Písmák Okradené jaro
Okvětních plátků
závěje
rozkradené větrem
Vyhřmělé mraky
Tady žádné straky nebyly
Nerozumím té přerušené větě
kterou už nikdo nedokončí
příště se podívám na obě strany
ne jen dolů na boty –
Izolace
A na tenhle podzim
když poprvé ucítíš opadané kaštany
ledový vítr se svým zbytnělým egem provolává
„Však jsem to říkal minulej rok
Ať promluví moře
Ať promluví moře.
Mně došla slova.
Neboj se.
Ticho také odpoví -a o mnoho příhodněji než já.
Rozmarýn
Blízko proletěla hvězda a snesla se do náruče nicoty. Nehybná ruka lesa pokynula tmě, aby do něj vstoupila. Nejde to, tak přestaň už, dýchavičně zašeptala osoba z útrob počínající noci. Nevyprostíš se a nevyprostíš.
Proč jsem nedopila
Tak
a zase chodím v souhře brzkých vteřin
se zábradlím mostu přes krajinu vodní
zavinuté v mraky
Nezbude nic
¤¤¤
„… a temně jej uložil jako poklad pirátů, když zasmolené dříví plavené po řece modré jako skála, od které se odráží obloha, studeně zapleskalo vlnami tříštícími se mu u boků. V zahradě mlčky opodál číhalo přikrčené cosi na svou příležitost a nezpozorováno zachytilo se posléze na boku jedné z větších klád. Daleké cesty vyžadují bytelná plavidla. "
¤
V těch hlubších místech, kde vrby zachycovaly kolem plující listí a to v chumáčích tvořilo nevábné tvary po okrajích černě se lesknoucí řeky, se tvor nechal proudem ukolébat ke spánku.
A vůbec nic, věříš...
Probudila jsem se:
na záclonách visí včerejšek
a za nimi číhají zapomenutá Teď.
Samotou a tmou
Stezka z bublin
Má hora
nechce být viděna
Před mostem přes tmoucí hlubinu
váznou kroky
Cyklus
Než se překutálí
šerý denní oblouk,
přesně odměřený nápěv zazvoní v celou.
Rozmícháme barvy pod zimní
Připustit prázdno
Připustit prázdno je jak nádech
před skokem kamsi do hlubiny.
Stejně jak dřív mě bolí v zádech
a stejně chutná pocit viny.
Na název už je zima
Tepnu jsi nenašel
a teď prý že mi netluče srdce
proč zahřívat
a konejšit co se netřese
Měla bys psát
'Měla bys psát'
a opřel hlavu o její čelo a bylo mu tak bezpečně
neotevřel oči a neviděl jí do obličeje
jinak by ucítil
Jsme SAMI zůstaneme
Že kdyby mi nescházelo
to co si předáváme
samota by
ale scházet by mohlo
Zamlčená
Na polích se shlukují stáda
slaměných válců
igelitové hřbety se jim zvedají když se nikdo nedívá
kdo by se díval
O něco dál než posledně
Na vršcích vyhladovělých skal
průrvy a úkryty
a tam se schovává –
– ale hledat nebudu.
A co když přijde listopad
v mém okně
sedí okaté stvoření
s přesně šesti sty tisíci vlasy barvy pepře
nenechává mapu dechu na skle –
Dubnová
Zase se přiblížilo slunce
mrazení nehrozí
do rámu vsazený nerozbitý den
v jeho odrazu se zhlíží
Aby se něco neprobudilo...
Tápat po důvěře –
a pohladit splývavé látky ticha nad útesem
za noci kdy se opatrně překračují ostrůvky světla
aby se něco
Pravý čas
Zamrzl dům.
Zde teče jen čas a trpělivé rampouchy
nezlomně ostřím dolů.
Shlížím za jejich slzami,
Velké tramvajové neštěstí
Co asi pocítí řidič tramvaje
když mu do kolejiště hodím rozečtenou knížku
bude mít výčitky.
Nad stránkami
Lednová
I když se to pak stejně vrátí a rozbije a slepí a
rozbije o podlahu,
zkouším dál zasklívat
(to není podlaha,
Infekce
Celá se z toho pominu:
lékař mi vyjmul ledvinu
a lékař jiný docela
vnesl mi infekci do těla:
Zářijová
Slova jsou bahno
bahno neodtaje
i kdyby skončilo bůhvíkolik zim
– dotknout se bázně
Železniční
I v jasných stoncích – drahách od tryskáče
tušit lze co se skrývá pod věží
ve žlutém světle bezdechého kupé
ze stropu můří křídla nasněží
Svátek
Zaspala jsem tvou odpověď
a proto zarývám nehty do hladiny
ani náčrt vlny
pro potěchu rybího oka
Úlomky
Ačzačínámzamrzat
ráno nevycházím bez ledové sprchy
z bytu ani z údivu
„Což nebylo psáno. “ –
Nenávratně
Konečky prstů
popaměti ve tmě
vpravo nahoře –
A bude ti trochu smutno:
Na pobřeží
Vyhlížel vlny zpoza spících mraků
s měsícem za zády
štiplavé oči lodi hnané na kůl
vyhlížel vlny zpoza spících mraků
Majáková
Světelné šrámy
přes tvář dnešní noci
bloumají mořem
v tichu od pobřeží
Pavučina
Vítr dnes chutná po bezových květech,
u stěny pavouk spřádá jemné plány.
