Živý sen?

Zvoníííííííííííííí. Ach jo, zas škola, po prázdninách prožitých u moře, u Elišky, na chalupě a na dvou táborech se mi do školy opravdu nechce…Napadlo mě, že bych mohla alespoň první vyučovací den zatáhnout, ale zas co dělat venku, když jsou všichni ve škole. Je to ale idiotskej svět. Na co je nám škola? Často si tím lámu hlavu, ale opravdu nepřicházím na to, proč jí někdo vynalezl. Blbej Komenskej nebo jak se ten pošuk jmenoval. Prej škola hrou. Pěkný kecy. U nás je to možná tak škola hrou sado-maso.

   Neochotně se loudám k lavici a plesknu batohem o zem. Ani se nekouknu, kdo si vedle mě sedl a už vytahuju z přední kapsy batohu mobil a šmolim smsku kámošovi z Budějic, se kterym jsem strávila celkem divokou dovču v Chorvatsku, když jsem tam byla s rodičema. Když do třídy vtrhne naše třídní Maruška Hašková, mám už kredit prakticky v háji, ačkoli jsem před chvílí ještě měla asi čtyři stovky. Spozorním až v chvíli, když nám Maruše oznámí, že máme nového spolužáka. No fajn, řikám si pro sebe, teď abych zas žebrala u otce jak somrák, abych měla prachy na další smskovej atak. Z myšlenek mě vytrhne prudký pohyb vedle mě, jako když se někdo zvedá ze židle. Podívám se vedle sebe, kdo ruší moje myšlenkové pochody na splétání argumentů proč mi objednat paušál. A najednou jako by se mi z hlavy vypařilo úplně všechno a vířila v ní jediná informace:Nádhernej sněděj krásnej bůh sedí vedle mě!!! Po chvíli tupého zírání si uvědomím co dělám a zavřu pusu a odvátím svůj zrak na prezidentův portrét a dělám že je to věc, která mě strašně zajímá. Když třída viděla můj výpadek, docela se slušně pobavila na můj účet, takže mám na kontě docela slušnej trapásek už první den v tomhle stupidním ústavu. I když, možná že nebude zas tak stupidní, když sem přišel Mario. Ano, tak se jmenuje náš nový spolužák. Je to Ital a vypadá jako z obálky časopisu ,,Svět celebrit“. Bohužel jsem se s ním nezblížila tak, jak jsem měla v plánu, protože každý můj pokus o konverzaci nevyšel, protože Maruše nás přerušila hlasitým zaťukáním ukazovátkem o katedru.

    ,,A jak vypadá?“ptá se mě Eliška v naší oblíbené kavárně. ,,No, já jsem v první chvíli myslela, že jsem si spletla třídu se třídou andělů“ehm, super, líp jsem ho ani popsat nemohla. ,,Teda. Chtěla jsem říct, že vypadá fakt úžasně. Má krásný, vypracovaný tělo a je hrozně podobnej jednomu chlápkovi z reklamy na voňavku.“. Hm, no jo, to už jsou ty moje hrůzostrašný přirovnání, Eliška si musí myslet, že je to ňáká okřídlená voňavka s bicákama. Bohužel to mám po mamince, ale co, aspoň se s Eli vždycky nasmějem jak diliny.

      Celej tenhle den je úplně divnej. Nemůžu se asi poprvý od první třídy dočkat, až dneska půjdu do školy. Máme dnes sice od desíti, ale já jsem jako střela vyletěla z postele už v půl sedmý a šla hned do koupelny provést zkrášlovací kůru, podle jednoho super receptu na masku z avokáda. ,,Panebože Viky, tos to dopracovala“, pokárám sama sebe, ale stejně nemůžu potlačit touhu si vybrat co nejvíc sexy modýlek a dát si obzvlášť záležet na líčení a zamaskování toho pupínku, co mi vyrazil na nose.

     Do školy vyrážím tak tak, ale naštěstí hodný pan řidič z autobusu na mě ještě chvíli čeká, než se uřícená z běhu dostanu dovnitř. No fajn, vypadám jako orosený rajče z komixu, hrůza. A přitom jsem si tak dala záležet na make-upu a stejně sem teďka červená jak rak, který je právě připravený na servírování.

