Táta

     „Kačenko, tohle je Pavel, tvůj nový tatínek.“ Oznámila mi moje maminka, když mi bylo šest let.

„Ahoj Kačenko,“ dřepnul si ke mně nový tatínek „doufám, že budeme kamarádi.“ Nic, nevyplivla sem ze sebe ani slovo. Brala jsem to jako nespravedlnost! Naši se před dvěma roky rozvedli a taťka se okamžitě oženil se svou sekretářkou. S tou má teď dvojčata a se mnou už vůbec nekomunikuje. Myslela jsem si, že maminka zůstane se mnou, ale ona mě taky podrazila! Našla si jinýho tatínka!

„Neumíš odpovědět?!“ Zařvala na mě mamka.

„Nech jí. Je toho na ní moc. Však my kamarádi budeme, viď?“ Mrknul na mě a šel za mamkou do kuchyně, kde se začali zuřivě líbat. A já stále stála na chodbě, v ruce držela svého milovaného plyšáka Bobíka a oči se mi plnily slzami.

     S Pavlem jsme se nakonec skamarádili. Kupoval mi hračky, zmrzliny a všechny hry, které jsem chtěla, si se mnou hrál. I mamka byla šťastná. Za pár měsíců už se jí kulatilo bříško a já se těšila na brášku. Prostě a jednoduše, byli jsme šťastná rodina, do které brzy přibyl Kuba a pak Markétka.

     Jednou, byla jsem ve třetí třídě, jsem se koupala. Mamka byla nakupovat a mě hlídal Pavel. Šel si do koupelny umýt ruce, když se na mě zadíval, zamlaskal a řekl mi, že jsem strašně moc hezká. Byla jsem strašně šťastná a hned mu vlepila pusu. Dneska už ani nevím proč.

     Od té doby se Pavel začal ke mně chovat úplně jinak! Nějak… líp! Pořád mě hladil, dával mi pusinky a říkal mi, jak jsem nádherná. A já ho tím měla ještě radši. Měla jsem ho tak ráda, že jsem se od něho nehnula ani na krok a to se mu perfektně hodilo!

     Když mi bylo deset, oznámil mamce, že by strašně rád jel k nám na chalupu. Markéta byla nemocná a Jakub byl na škole v přírodě, proto musela mamka zůstat doma. Takže jsem jela jenom já a Pavel. Byla jsem šťastná! Už jsem se těšila, jak si budeme na chalupě hrát na schovávanou a jak budeme jezdit na koních, které vlastní náš soused. Pavel na mě celou cestu po očku koukal a usmíval se.

     Jakmile jsme přijeli na chalupu, uviděla jsem jednoho pána, jak sedí na schodech naší chalupy. Jakmile nás viděl, vyšel taťkovi vstříc. Taťka se s ním bouřlivě přivítal a pak ukázal na mě.

„Tak tohle je naše Kačka.“

„Hm, krásná. Řeknu ti, skvěle ses oženil…“

„Já vím. Kačenko, tohle je můj kamarád.“

„Dobrý den.“ Pozdravila jsem způsobně.

„Nevadilo by ti, kdyby tu byl o víkendu s námi?“

„Ne. Umíš si hrát na schovávanou?“

„No jasně.“

     Na schovávanou sme si hráli celou noc. Pak mě oba vykoupali a uložili do postýlky. Když si mysleli, že spím, začali se mezi sebou bavit.

„Kolik jí je?“

„Deset.“

„Hm, bude křičet.“

„Já vím, to je dobře, ne?“

„Jo, bude se to dobře prodávat. Kdy to chceš uskutečnit?“

„Zejtra ráno. Nikdo nás neuslyší. Soused tu nebude.“

„Ok, budeš to chtít na kameru nebo do foťáku?“

„No, nejradši bych byl, kdyby to bylo obojí…“

„Pokusím se. Ale na kameru by to bylo lepší, co?“

„Asi jo. A na foťák to můžeme udělat kdykoliv. Tohle bude poprví…“

„Poprví…“

     „Zlatíčko, pojď sem.“ Zavolal si mě Pavel ráno k sobě. Marek byl někde v trapu, proto jsem si myslela, že mi nic nehrozí. Sice sem nevěděla, o co jde, ale věděla jsem, že to bude asi bolet. Byla jsem ještě v pyžamu a proto mi Pavel začal rozepínat knoflíček po knoflíčku. Pak mi sundal kabátek a kalhoty. Pak mě položil na posel, svléknul se a lehl si ke mně. Pak mě začal hladit a říkat, jak jsem krásná. Pak mi strčil prst do vagíny, zařvala sem.

