Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDouble
06. 09. 1999
0
0
1997
Autor
Kombajn
DOUBLE
/inspirováno filmem Crash a mojí autonehodou/
Jmenuji se Jana. Příjmení říkat nebudu, musí vám stačit jen to jméno. Je mi 26 let. Tedy abych byla přesná, příští měsíc oslavím svoje 27. narozeniny. Možná... Všechno začalo před 5 roky. Na jedné diskotéce jsem poznala Honzu. Byl to šoumen, kterého bylo těžké přehlédnout. Na tanečním parketu dělal šílené kreace. Líbila jsem se mu a on se líbil mně. Nevím už co mě to tenkrát napadlo, ale během jednoho večera jsem si prostě zbalila všechny svoje věci a šla k němu bydlet.
Když jsem stála v paneláku na chodbě a doufala, že bude doma, ani jsem nevěděla co dělám. Vlastně to bylo poprvé, co jsem viděla jeho byt. Byl zvláštní. Všude po stěnách visely spousty plakátů. Většinou na nich byly zachycené vraky aut, oběti autohavarií, mrtvoly, zohavená těla, krev. Nikdy jsem nebyla morbidní nebo tak, ale mělo to takovou zvláštní náladu. Ty fotky měly svůj příběh a tajemnou až vzrušivou atmosféru. Pamatuji se, že když jsem si je všechny prohlížela, Honza ke mně přišel a začal mně líbat. Strašně moc se mi to líbilo. Milovali jsme se a já se dívala po těch fotkách a strašně mě to vzrušovalo. Honzu určitě taky. Vím to. Byl to nejlepší milenec, jakého jsem kdy měla. Byl něžný i dravý, jemný i drsný, těžko se mi to popisuje, ale věřte mi že to uměl. Myslela jsem si, že jsem jeho jediná holka. Netrvalo ale dlouho a já pochopila že to tak není. Promluvili jsme si. Žádné výčitky, žádný křik. Prostě jsme o tom jen mluvili jako když se dva kamarádi baví o práci. Měl na mně nějaký vliv. Hodně jsem se za těch pár měsíců změnila. Děsilo mně to, ale já jsem nemohla odejít. Měli jsme se oba dva rádi. Honza mi vysvětlil, že to je dobře. Přestalo mi vadit, že se občas zapomene s jinou. Koneckonců, řekl mi přímo do očí, že jemu moje případné známosti taky nebudou vadit. Udělala jsem to a ulovila si jednoho krásného mladého kluka. Bylo nám krásně a já netrpěla žádnými výčitkami svědomí. Když jsem se vrátila domů, vytušil to. Klidně se mně zeptal jaké to bylo. Odpověděla jsem mu po pravdě. Zajímali ho detaily. A pak jsme se milovali spolu. Bylo to zvláštní soužití plné lásky.
Honza byl kaskadér. Nemám to slovíčko na mysli jako obrat. On byl skutečný kaskadér. Specializoval se na autonehody. Pokaždé když něco točil, byl strašně moc vzrušený. Jeho práce byla posedlost. Pamatuju se na to, když přišel do kin film CRASH. Byla jsem s ním na něm aspoň desetkrát, ale klidně bych se s vámi vsadila, že na něj chodil i beze mně. On byl jako hrdinové toho filmu. Asi to byla posedlost, ale já mu rozuměla. Bylo krásné namířit autem do zdi a sešlápnout plyn až na podlahu. Ten náraz, to vzrušení, ta všudypřítomná blízkost smrti se spojovali v jediný krátký okamžik a násobili se v jednu mohutnou extázi. Bylo to jako sex, ale sex nebyl ani zdaleka tak intenzivní, tak dobrý. Dělalo nám to dobře. Moc dobře. Pamatuji se, jak mi jednou začalo téct dost krve. Nějaký ten šrám se na mém těle ukázal vždycky a zvykla jsem si na ně. Tenkrát to bylo ale silnější. Sklo mi rozřízlo paži. Honza se mně začal líbat. Všechnu krev slízal a ještě mu to bylo málo. Sál ji z rány a já byla asi omámená nedostatkem krve, ale bylo to skvělé.