Kreslí své pasti – ještě slovo k větě –
něžná jsou vlákna – slova neporaní.
21:30
Na knotu pod sklem hoří čepel svíce,
zmuchlaný večer liška v tlamce nese.
Zahřmělo.
Spíš jak hraní na poklice.
V závoji šera
Ve vlasech dotek něčí dlaně
zšeřelá duše ucítila
doznívalještě u snídaně
od šesti s krví zpíval v žilách
Ruce
Dlaně mám smutkem začerněné
v duši jím maluju graffiti
je to snad zločin. Doufám že ne
a jestli – snad mě nechytí
Fall
Skály.
Pomalé bytosti.
Posluchačky šednoucích pustin s jeskyňkovýma očima.
Tančí v nich siluety začerněných rukou
Tonoucí
Někdy se musí nakrmit i němí
ve sklepeních se rozjařený prach
vysmívá něžně
očím za mřížemi
Nádraží
Brzy se zabouchnou vrata za nocí; stužka kolem Měsíce se naposledy zavlní. Listí balancuje na větvích, jako kdyby se rozmýšlelo, jestli má smysl čekat do podzimu.
Na třetí nástupiště přijede vlak. Prosíme cestující, aby se nezapomněli v kolejišti, ačkoliv je z něj velmi pěkný výhled na zapadající Měsíc.
Ona
kolem boků mi proudí jako řeka
ramena svírá svými okraji
ona tak měkká
nenápadně stéká
Z Marsu
za oknem neviděná visí
skleněná koule z Marsu
je na ní pár hvězd
dva tři tisy
Černý medvěd
Je jedno místo
za horami,
ohlušené mlčením,
kde borůvčím šustí nespavost.
Osiková
Ocílky na city
došly už v sobotu
za štítem stínů
chci prohloubit samotu
Cedule
„Příchozím vstup zakázán“, hlásala rudá cedule na dveřích s oprýskaným bílým lakem a já jsem na to zíral a nevěděl, jestli se smát, plakat nebo tu ceduli prostě ignorovat. Zvolil jsem třetí možnost. Moje čekání nějaké kafe z automatu stejně moc nezkrátí, aspoň se tu porozhlédnu, omluvil jsem svou vlezlost. Položil jsem béžový kelímek na okraj lavičky a vydal se ke dveřím.
Prsten se smaragdem
Po tváři sjel blesk až ke skráním
na zornicích
dva zářící mlžné kruhy
nebylo to
Koleje
Učím se mlčet
a pod kolejemi šumí dálka jako vodopád
nad prázdnými pražci
svítá Měsíc
Stužky
Je to výsměch
něžné čokoládové chuti:
nasládlé tušení,
stočené v nitru,
Opadávat
Ta chvíle
hodná zapomnění
se přesto vryla pod kůži
vítr
Poryvy
Sedím tam kde zbývá
jenom ráno
a hrnek odvčera
v zábalu ze skla
Pohádka
Už je to tu zas:
postavím třeba zeď
– cihlu k cihle.
A Měsíc opět rozvázal jazyk:
Jen zvěsti
Každý kráčíme ve věčném páru – tělo a stín.
V mracích kolují zvěsti o tom, že někteří si stíny vymění a potom jejich duše plují společným větrným poryvem až nad orlí hnízda. Tam se něco stane, a když se vrátí stíny každý ke svému tělu, vše je jinak.
Za očima, hluboko, jim pak svítí ohně a kolem úst mají taková drobná světýlka.
Temně modrý čas
Z okna je vidět
stále stejné ticho
zvláštní modré mrazy obalí všecko do chápavého šera –
a já to nechápu.
Jilmu
Ale já neusínám –
krčím se jen
blíž ke svým zdem,
které jsi nepoznal,
Místa v čase
Tou tíhou zhoustl ranní smog,
i v nitru pyramidy
vydechl znovu poslední vzduch
(ale kdo)
Lesní
Stíny už sbíhají se v lese
plačtivé skvrny světla –
chlad Měsícových očí
spím zády k dubům
Neruš je
Mraky na dně řeky někdy
usínají
neruš je
jim nerozmluvíš mlčení
Světlomety
Proč se zdá
že vrány odlétly už večer
a ráno že brouci hemžením
zahnali mlhy
Brouzdání v prachu
psaní založené v tom dolním šupleti
nerozkládej než na smrtelné posteli
řeklo mi prázdno
jaké psaní
Pan Breber a Jóžovo tajemství
Pan Breber byl zmaten. Na tom ostatně není nic divného, neboť víme, že i přes jeho systematičnost, s jakou si dovede plánovat čas a přesnost, s jakou přichází do práce, je pan Breber poněkud ňouma.
A proč to. Jóža se začal chovat nějak divně.
Nevyspávanka
Až místo toho,
aby jen tak dlela,
skutálí rosa z kopců do řeky,
a tam, kde plynout voda zapomněla,
Za tyrkys
Že máš rád
oranžové dny,
kdy psí štěkot zní jako stupnice
a v marmeládě uvízla moucha.
Břízám
Dlaně bříz ukazují na jih
a malou náruč světla
upustily ke kořenům,
kde usnulo.