     Před tím, než se svým pomalým krokem v mini a kozačkách dokolébám do třídy se ještě malinko přepudruju na školních záchodcích a už se šinu na vyučování. Posadím se vedle Maria a hned mu skládám kompliment, že mu to dneska strašně sluší. Když se nad tím zamyslím, vypadá dneska ještě o hodně lépe než včera. Pomalu se mi ale vytrácí úsměv z tváře, protože moje pochvala vůči němu byla naschvál podaná tak, aby mi mohl odpovědět nějakou lichotkou i na můj účet, ale bohužel se prozatím nedostavila.

     Trochu zklamaná se vydávám po vyučování na oběd a vůbec si nevšímám toho, že ty mrňata z prváku na mě házejí ohromené pohledy a uznale pokyvují hlavou. U nich mě to totiž vůbec nezajímá, já mám totiž v srdci i v mozku teďka jenom a jenom Maria.

    Když jsem později s Eliškou nalezlá opět v našem Café café, tak jí rozčarovaně vyprávím o tom, jak zoufale dopadla moje dnešní snaha. V tom nejhorším okamžiku mi zazvoní moje Nokia. ,,Bože můj, kdo to může být?“ Podivím se, protože mobil mi ukazuje neznámé číslo. ,,Prosím?“Zeptám se. ,,Ahoj Viky, tady je….ehm…Mário“ vybreptá ze sebe kdosi. Moment? Kdosi? Ne, to není kdosi, to je můj Mario. ,,Ahoj brouku“ nasadím svůdný hlas, ačkoli se ve mně cosi sevře. ,,Hele prosimtě, nemohla by si vyjít ven před tu kavárnu?“ Zeptá se mě. Jak ví, že jsem tady? To mě celou dobu sledoval? ,,No, klidně, tak …já jenom zaplatím.“ Telefon pípne. Mario hovor ukončil. Vytahuju peněženku, ale Eliška mě zarazí. ,,Nech toho Viky, já to zacáluju, tak si jdi za tím svým idůlkem“ řekne a já vysprintuju před kavárnu. V tom ho spatřím. V ruce má růži. To snad není možný, ten je tak sladkej. Mario se na mě usměje a míří ke mně. Překrásně se na mě usměje a říká:,,Už od prvního okamžiku jsem věděl, že ty si ta pravá.“ Tahle věta mě pohladí jako teplý vánek a chci mu říct, jak jsem na tom s ním já, a že je to hrozně neuvěřitelný, a kdesi cosi, ale než se vůbec nadechnu k tomu, abych vůbec něco řekla, vidím, že Mario se na mě strašně krásně usmívá, takovým tím zvláštním úsměvem, který říká více než slova. Přesně vím, co se teď bude dít, ale přesto mi to přijde naprosto neuvěřitelný. Pomalu se ke mně sklání, že úplně cítím jeho horký dech a pak….,,Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr“ zvoní něco, ale nejsou to moje uši, jelikož budík. Proboha, první den školy a já zaspím. Sakra, to byl ale živej sen, říkám si a balím si pár nezbytností s sebou do školy.

    Vstupuju do třídy s naivní představou že by to třeba nemusel být sen, ale když vstoupím do třídy, žádný Ital tam nesedí. S otráveným výrazem zasednu do lavice. Ach jo, přece jenom jsem to měla zatáhnout, aspoň bych teď ještě mohla snít o tom, že jsem potkala nějakýho kluka, co by o mě stál a vypadal by tak božsky. Vedle mě sebou plácne třídní blbeček Josef Kelera a hned mi sdělí, že se o prázdninách dvakrát ožral a že prý sbalil 3 roštěnky, což mě absolutně nezajímalo. Do třídy konečně přišla naše třídní Maruše a okamžitě spustila něco o černých šmouhách na chodbě. Pak ale udělala takový divný nespokojený výraz a řekla:,,Moment, ale kde je?..“A nervózně zaťukala umělými nehty do katedry. Najednou kdosi zaťukal. Učitelce zmizel nervózní výraz z tváří a sunula se ke dveřím. Otevřela a v nich stála silueta. Zavřela jsem oči a přála si, aby to byl někdo normální. Na prince na bílém koni už jsem naděje doslova ztratila. Slyšela jsem jenom sametový hlas jak se táže, kam se má posadit. ,,Pepíčku, sedni si dozadu s Klárou, Simona dáme do druhé lavice vedle Viky, ať ho mám na očích“. Super. Tak ten novej frajer sedí vedle mě. Z toho jsem teda neskutečně vodvařená. Snad to nebude ještě větší hlupák než Pepa. Otevřu pomalu oči a kouknu vedle sebe. Najednou se mi v očích objeví úžas. Že by sny přece jenom nelhaly?