„Neboj, krásně se uvolni. Když se neuvolníš, bude tě to moc bolet.“

„Co… co mě bude bolet?“

„Uvidíš. Tak, teď se uvolni a zkusíme to ještě jednou.“ Řekl a znovu mi tam strčil prst.

„Au, to bolí!“

„Já vím, a bude to bolet ještě víc.“ Řekl a začal se na mě sápat. Už už mě chtěl znásilnit, když v tom Marek, který natáčel v okně křikl: „Bacha, soused jede!“

„Sakra práce.“ Zaklel Pavel a já myslela, že mi dá pokoj. Tůdle… Došel si pro lepenku a zalepil mi s ní pusu. Marek zavřel okno a začal natáčet ve vnitř. No, a já byla Pavlem a pak Markem znásilněna! Bylo to strašný! Všude okolo nás lítal jeden z nich a točil na kameru. Pak jí někam postavil a začal fotit. A já okolo sebe kopala nohama a snažila křičet, ale samozřejmě to nešlo. Ti dva ze mě měli tak akorát srandu.

     Když skončili, podívali se se zalíbením na mě. Byla jsem celá od krve a jenom jsem čekala, co bude dál.

„Prala se obstojně, co?“

„To ona umí…“

„Je krásná. Bude se prodávat jedna báseň.“

„Pojedeme půl na půl?“

„Zbláznil ses? Ty 60 a já 40 %! Dohodil si jí ty. Zvládnul si to, chlape. Budou se ti penízky jen sypat. A tobě taky.“ Otočil se na mě. Pak mi sundal pásku z pusy a naklonil se ke mně tak, že mezi námi byl maximální rozestup tak půl centimetru.

„Teď mě poslouchej kočičko, jestli to někomu řekneš, tak tě to bude bolet ještě víc. Skus to někomu říct, a budeš mít ze života peklo, rozumíš?!“ Nezmohla jsem se na nic jiného, než na blbé přikývnutí.

     Pavel mě znásilňoval do mích 18 let! Nikdy mu na to nikdo nepřišel. A nikdo nepřišel ani na Marka a ni na desítky „kamarádů“, kteří ke mně přišli. Samozřejmě, že muselo být vždycky všechno perfektně zdokumentované, ať už ve foťáku nebo na kameře. Řekla bych to, ale nechtěla jsem kvůli mamce. Byla s Pavlem tak děsně šťastná. Kdyby jenom věděla, co dělá s jejíma dětma. Ani Kuba s Markétkou se jemu a jeho kamarádům nevyhnuli. Ze začátku sem měla mamce za zlé, že si toho nevšimla, ale teď jí chápu. Pavel jí platil dovolené, kadeřníka, vizážistu, restaurace, do které chodil s ní, zatím co jeho kamarádíčkové si v našem bytě užívali. Každá ženská je ráda, když se může věnovat sobě a její muž se o děti postará. To má ráda každá žena.

     I já to vím. I já jsem matka a otcem mého dítěte je můj nevlastní otec! Ale v rodném listě mé dcerušky Karolínky je napsaný můj přítel, ke kterému jsem v 18 utekla a který jako jediný zná pravdu o mě a mém otci a ochotně souhlasil s tím, že si to dítě vezme za své. Jsem mu za to strašně moc vděčná a nevím, jak bych se mu odvděčila.  Je to skvělý otec, ale já asi špatná manželka. Moc ho totiž nechci s Karolínkou nechávat samotného a už vůbec ne ho někam s ní pustit. Ale Petr říká, že to chápe. Kdyby se jemu stalo to samé, choval by se stejně. Do bytu, kde jsem bydlela jsem od svého odchodu nevkročila. Takže mamka, když chce vidět vnučku, musí přijít k nám. Mamka to sice nechápe a je kvůli tomu nešťastná, ale… Nevím, možná bych jí to měla říct, mám tam přece jenom ještě dva sourozence, ale zase jí nechci zkazit štěstí. i když, dá se tomuhle ještě říkat štěstí?