Naše experimenty nás sblížili, jak ještě nikoho láska nesblížila. To nám však nijak nepřekáželo v tom, abychom měli i jiné vztahy. Jednoho dne mi volali ze studia. Honza to nezvládl a museli ho odvézt do nemocnice. Našla jsem ho na pokoji. Obě nohy měl v sádře, přišel o dva prsty na levé ruce, na hrudi a na hlavě se mu táhly dvě jizvy. Nos měl přeražený a na tváři měl několik podlitin. Když mě spatřil, usmál se na mně. Měla jsem v očích slzy, ale on se usmíval. Ukázal mi, abych se k němu blíž naklonila a začal mi šeptat do ucha. Podrobně mi popisoval svoje prožitky. Líčil tu nehodu tak barvitě a s takovým nadšení, až se mi podlomila kolena. Musel to být fantastický zážitek! Lékaři mi nedovolili zdržet se déle jak 15 minut. Honza se samozřejmě začal uzdravovat. Po třech měsících si už zase sedl za volant. Tedy on si za něj sedl hned jak ho z nemocnice propustili, to měl ještě nohy v sádře, ale to nikam nejel. Teď však jezdil stejně jako dřív. A pak přišli Vánoce. Snědli jsme si večeři, nádherně se pomilovali a Honza s úsměvem vytáhnul klíč od auta z kapsy svojí bundy, kterou měl přehozenou přes křeslo. Nastoupili jsme do auta a Honza zamířil k dálnici. Mlčky jsme minuli výjezd z Brna. Honza se stále usmíval, plyn měl sešlápnutý až na podlahu a auto se řítilo rychlostí 210 kilometrů za hodinu po temné dálnici. Provoz byl dost slabý. Nebylo divu, všichni lidé slavili Vánoce. Honza strhl prudce volant do leva a prorazil svodidla. Byla to dost velká rána, ale auto bylo naštěstí schopné další jízdy. Řítili jsme se v protisměru. Naše světla nesvítila, protože byla obě rozbitá. Zato světla jiného vozu se rychle blížila. Doufali jsme, že našeho černého miláčka spatří příliš pozdě. Taky se to tak stalo. Honzu katapultoval náraz až na střechu druhého vozu. Já jsem vypadla na silnici. Když jsem naposled spatřila Honzu předtím, než jsem ztratila vědomí, usmíval se. Usmíval se a z pusy se mu valila spousta krve. Sklo a plech mu amputoval celou levou paži.
Probudila jsem se v nemocnici. Stále jsem jasně cítila to vzrušení z bouračky. Mladý doktor, který se na mně přišel podívat poté, co jsem se probrala z komatu byl nesvůj. Věděla jsem, co mi asi řekne. Bylo mi ho líto, protože se ještě nenaučil říkat špatné zprávy pacientům. Oznámil mi, že celá moje dolní polovina těla je a zůstane po zbytek mého života ochrnutá. Polkla jsem slzu a usmála se na něj. Stále však měl ten strašný pohled. Zadíval se do země a řekl mi, že je mu to strašně líto, ale že jsem potratila. To mě šokovalo. Nevěděla jsem to. Nic jsem necítila. Počítala jsem si pozpátku, kdy jsem měla naposled menstruaci. Doktor však byl stále se mnou a já najednou věděla, že má pro mě ještě jednu zprávu. "Jste HIV pozitivní.", řekl mi. Zavřela jsem oči. V duchu jsem Honzu proklela. Věděla jsem, že nechodí jen za ženami. Měl rád sex a to na všechny způsoby, neměl nic ani proti sexu s muži. Pak jsem si ale uvědomila, že mu nemůžu mít nic za zlé. Koneckonců, za poslední rok jsem měla aspoň 30 chlapů, u kterých jsem si ani nepamatovala jejich jména.
A to je vlastně vše. Pokud by to někoho zajímalo, tak vtom druhém autě zemřela celá rodina i s malým dítětem. Byla jsem jediná, kdo tu extázi přežil. Ale to je už dávno. Stalo se to před 4 roky, i když já na to ráda vzpomínám dodnes. Jsou to moje poslední vzpomínky na můj život, na můj skutečný život. Na dobu, kdy jsem naposled žila...
Morbidní. To mě moc nebere. Pointa je taková na půl plynu, trochu doztracena, dost to na ní spadne. Zbytek však je napsaný výborně.
Na jedné diskotéce jsem poznala Honzu. Byl to šoumen, kterého bylo těžké přehlédnout. Na tanečním parketu dělal šílené kreace.
a takhle to všechno začalo...
Skvělá povídka, něco, jako ty tvé lehce úchylně morbidní básničky, ale lepší než na monitoru to bylo, když to četl Adam na zářijovém (nebo říjnovém ?) Liquidu na Vaňkovce. Škoda, že jsi tam tehdy nebyl.
Za povídku zasloužíš pochvalu...
Za povídku zasloužíš pochvalu...
MAPRACH a ANONYM: Film CRASH se mi LIBIL. MOC. Nic proti GAYum nemam. Bohuzel, stale je AIDS o neco castejsi u gayu, nez u heteraku. No, to zni divne. Rekneme ze je to konstatovani a vypustte si slovicko BOHUZEL, protoze to pak vypada, jak kdybych chtel, aby heterosexualove meli AIDSu vice... Jinak mi to strhal kdo mohl, takze toto asi muj zanr nebude.
no, musím uznat, že jsem to četl se stejným zájmem, jako jsem se nedávno vyptával jednoho Brazilce na jeho zemi. . . trochu si mě ovšem udivil v závěru tou asociací Aids-Gay. Já měl za to, že tenhle názor už je dávno překonaný