Naděje

,, Víš, že bys dnes neměl jezdit.“

Sundal rybářskou vestu z věšáku a se smutným povzdechem se na ni usmál. Maria stála ve dveřích, ruce založené na prsou, jakoby ho nikam opravdu nechtěla pustit. Dlouhé vlnité vlasy měla rozpuštěné a i když byla oblečená jen do jednoduchých plátěných šatů, připadala mu jako nejkrásnější žena světa. Pohladil ji po opáleném obličeji a pevně ji objal.

,, Mario. A ty zas víš, že dnes na moře vyjet musím. Kdy jsem měl naposledy plné sítě? Musím nás nějak uživit. Jinak to nejde.“

,, Ale je to nebezpečné a … “

,, Tati, tati, viděl jsem tákhle velikého kraba a … né, to není pravda, já ho viděl, ne ty …“ Do místnosti vtrhly s křikem děti. Běhaly okolo rybáře a jeho ženy, výskaly, smály se. Rybář ještě políbil svou ženu na rozloučenou a zavelel k odchodu. Popadl do náruče oba chlapce a vyšel ze dveří, nejstarší Rosalinda poskakovala vedle něj. Otočil se. Maria mu mávala z prahu jejich malého domku. Rybář ho postavil vlastníma rukama z kamenů ze skály, která se tyčila přímo za stavbou. Kromě skály a domu tu ale nebylo skoro nic – jen holé útesy a suchá tráva. Toto bohem zapomenuté místo, kde jediným možným zdrojem obživy bylo rybaření, mu ale i přesto přirostlo k srdci. Uvědomoval si to pokaždé, když ho opouštěl.

U rybářské lodi se rozloučil i s dětmi. Chlapci se dali do zkoumání prchajícího kraba, ale Rosalinda si zvědavě prohlížela loď.

„ Tati, proč se vlastně naše loď jmenuje Naděje?“

Rybář se usmál. Byla tak podobná své matce. Dokonce i v jejich očích zahlédl na kratičký okamžik ten pohled plný nesouhlasu, strachu a odhodlání, kterým ho dnes vyprovázela Maria.

,, To proto, že na moři se může přihodit spousta věcí a člověku někdy nic jiného než naděje nezbyde.“ Poplácal loď po boku. Sloužila mu bezmála již patnáct let. Znal na ní každý šroub, každý dřevěný trám. Zatím ho bezpečně vyvezla z každé bouře. Nastartoval motor a zamával dětem, které stály na břehu a děti mu mávání opětovaly. Chlapci mávali něčím, co vypadalo jako nepříliš štastný krab.

Bez rozmýšlení nabral směr otevřené moře tak, jako to před tím udělal snad tisíckrát. Tentokrát ho ale čekala delší cesta, protože ryb u pobřeží ubývalo a on se pro ně musel vydávat dál a dál na otevřené moře. Bylo to nebezpečnější, toho si byl vědom, ale neměl jinou možnost.

Konečně se dostal do míst, kde mělo být již dost ryb. Upevnil kormidlo, aby drželo lod ve stále stejném směru. Rozhédl se po obloze. Byla docela modrá, jen na obzoru zahlédl nejasné obrysy bílých mraků. Nejvyšší čas pustit se do práce, pomyslel si a začal rozhazovat sítě.

Slunce stálo již vysoko nad obzorem, když se začal zvedat mírný vítr. Rybář pracoval již několik hodin. Ryb bylo opravdu hodně, skoro je nestačil vyndavat ze sítí. Natolik se zabral do práce, že úplně přestal vnímat okolí. Až příliš pozdě si uvědomil, že právě to byla chyba.

Když znovu vzhédl k obloze, zděsil se. mraky ted byly mnohem blíž, obrovské šedé masy se rozpínaly po celé délce obzoru. Jak si toho mohl nevšimnout…? Ale ted nebyl čas klást si otázky, rybář musel jednat. Rychle začal vytahovat sítě, aby mohl otočit loď přídí směrem k pobřeží. Vítr zrychlil. Setmělo se. Šedá mračna teď visela přímo nad ním jako neodbytná hrozba. Vlny ještě více nabraly na mohutnosti a pohrávaly si s lodí jako malé dítě s hračkou. Zvedaly ji do výše, aby ji pak zas nechaly padat střemhlavým pádem. Přelévaly se přes palubu s urputností, kterou dokáže vyvinout jen moře. Rybář se zatím v řídící kabině potýkal s kormidlem, které se zběsile otáčelo a nedalo se ovládat. Konečně se mu povedlo zapřít se a kormidlo zastavit. Opřel se o něj, aby se mohl nadechnout.

Vlny právě vynesly lod nahoru a on mohl spatřit to peklo z výšky – vlny vysoké jako domy se vzdouvaly kam oko dohlédlo, prudký déšt bičoval jejich stěny, vítr běsnil a řval a mraky byly tak nízko, že se zdály být na dosah ruky.

V tu chvíli do boku lodi narazila vlna a spolu se silným poryvem větru ji převrhla. Celá kabina byla v mžiku plná vody a rybářovi nezbývalo nic jiného, než rychle vyplavat ven než ho lod stáhne sebou pod hladinu.

Bezmocně sledoval, jak jeho Naděje mizí do hlubin oceánu a stačil jen máchnout rukou a přitáhnout si k sobě barel, který vyplaval na hladinu. Křečovitě se ho chytil, ale věděl, že šanci na přežití má téměř nulovou. Déšt stále neustával, vlny se z hladiny moře zdály být ještě větší než z lodi. Slaná voda ho pálila v očích. Prsty již skoro necítil, ale o to víc se přitiskl k barelu, bez kterého by se na hladině už jen ztěží udržel. Sil mu ubývalo stejnou rychlostí jakou vál studený vítr, který ho připravoval i poslední zbytky citu a snad i rozumu. Rybář cítil, že konec se blíží. Ale stále se nechtěl vzdát. Nemohl to přeci vzdát! Vždyt doma na něj čeká Maria a jeho tři děti. Co by s nimi bez něj bylo? Kdo by je živil, kdo by se o ně postaral? Jeho Naděje sice nenávratně zmizela, ale naděje, ta lidská, ho stále ještě neopustila. Déšt ani vlny a bouři již nevnímal. Všemi svými myšlenkami, celým svým srdcem se upnul na obrázek své rodiny, když se s ním naposledy loučili. Jak štastní byli toto ráno, které se teď zdálo být něčím neskutečným. I přesto si vybavoval snad každý detail – záhyby hnědé Mariiny sukně, rozcuchané vlasy Rosalindy nebo špinavý obličejík nejmladšího chlapce.

Vzhlédl k obloze. Vypadala temná a hluboká jako oči jeho ženy. Pomalu ztrácel vědomí a začínal sjíždět z barelu. Náhle ho oslepilo světlo. ,, Támhle je !“ zaslechl ještě než zcela sklouzl do vody. To už ho ale objaly něčí ruce a rychle ho vytáhly z ledového sevření.

Byl zachráněn.