Arcana

4SPHINX

Arcana 1991-93 Ze sebe samého povstal jsem, z močálu do pouště vyšel, z pouště do pralesa, z pralesa do Zlatého města, kde na mě v temné kobce na vrcholu Obětní pyramidy u stolu s vyhaslou lampou čekala. Město lesklo se v zlaté záři unaveného Slunce, dav dole tiše a naléhavě hučel, jak by na něco čekal... "Proč jsem se tě lekl? - Kdo koho dostihl?" pomyslil jsem si, ale ruku na hlavu mi položila a já ocitl se ve sklepě zas: Čekám Tisíce let Krev krysy slzy Neživý nemrtvý Přijď lásko brzy Přijela Na mrtvém hadu Tajemně zářila Had oči otevřel A pak mě probodla Utřela Lampu svou rozžala Železnou botou Tělo mé spálené Pohladila "Tak tys Kálí, Hadí panna, Černá Lilith se Sluncem v rukách svých? "Hlouběji, hlupáčku - " a já ocitl se v bažinách: Potkal jsem Boha v bažinách: Bůh je ta velká holka Co se ke mě líně blíží Vyšší než pohoří A celého mě spolkla Potkal jsem člověka v bažinách: Otroka té velké paní Prochází Vychází A znovu do ní Jméno Boha toho: Vita - Dolor - Nemo, Přání šílencovo Otrok žití: Homo Jméno jeho? Hovno! "Nesmím zas podlehnout své představě! - Ale bojím se, tolik se mi líbíš..." "Zas jsi mě nepoznal, miláčku. Na Petříně jsi byl moudřejší. Hlouběji už nemůžeme. Zapomeň - co vidíš teď?" "Milenku svou jedinou, po které věky toužím. Chybějící svou část. Krásu. Čistou krásu. Černou vílu s modrou hvězdou na bílém čele.- Ale - kdo skutečně jsi? Jsi Hadí královna, krutá Lilith? Pravá žena Adamova, vzlétnuvší na letkách svých z falešného ráje jeho? Jsi moje Představa, královna slepých, bohyně nutnosti a zmaru? Jsi spravedlivá erinye Maat, zbloudilé trestající? Jsi Bezejmenná Matka? Jsi Smrt,jistota jediná nás červů v prokletí planety bolesti? Nebo jsi Angela, má pomocnice ve všech světech? - Milenka má věčná?" "K lásce mne musíš znát? Jsem tím vším a jsem i mnohem víc, jsem sama sobě tajemstvím. Ale jedno ti povím: Proto jsem tě tolik týrala, že jsem tě nekonečně milovala - víc, než mohls snést. Já chtěla tě mít u sebe, chyběls mi, ale nesnesls mě celou, protos poznal vždy jen kousek mne. Pomáhala jsem ti stále, i kdyžs mi nevěřil, ba i proklínal mne. - Ale nemohu tě už déle vést. Chtěla jsem se u tebe ohřát, odpočinout si, ale slabý byls. - Teď jsi sice trochu silnější, ale já jsem už unavena, vysílena, tolik jsem tobě dala! - Teď už musíš jít sám. Pomoz mi, příteli - víš, co po tobě žádám!" "Ne, nemohu! Teď, když jsem tě konečně poznal, našel v tvé mě nejbližší podobě - nemohu - nekonečně miluju!..." "Jestli mne miluješ, ne sebe, víš, co dělat máš. Vždyť tvá vždy zůstanu. To jen tvá slabost, strach ze samoty diktuje ti, ne ty! - Slunce ještě nezapadlo, trošku času ještě na se máme.- Proč jens nespatřil mne dříve v této mé překrásné podobě? Měli bychom času více. - Psst... Vidíš? Slunce skrývá se ve větvích, nechce se mu do podsvětí, tak jako mě od tebe. Nedělejte mi to těžší - vždyť víme, že Světlo je tu stále. - Miláčku můj jediný, slyšíš ten hukot zezdola - bzukot - včelí roj - už se také dočkat nemohou. Nenávidí mne, na můj konec čekají, neznají mne a myslí si, že se ode mne osvobodí, když "zemřu". - Ale vidíš ty Furie, jak se k nim zezadu plíží?" Z okna vyhlédl jsem a nespatřil lidi, ale rozlícené hladové psy s pěnou u huby a zarudlýma očima plnýma nenávisti - a bolesti. Tučné Furie až k nim již odvážily se, sedaje na ně znuděně mezi sebou klábosí a čekají, až jim psi pokorně olíznou nohy poté, co nasytí se cizí krve... Slunce o trní zachytilo se a pláče... "Vidíš, ti všichni čekají, až naplníš čas - na co čekáš?" "Mohu s tebou, Arcano? Přece mě nenecháš v tomto šerém vlčím doupěti?" "Zarostla ti dlaň, miláčku, křídla máš spálená! Což nevíš, že toto vše je také mé tělo, krvácející sice, ale dychtící po tobě, bys zlíbal jej a vyléčil? Což nevíš, že nic neztratí se? Budu s tebou dál - a přeci musíš být sám, vždyť Tajemství rozumíš. Neloučíme se navždy - až staneš se mnou, najdeš mne..." Svinuli jsme se k sobě a poprvé a naposledy v tomto světě milovali se. Těla naše spojila se v jedno tak, jak duše naše již na počátku věků. Chronos počkal ještě chvilku. Sluníčko nemohlo z ostnů se vyprostit, řvalo a vzteky žluklo, tma