Vlaštovčí
Z odlehlých končin,
kde jednotlivá ticha
odpočítává kývání spících květů,
přivane jednou letadlo z papíru,
Vizita
„No Matyldo, kde pořád seš. “
„Ale, zrovna sem se probudila, nějak mně nesedlo to jídlo, co nám dali včera, tak sem trochu vyspávala. Ale už jsem online, vidíš. “
„Jo, to jídlo bylo děsný, já bych jim něco napsala, ale takhle přímo se to nehodí.
Jarní tání
Blíží se to
slyším to v kolejích
ze střech odplakává sníh
tak ledabyle
Březnová
Za oknem na mě zírá prázdná tvář
to jaro mlčky zimě sčítá
všechny její hříchy a
tma mi svírá dlaně
Až budu jednou v bezvědomí
V rukou jen vzduch
a v očích troška ledu
aby nepálily
pohledět
Kreslíř
Zabloudila jsem
v náčrtech přítomnosti
– kreslíř
nedotahuje linky
Těm, kteří čekají s otevřenou pusou na zázrak
Poštovní holubilétají do hubyi s dopisy a zásilkami. Sklapla bych pusu, býti vámi.
Zimní
Nebe šumí rozházenými zrnky písku,i paví oči hledí vzhůru. Kapradí chrastí napětím – pouštní bouřeobloze jen prospěje,šeptají stromy. Světy se promísí. A za mými zády,kde prve stál strom,pevně mě zachytíšdlaněmi paprsků,svítání.
Nákup
chtěla bych prosímvyzkoušet jinou velikosttyhle myšlenky jsou mi moc velképlavu v nichněkdo si v jedné navíc zapomnělmodrou špinavou ponožkuvidíte. že jiné nemáte. poohlédnu se tedy jindev příštích dnechale brzy – ty co nosím teďjsou už prochozenéa je v nich zima.
Trpasličí (emancipační)
V nejútlejším dětství sekeru mi dali,v jejich očích plály jasné důlní svíce, „Zrozen trpaslík. “ když všichni zavýskali. To však byla mýlka: já jsem trpaslice. Těžké přiznat bylo okolnímu světu,že si občas večer ráda tiše pletu.
Rituál proti smutku
Být téměř vzhůru,přimhouřené ránoneslyšet, jak zpívá o noci:Zaspalas hvězdy. Omžené jsou dálkouzbloudilé komety zmrzlé čekáním. Být téměř vzhůru,vypustit sny dveřminesplynout s tmou tak jako před spaním.
Návraty
Obnaženáti svítím z očímáš jiné očipo odloučeníPoznáváš mě. Jsem takterá objímala tvůj potrhaný stínkdyž jsi byl přesvědčenýže stíny nejsouDnes jsmedvě rucepropletené prozřenímJsmepaprskypřekvapené existencí sluncea rozsvícené chtěnímbýt si blízkoa neopustit
----
A tak se stalotak to padlojak hlava vážkyna sametdal jsi tím rukuna kyvadloa můj svět zase pokryl led .
Dusno
Bouřky už zavírají očikdy naposledy zahřmělo. Orlové z dráhy nevybočíaž třískne tělo o těloOrlové nevybočí z trasyprotože blesky nesvítíač všechna světla někdo zhasildéšť prašnou zemi nesytíbouřky jen ve svých nitrech bouří a matní hutným popelempocityutopené v kouřidéšť nezasytí prašnou zem.
Přeměna
Už neumíme plavat v pískuv horkém a šumícím odevzdáníKdy vyndáš třísku. Mám strach z vánívolá mě z trhlin ve skaliskuŠednemepod nánosy vteřinčistota citů smysl ztrácíškubem si peří –– ještě v mracíchměníme kůži na ještěří.
Usínání
Do postelevnořená až po krkv objetí stínů kývajících stonkůobrůstámsamakolem svých břehůjediná hvězdav trámech zaklíněnánezatahuje závěsynad mými přeťatýmikořeny.
K novému slunci
Rez odkapává ze hřbetů střech kam kočky šplhají k novému slunci přes starý mech a čiré úlomky zimy -- -- -- -- -- za komíny se protahují huňatá klubka prvních jarních snů.
Únorová
Pod zádumčivou stěnou mrakůprázdné vzdechy časuznějí tak nějak blížzvedám hlavuz tvého rameneabys měl volnost pohybua neměl strachže mě nechtě uhodíšaž se budeš učit odlétat.
Čekání na...
Všiml sis. Na našem stropěv noci světlo z oknavytíná stín. Je skoro ráno. Zíráme na sebe přes skleněné mlčení:já,stínový kříža to temno okolo,co zmačká duši do kuličky,jáma ticha,past na plyšové medvídky.
Mřížemi
Prachová zrníčkaklíčí z prachu zase,z prázdnoty ve mnězní řinčení. Lomcuji,lomcuji, ale nevylomím. Tak často se džbánemv příliš krátkém časekomu se, pověz mi,zelení. Lomcuji,lomcuji,až se zevnitř zlomím.
Soví
„Co když nás ten výbuch smete. “ „Jaký výbuch, ale jděte. “ odmávla ji honem druhá. „Tahle krása.
K zešílení
Proč bych pořád měla odněkud utíkat. Schovávat se před nimi. Krčit se někde mezi maliníky na zahrádce u sousedky a čekat jejich další hloupý výpad. Už dávno jsem ztracená.
Doma
Kousek tmy vyrvaný z noční hluchoty – stíny se nepřelévají přes tvé lehké spaní. Možná náznak můry, povzdech spící pestřenky v odumřelém muškátu, napůl slepý pes a jeho smutné „vúú“ vyloudí ti záchvěv pod víčky. Možná kroky tam, kde nikdo není a praskání starého domu. Tón světla ve vlnovce rána.
