Smťova kůsa

Včíl nastala chvíle krajiny noční doba temného prorotství,

zemí zní ocelová píseň zbraní a rudá krev do země se vpíjí.

Brzy již brzy mír nastolí svoji ocelovou pěst-diktátoru podoben,

 a když konečně ten mír je nastolen,

 tak na mě čeká už jen cesta nejdelší.

 Tak umírám a už nikdy nezřeším,

 ale proč a čeho se bát- vždyť smrt je okamžik pouhý,

 sic umírání trvá věčnost. Již cítím přítomnost jeho,

 už stojí tu průvodce na cestě mé poslední.

 Podivná zpřízněnost proniká tělem v okamžiku smrti,

 ale smrt samotná chutná tak hořce po dokonale nabroušené kose.

(snad také po kostnatém Smťově úsměvu)