houstla. Lampa na stole slabě rozžhla se. Psi hlučně se olizovali, Furie zpozorněly, ještěrky na stěnách zkameněly, motýli z nebe popadali. Bílá dívka psími pohledy k dřevěnému kůlu přibitá zapěla: Sen o tajemství pramene Je představou a naším snem Prameni neskrývej Arcanu Má noc je tvým dnem Svým stínem jsem. Chceš zabít tmu Jak dítě tu řve: Jsem stromem Dru Dávno mi Arcana tajemství zjevila Dávno mě Sofia z prsů svých kojila Probuď se Dej sílu pramenu Nevidíš Neslyšíš Ze stromu Dru! První struna praskla, milenci v objetí spočívali, psi ke kotli se vrhli. Slunce kůžičku již si rozedřelo, blikat a naříkat přestalo a pomalu k horizontu stékalo. Stmělo se, vítr se zdvihl - jen slabým zlatým světlem z vrcholu pyramidy a černorudou krví sluneční mrtvolně Město osvětlováno bylo. Lidé, spatřivše již stíny mohutnících Furií, kol kotle smekli se a na zmlklou dívku přes jeho okraj nahlíželi. Malí netopýři do Furií naráželi, častěji však do tmy a pištěli: Proč hovno lidské tak blbé je Proč tato pseudotragikomedie Myslíce plujeme snem Věříce fikci naši Od smrti k smrti mrtvi my plujem Jak můry hořící v masité kaši... Druhá struna praskla - a já v krásné bílé hrdlo černé mé Arcany hluboce řízl. Oči mé plakaly, duše má plakala víc - křičela, řvala - klenbu nebeskou roztrhnout chtěla - slzy její Lunu na nebe přivábily, která nemohla stejně se dočkat, kdy krev sluneční skane do podsvětí... Ale Slunce ještě v agonii rudým ohněm rozžhlo se, a jen ten a vyděšená Luna sledovali, jak Furie hlavu dívce divě srazily. Šílení psi do kotle se vrhli, krev vřící chlemtajíc o bílé maso se rvali. Furie do své podoby dorostly, v temnu o černé nebe hlavou narážejíc na otroky své čekaly. Měsíční víly, kterých nikdo si nevšímal, z džungle vycházely a zpívaly: Prsty bolehlavu večer z mé hlavy květy rvou Prsty měsíce je vsávají na dráhu oběžnou Vůně květů klíží oči smrti zaprodané Můry vhlíží noc co noc v okno mé Kdy jen lidé přízraky noci zapomenou! Hle! Ku sňatku s Lunou křídlím s můří tváří Umrlých a snících těla v oltáři krve se páří Hu! Z podzemí k Luně hudba - krev má se line Ve větru zpívám křičím řvu umíraje: Mrtvola světa hnije v měsíční záři! Třetí struna praskla a Arcana zmizela mi docela. Zůstal jsem sám v této dlouhé noci a věděl, jak nekonečně dlouhá bude tato noc. Viděl jsem propasti zoufalství i pohoří volnosti, pouště samoty i zahrady spočinutí, pouště spočinutí i zahrady samoty. Přehlédl jsem celou zemi a celé nebe a nikde nespatřil jsem vysvobození, než zas tam na dně, kam dohlédnout nemožno, tam, kam propadla se černá moje duše.... A slíbil jsem Arcaně, že vydržím. Čeká na mne doma a já jdu za ní. Neplakal jsem již. Krásný pocit volnosti a štěstí zaplavil mne... A smutku. Z něj vytrhl mne náhlý náraz na stole: vedle lampy dopadlo malé dřevěné pimprle, uklonilo se, vytáhlo z košíčku papírek a zarecitovalo: Ha! Jen světlo Jitřenky krásné Vskočí teď v tvé nebe jasné V záři její zář Světel hasne! Hu! V stínu té záře všechny smrti spí Ať čelo tvé jak její se projasní V tomto dni - noci všech snů poslední Hej! Paní má čeká tě v Zahradě - Neptej se a zalévej! Panáček znovu se uklonil, smekl klobouček červený, salto vzad dovedně skočil i zmizel. Cítil jsem pak dlouho ještě vůni známé mě zahrady. Děkuju, Arcano. Vyhlédl jsem z okna a spatřil v měsíčním světle občany v čistých slavnostních oděvech kol obětního kotle stojící. Tělo dívky vytaženo již bylo na dřevěný kůl. Úplněk v zenitu na lidi bez stínů svítil, kteří s chechtajícími Furiemi v sobě spokojeně domů se navraceli. Odvrátil jsem od nich zrak a pohlédl znovu na dívku. Její křehké tělo, oblečené do bílých zakrvácených šatů pomalu do kůlu vrůstalo. Krev její stala se mízou stromu a tělo stromem Dru. Kořeny prorůstaly podzemím Města, koruna zdvíhala se rychle k nebesům. Kořeny pohltily město, džungli, poušť, bažiny, pohoří i moře, pohltily celou Zemi, Země zmizela - kořeny Dru se stala. Koruna pohltila oblaka, vítr, Lunu, Slunce i hvězdy, pohltila celé nebe, nebe zmizelo - korunou Dru se stalo. Kvetoucí strom Dru vesmírem plul, rostl a pohltil i jej. Prorostl z něj do Zahrady. Zahrady Jediné hvězdy - Arcany

---