Den ve skalách
Dnes se nám nechce choulit jeden blízko druhého, abychom se zahřáli. Samota se zarývá jako nebozez pod šaty. A skály se daly do řeči. Popíjejí dešťovou vodu a v jejich útrobách pleská ten druh kapek, který horninu pomalu vyhlodává, až se jednou rozlomí.
Snídaně
Na talířkuchladne kapka kávy. Osnídaný úlomek oplatkyo šálek se opírádo týla hřeje ránovlnovkou záclonya přes tvář loudá serozespalý stín
Zvonice
Ve zvonusrdce zimou křehnepředoucí tichok trámůmvine sepusto je tua víří prach dávno je odbitopro jinézvonice jednou snadpromine
Tlení
Usínají. Už je po žízni – teď, v proudech šedých vod. Šlapou si na svraskalé jazyky. Starci s ústy bez protéz.
Jablkopad
Napadané větve pro sebe si žijí, vločky staré rzi se vrtí v okapech. Do okenic bijí prudké kapky v říji. Zarůstáme sami v drolících se zdech. Slunce opět začne šetřit energií – pozdě rozsvěcet a brzy zhasínat.
Prostá
V létě je všechno konejšivéteď ale podzim po nás pliveneštěstí po třech vždycky rádo chodía soucit odjel první ranní lodí
Pan Breber, Jóža a divoké včely
Zatracená pomazánka na čerstvým chlebu, co tam dělá, proč je zrovna tam, má bejt někde jinde, kde ale, to nevím, pomyslel si pan Breber, když snídal. Pil černou kávu bez „ničeho, co z kafe dělá jen sakra nepitelný patok“, jak říkal. Nadával si jen tak ze zvyku, když se ládoval chlebem s pomazánkou – protože už se hrozně dlouho nudil. Už pár let nedělal nic jiného než svých třicet zaměstnání a to jednoho otráví.
Pilka
Šla sama chodbou, v ruce jen pilku na železo. Ozvěna vlhkého pleskání kapek na ni útočila ze všech stran, ale cítila, že voda nebude její jediná průvodkyně. Nevěděla moc dobře, jak se stalo, že se ocitla uprostřed plesnivých a navlhlých zdí jakýchsi katakomb. Ten člověk, byl-li to člověk, na ni vyběhl tak nečekaně, že nebyla schopná rozvitějších úsudků, než vzít něco ostrého pro případ, že se bude muset bránit, a utíkat.
Prázdnota
prázdnota mi tuhle zkameněla v dlani znáš ten okamžik. výmluvně těžká oblázkovitě zaoblená vždycky se večer vykutálí a tlačí ve snech do páteře plných kříženců moučných červů a tasemnic prázdných tělocvičen burácejících vodstev která tě toužebně ubíjejí o kamení budím se úzkostí z vlastních chyb znáš ten okamžik. .
Přívaly
Až zahučíme do příkopu,špína nás celé obalí,připrav se zase na potopu,až přijdou, lásko, přívaly. Ty vlny horka,vlny chladurozepnou-zapnou naše šaty,až začne svítat od západu. A místo mraků cucky vaty….
Volavky
Na nahé hladině volavky kreslí stíny slunce zjizvené mraky je velké smutné víc než kdy jindy se v něm zračí liják kruhy na vodě kruhy pod očima kruhy v myšlenkách a daleko je zima
Červencová
Až beránky pastýře Medarda sežere vlk Červenec a ovečky osiří, nebe se naposled nadechne hedvábně těžkého vzduchu - - do mapy stínů borovic nazdařbůh zapíchnout prst a vykročit vlkům navzdory .
Dvě novoluní
Dvě novoluní na obloze –černá jsou černá ve svém bdění –sledují dívku v Malém vozepro kterou ve Velkém místa už neníZa namodralým světlem ránadvě černé oči nocí plujídvě černé očipro havranasamota studí hona sekvojiA malá žena v Malém vozesměje se svému osaměnímění se v černý sekvoj v mlzeod rozednění do setmění.
Medička Alička
Medička drtí celou noc, přijďte jí někdo na pomoc. Veliké oči už ji bolí, v šatníku věci koušou jí moli, nikam se nehne z kolejí, naložená jak v oleji - či formaldehyd uchovává, co zapomněla její hlava. Medička drtí na zkoušky, nemá čas myslet na koloušky.
Severák
Když závojemspadlým zočí nevěstě nocizamával severák
ten prevít odnesl hoodnesl pryč a vjejím pohleduzanechal mráz
a žádnému zmrakůnesvěřila ani maketu svého soucituvěchýtek něhy
promoklavjejich slzách
Dívka Podzim
Oharky citů za očima,touha jí v dlaních už jen dýmáv pečeném jablku ještě horký žal,z podkroví naposledvítr zaskuhral.
Chrastící větve neodpoví -poslední listí na své rovynasypou. Dívka Podzim ještě živánaslouchá tichu -už se připozdívá.
Kde má Měsíc zásuvku
Noční ticho. Uprostřed snu dva propletenci schoulení do klubíčka. Těžká tma jim dýchá na záda a očím propůjčuje něžný příslib, že Měsíc ještě prozařuje pohoří mraků zeshora.
