křičím už NIKDY !

Přes tlustý sklo zíraj-bolí to,jak můru světlo,
sama sebe proklínám,havrany ve všech probouzím...
Jenom tak mě počmárat,nechala jsem ho-zrádce,všech zlodějů krále!
Jenom tak si mě vzít,bez čekání na "NE"!
Hlas mi praská vzteky,do sebe zas blázním..
mám to tam-uvnitř-drásá a leptá mi slova,co padaj z hrdla zas dolů.
Dusí se,z očí slzy protejkaj přes krk někam do žil,
kde v nekonečný tmavý noci pláčou..
"Strašně to bolelo"-jediný,co srdce řve.
Nedokáže zhmotnit ta slova,tu bolest,tak jen tak samo-potichu v závěsu z bezmoci,natírá se světlou-ať aspoň na venek nehnije...
Strach mě sžírá a nemůžu nic,jenom vzpomínat-na krvavou chvíli,co změnila mě z panenky na děvku.
Už NIKDY nebudu točit sukénku ke slunci,
už nikdy neulehnu ke spánku s klidem..jak v kamennym sklepení,pletou pavouci sítě-tak chytla jsem se do nich já a pozdě zjistila jsem,jak tma ubližuje.
Vyrval mi čistotu-tepající srdce z těla..
zbyla mi akorát černota,co sžírá mě..pomalu,ale hrubě.
Nikdo neřekl "nech ji!"..nevzal na sebe tíhu,jakou měla jen ta muška..,co lezla si po okně..Viděla nejkrutější bolest a mohla jen zamávat křídly-mě pro útěchu.
Vztek se ze mě dere ven a tak v zoufalym útěku píšu poselství pro vlky-pomsti mě!
Do rány svý sypu koření dravců-malinký semínka naděje-že přijde už kat a ukončí mý zlý sny,který ten zkurvenej satan mi přinesl...