Hlubokomořská
Pod mořem se ryby mají,nevidí si do očí,a tak ani nepřiznají,když je něco zaskočí. Když je zklame kamarádka,když má rybák paroží,mlčením to přejdou zkrátka,problém do tmy odloží. Pod mořem se ryby mají,nevidí si do očí,to, že slepou bábu hrají,na sto procent zúročí. Na pomluvy nemaj hlasya neslyší intriky - to by byly lidi časy - žít dle rybí etiky.
...o hodinu více
Čas stojí na špičkách borovicnechce už tancovat jak slunce velíze sněhu nezbylo skoro nichmyz tiše opouští své zimní cely
Na kolečkách
Sednu si na houpačkuzápad východ slunce sluncea budu nás pozorovatjak vláčímedřevěné kačenkya někteří náklaďáčkyplné pískukdovíkamhlavně co nejdál od
těch druhýchprotože naše hračkyjsou hezčí a lepšíjim kolečka vržoua určitěnemají tak krásné barvy
táhneme siza sebousvé trosky na kolečkácha cupkáme za nosem
hlavněnespadnout z houpačky
Přívěsek na provázku
Kolem krkuv lahvičcenosím přesýpající se samotua kráčím proti okolním stínůmlahvička tluče do prsoua hřeje slunce se nadechlo vlahého vzduchu a sálá na vzpouzející se zbytečky šedivého sněhu
Rozpočitadlo
Počítá stíny. Noc už bledne,choulí se zimou pod deku. A ve tmě, kterou neprohlédneš,prázdnota kypí v člověku.
Počítám stíny.
Někdy voní deštěm
Samota prýněkdy voní deštěm,když ji ledový vítr přinese zkřehlou v náručí –
Hořké mandle
Vůně cyankálipo pokoji -stojíme na koberci mandlía žízeň drolí rty při polibku,semknuté v odmítání osamocení.
Ticho nám klouže po tvářích,ticho prchavé jako tlapky na rozpálené střeše,v objetí zastavujeme klapot vteřina čas s pěnou u hubypřežvykuje ty hořké mandle.
Až zmizí koberec a zahoří nám očiz příliš těsného objetí,jedovatou vůni hořkých mandlíroznese vítr po střecháchjako dnešní podvečer.
Stín
Nadýchala jsem se už tmytéměř k bezvědomí,když mi zezadu na ramenozaklepal stín.
Nebo snad přišel ze mě.
Škublo to mnou,jako když se zatahá za nitky u loutky,a srdci se přestalo chtít tikat.
Dešťová
Žasneme spolu nad zrcadly,která se v dešti rozbíjí. Kéž by znich střepy nevypadly –co ale, jestli se vylijí.
Nevadí, nabereme voduze studny nebo z nějaké zřek,pustíme zrcadla na svobodudo spleti městských uliček.
Nespavost
Vlci se už stočili do tepla tmya strop odvrátil oči,když ho zachvátila pulzující samota,samota pobledlých hvězd,která udeří vždy k ránuspolu se strachemz usínání.
Skřetí válečná
R: Namísto krále nám panuje had učí nás - pomocí žhavého železa - mordovat nevinné, loupit a lhát. A hnus vnás na světlo pomalu vylézá, zkus si to, živáčku, pamatovat.
Když v šiku rázujem, pojí nás tér, žíznivost po smrti, živelná zlost, a ani poslepu neměnit směr: od slunce bledého jak lidská kost.
R: Namísto krále nám panuje had učí nás - pomocí žhavého železa - mordovat nevinné, loupit a lhát.
Po jaru zima
Když odnikudzavoníš rozmáčenými loukamia otiskneš kopyta do měkké půdy,snažím se stopovatv zrcadlech mokřadů -až za promrzlý obzor.
Až přijdou bouřea tvrdě tě smetou hebkými vločkami,tvůj stín se vypaří.
Už dnes odplýváš,prokluzuješ mezi prsty sněhudo ledových dlaní.
Bez názvu
Když vyždímaný večer usnul sčelem na stole a vosk z dohořívající svíčky mu začal stékat do vlasů,
my, zabalení do něhy, naslouchali tlukotu našeho společného srdce
Tu noc nám tma dovolila schoulit se jeden do druhého a stíny skrz ni nepronikly -
naše oči nadechující se kvyslovení „mám rád“
Zlodějka
Nocinabídla pootevřené rty,asi k sametovému polibku,když v dlani hřála svou kořist,zapomenutá světly lamp,sama okradená.
Jemujen myšlenku,jen kmitnutí řas ve spánku,výčitku, že jí vzal slova z úst,jemnou vůni z vlasů -a ona jemu. Sebe.
Zdivěnovala tichá slova osamělých,zimničný třas ramena cestičky slz,vyleptané do prázdné tváře.
Prosincová
Pomalé dozvuky z minuladotepaly za obzor – dnes ani zítra už nezazáří. Nezapomeneš.
Noc, nad níž stála Večernice,hořící světla vzhaslých dnech,Tvůj dech, co našel moje plíce,dech můj, co kreslil po oknech.
Pohladím tvá víčka vůní skořice,aby ti zjemněly šedé očipod závějí prosincového ticha
a nechám Tě, lásko,zapomenout.
Hlídači myšlenek
Co mu asi přinesou.
Snad pachuť nesouhlasu
nebo stíny na talíři
místovečeře.
Půlnoční hlídač
Obliny slz, jež tečou pro mne ,občas se v dešti ztrácejí. Půlnoční hlídač sbírá drobné. Dnes v noci vrátí se s nadějí –
s nadějí mincí cinkajícícha ještě mokrých od pláčeOtře je něžně rukavicí -- netřeba zpět se otáčet.
O velkém městě
I. o velkém městě
Tmu prošívají světla lamp
klidnou a chladnou jehlou
Zimu nepřekřičíš
Když ti zimana ústa položí svou chladnou bílou dlaň,zavři oči. Zavři srdcepřed příkořími cizích kroků do tmy.
Obejmi lhostejnou nevidomostjako dítě plyšového medvěda uprostřed noci,
podzime
Řekami kamení
Řekami kamení brodí se
podzimní smutnění
Brodí se, brodí pro píseň
Kytary
Když ti jejich tóny zazněly v očíchzasnil jsi se nad křišťálovým vrněním v kostechrty ti někdo smočil v lávěa elektricky toužebněmě teď objímášV rytmu srdcí z kamenežhnoucích magmatemprotančíme mezi všemi bludnými balvany jejichž čas se nepočítá na naše nadechnutí.
Zraněným
Takové šrámy se nikdy nezacelí. Zkaleným světlem začal procházet bolavý stín – že prý jsou osamělí, kterým se ztíhy světa zachvěl ret,
ruce se třásly nekonečným žalem, zrcadel zlomky když je probodly, pozdě je hledat vsrdci zesinalém, pohansky smím se ještě pomodlit;
ne však dát život, ten se nezacelí. Vteřiny krutě řežou do těla. Snad všichni bozi na ně zapomněli.
V parku
Za ruce spolu jdemevodopádem listí - slunce už ospale mžourápřed usnutíma barví ti obličejna veselo
Dvakrát o podzimu
I.
Samota se loudávásplátěnou taškou jablekpo parcícha po šátku na hlavějí stéká podzim.
II.
Cestu už hladí rezavé listy,skrčencive smrtelnékřeči,
Ráno po bitvě
Sežehnutou krajinou běžela siluetabeze stínuprostá strachukřehcestichem v patáchse propletla mezi labyrintem tělstromů a budovsfoukla lidské pohledya ty jako němé chmýřívyletěly za sluncem
Pán vln
Plášť kreslí nahodilé vlnovkydo prosoleného vzduchupán vlnstojí na břehudo zad mu praží tmaa vlasy má plné pískuMezi prsty u nohouse líně převalujícizí obrazy zasmušilých tvářízádaobjímá skalní výklenek
Nestojí sám –tulí se květruke svým vlnám a vlastnímu stínuPlášť pána vlnkreslí vlny na mořea on se otáčíkráčí vstříc oslňující tměa vlasy má plné soli .
U řeky
Světlušky krouží nám nad hlavamia v dálce spící řeka ptá sesvým meandrovým otazníkem:proč zrovna tady, proč jsme sami.
Schoulení spolu vzamyšlení,našli jsme si svou škvíru včasea dlaněmi si vní hřejem dlaně –však nejen dlaněmi propletení.
Vnáručí mém ti klesla víčka. Světlušky usnuly na zdech spárya soumrak šeptá hebkým hlasem,že sestra noc nás brzy zhýčká.
Kaluže
Každá odráží svou lampu(vždy večer se to v nich oranžově třpytí)a když zaprší,rozbouří se jako malá moře. Do jedné, té mojí,napršelo dnes trochuslané vody. Bude teď připomínat moře víc,než ostatní.
Poslední podzim
Žízní pokroucené kořeny zapraskaly pod tíhou vody. Vděčně uhnily. A starý strom se poklonil smrti:vítr rozpřáhl jeho náruč větví. Dodaleka - všude po zemi - uronil pár listů.
Měsíc
Za oknem mi uvízl úplněk, kapka ve stavu bez tíže. Kde se vněm tak najednouvzalo tolik něžnosti.
A proč se ptát,když oknoorosené lunoumi vrací obraz vlastní tváře,obraz zamžený šepotem Slov,která se nemají při úplňku vyslovovat.
Ale dnes,dnes mám touhu Tě, Měsíci,vypít očima –jsem vzdálená Tvému obvyklému chladua obličeji bez výrazu –
Něco zašeptal.
Ve vlaku
Ve vlaku Odnikud-Nikamspolu obsadíme kupé - pojedeme domůza křiku pobouřených racků. Stýskáš se mi,zatímco odpovídáš pohledemskleněné tabulce okna. Ve vlaku Odnikud-Nikamnás průvodčí zkontroluje,jestli nedýcháme moc hlasitě,jedeme přece pouhou druhou třídou. Stýskáš se mia krajina ubíháve tvých unavených tabulkách ze skla.
Proč se ptáš?
Proč se dokolečka ptáš. není odpovědi. Hodiny a týdny stejněotazníky snědí. Nechceš slyšet tepat chladna konci svých stesků.
Summer job ve Skotsku
Ocelovým chladem ověnčené mrakynad pláněmi, městy, obdélníky farem - místní dávno vzdali víru na zázraky,Polák (každý šestý. ) je pro Skotsko darem. Přijeli jsme slavně modrým Megabusem,zisky méně slavné,neboť není hrášku,vypadáí to bledě, zavání to šlusem. je to nezábavnéjak šou smutných šašků.
Mlha
Šedý a stříbřitý oděv měla,když za mnou ráno přišla mlha. Celou mě zimou rozechvěla,pak tichým hlasem pověděla:. už i ten vítr svůj směr mění,vzpomínky střídá chuť zapomněnía odpověď na otázky není;ze slzí pravda nepramení. Když za mnou ráno přišla mlha, šedý a stříbřitý oděv měla.
V rámci tvých očí
Zavoní to občas borovým dřevem, když mě sleduješ:tak upřeně,tak nevědoucněv rámci tvých očí. Jeví se v nich cosibolestného - ale možná ještě voňavějšího. Cizí stíny se ti v nich mihnoujako ve starém rámečku po fotce,zmačkané a křehkékřidélko můry v jeho rohuti brání v rámci očívidět celý obraz,nehybný,ale možná ještě křehčí. Každý máme své prázdné rámečky,lásko.
Obr
Šel obr teskným údolím,šel sevřenými kopci,šel obr teskným údolím,když dovalil se k obci. V té obci byli človíčcia báli se té stvůry. V té obci byli človíčcia prosili hlas shůry. Tu k obru přišlo děvčátkoa upřeně se dívá,Tu k obru přišlo děvčátko,je ospalé a zívá.
Červnová
Tak jako mrakyzpívající nad loukami,kapky deště tříštící se o kontryhel,tak se i já (p)oddávámčervnovému odpoledni. Skláním se ke kmenu vrbya šeptám jí, aby se svěřila. Nic nepovídá -a tak spolu naslouchámetichu zmoklého dne.
Hloubětín
V odlesku nenapsaných řádků - Hloubětín při pátku. Po zemi sem tam vinnou zátku,večer je teprv na začátku - - sami dva v doupátku. V odlesku nenapsaných řádků,přečtených pozpátku,podlaha bohatší o další zátku. Ke snění máme pořád látku - Hloubětín při pátku.
Písečná
Pojď,zaplaveme si v horkých dunách. Co zrnko písku,to dotyk. Schoulíme sedo vzájemných pohledů. (Noci na pouštích bývaly mrazivébez tvých dychtivých galaxií.
Chvalozpěv o kávě
Obejmu tě dlaní,šálku plný kávy. Vůní proti spaní. S chutí od únavy.
Šálku plný kávy,vášnivě tě piji.
Sokolník
A bolely oči i samotné sluncekdyž se na něj přímo podívalo
jak kráčí po kopcíchsám se svým sokolemstichou krásou kdesi pod srdcem
jak sklápí víčka vostrém lesku rosyshlasitým kvílením za patami
jak uvadá jeho Vzpomínkana vlastní tvářna oči barvy deště
Slyšíš?
Slyšíš. Švy nebe se zatahujíod východu.
A konipásek mi naráží do okna,dokud nepochopí.
Třesu seprokřehlá steskem,na sklonku soumraku.
Zrcadla
Zrcadla očí bez samotybudí mě jemným svištěním řas. Zažehnou svícím nové knoty,propůjčí hrdlu svůj hebký hlas.
Vrozbřesku svíčky složím krovky - - uletět zrcadlům. Více než hřích.
Kočičí námluvy
Kocour nám zas někam utek - padl na něj jarní smutek. V noci potom pod oknykočky tahal za lokny.
Úsměv
Roztál mi vočíchprobarvil hebce rtysklonil svá křídla ke tvářímaby je objalprůsvitným polibkem
Je ráno – mlha mlčí – a čas si tiše tančí po zábradlí
O sově, která moc snila
Sova vylétla až na ten nejvrcholkovatější vrcholek nejvyššího smrku. Sama pro sebe se usmála tak, aby nikdo nikdy nezjistil, jak se dokáže usmívat stvoření se zobákem. A začala snít.
Ve své snové představě je Člověkem.
Cizinec
Cizinec sočima
bouřkových mraků,
súsměvem svíčky
právě zapálené
Konečně zmlkne
Nerozezní se vnočních zvonechnejtěžší tíha jejich srdcía proto pochyb provždy ponecha buďme klidníbuďme prudcí
Lehkost se snesitelnou staneklíček nám vzklíčí tichem víčekpod tichem lísky opadanékonečně zmlknevykřičníček
Tanec světla
Vtřepetavém stínu stromů –– tanec světla. Prosvítáme. Přes zrcadla slzy lámemvtřepotavém stínu stromů.
Pableskuješ na oblázku,duha duze odpovídá –– tak si hraje skelná slída.
Za skleněnou stěnou
Tam za skleněnou stěnoutvůj obraz skomíráa duší třese zimaa srdcem nevíra
Tam za skleněnou stěnouse matně leskne časvšak přesto choď dál tišea ztišuj dál svůj hlas
Tam za skleněnou stěnouse ktobě lísá mráza vločky hladí tvářea matně blyštíčas.
Tmou
Tmou se plížím za tebou,realito zítřka,vzpomínky už nezebou,zavírám jim dvířka.
Vzpomínky už nezebou,dětstvím, smutkem, steskem. Tmou se plížím za tebou,zítřku – před rozbřeskem. .
Fakírka
Ve sklepě zraje divoké víno. Na nože naléhám naléhavě – ve sklepě zraješ, tíživá vino. Nezraješ vsudu, zraješ vhlavě. Vtíráš se ke mně ostře, dravě,bolestně, tiše, tíživá vino.
Na pomezí
Na pomezí,kde den přechází vnoc,tam někde tvůj úsměvdenně probleskne –jako odraz světla vdýce,než sezcela zanoří.
Bolíš krásně –jako slunce,než sezcela zanoří.
Vrána
Vlasy se otřela o větve uschlé jabloněoči zavřené utrpenímtemné stíny na rtecha místo rukouzbytky křídel
Objala stromzařvalajako když naříká vránado krve si sedřela dlaně o kmen
Spjatá zcela se dřevems vlasy zapletenými do větvístejně jako do svého životaznehybněla
Jaká je barva Smrti, mami?
Jaká je barva Smrti, mami.
Nevím, ale má takové hodně pichlavé oči a těmi tě uspí.
Ale mami, já nechci, abys mě uspávala.
To je mi líto, tak já jdu vařit oběd.
Navečer
Slunce se začervenalotak pozdě a ještě vzhůru. Studem se propadloza obzor
Pak vyšel Měsícstařičký a bledýpozvedl obočíodkašlal si a už se trmácí na každodenní pouťpro čerstvé hvězdya rohlíky
: - : - :
Šátek zhedvábí
pohladil tě po víčkách -
zavíráš oči.
Neplač
Zoka ti na tvář cosi padáa to fakt nemám vůbec rádautři si dlaní horký slzyna ty je pořád příliš brzy
Ráno
Se zatajeným dechemhladím očima tvou tvářa víčkaslunce už knám pronikábez klepánínezlobím se –– vím že tě neprobudí
Vždyť ani mne neprobudítisíc dalších úsvitů
Tak nech oči zavřenéa vzpomínej.
Pro tebe
Tak rozhlídni sevšude jsou mý hnědý očia hledaj tě
Poletujou větrem tak rychleaby tě stihly ještě najíti do slunce koukaja pálej si sítnicipro tebe
Hledaj tě za každým stvolema pod srnčíma kopejtkamaplížej se trávouza cenu pošlapánípro tebe
Potápěj se až tam Dolůdo slaný vodyale ony jsou na ni zvyklýhledaj tě vútrobách velrybyale tam je jenom nějaká kostra biblický postavyproplétaj se sasankamapro tebe
Dva
Zavinuli se do sebe jako šelmymilovali sehebce o sebe křesali tělya upřeně se pozorovali
čekalikdo to řekne první
Věštba
Už teď máš, maličký, samotu pod víčky. Tvůj dech je klidný, vždyť času máš dost. Ze spánku zatínáš bolestně pěstičky. Bude tvým údělem zloba, či ctnost.
Zchladnout
Chladně jak oko majáku,které se zavře vprostřed noci,se ozval štěkot vlčáků. A stovky bílých slimákůzabily slizem každý pocit.
Nevolám o pomoc očima,byly už nocí oslepeny. Stejně už nikdo nevnímá.
Zavaž mi oči
Zavaž mi oči, samotoa pomoz od bolesti. Zavaž mi oči napořáda zavaň prázdné cesty.
Zavaž mi oči, samoto,celou mě obleč v trny;vnich půjdu tančit po skaláchsvůj tanec opatrný.
V závěji pohledů
Choulím se do sebe zimou a bolestí,na duši sypou se tisíce krystalů. Sním chladně o Tobě na tvrdé pelestize skal a neštěstí; za noci zopálů.
Vykřešu ze sebe zbytečky odvahy,vpopelu udusím poslední cit. A slze zplozené bez valné námahypošeptám prosebně – vždyť chci dál žít.
Soumrak
Podvečer utichá ve větvích svic,vosková smůla ti skapává do vlasů. Plameny na knotech strnuly v úžasunad chladnou září večernic.
Koníci
Jednou si sednu a ukovámcínové koníčky podkovám. Jejich klus zastaví se včase. A já jim povím sněhou vhlase:
„Nosíte obutí pro štěstí,každý zvás cestu si proklestíčasem i neživotem cínu. Utečte tryskem svému stínu.
---
Utančím žal k smrti
mezi stébly trav -
- co krok to sten
větru
Anděl
Zamčený za dveřmi šedavé pravdy
bloudivým pohledem
dívá se před sebe kamenný hlídač
očima hladí zem
Postřižiny
Nerozmžikám řasami tu vidinu
na vrcholku vysokého komínu
rýsují se postavičky - já a ty
a ti dole z toho mají záchvaty.
Moře perlorodek
Vychází perleťové slunce nad mořem
ústa miliard perlorodek
se němě otvírají a zavírají
a ony umírají
Chiméra
Rychle se rozběhni, skoč přímo do slunce –
očima chiméry uvidíš Smrt.
Tajemství Věčnosti skryté je vkorunce
prince, co vlastní hrad a ropný vrt.
Peklo
Plameny tančily flamengo divoké,
prudce a horce jí pálily oči.
ach, byly rudé a nad hlavu vysoké.
Viníky už nikdo neosočí.
Beznaděj
Když slunce zapadlo pod plachtu smrti,
temno – ta hustá tuš – zalilo zem.
Cosi se ve hrobech kroutí a vrtí.
Krvavý cár vlaje nad ochozem.
Pár hematitů
Srdce jí vystydlo, přestala čekat
na toho, co od ní odešel kdysi.
Přestala pro něho před křížem klekat,
od věcí zuřivě odhánět krysy.
Listopad
Listopad se na mě snesl
jak poslední listí stromů,
říjen na kolena klesl,
tiše skřípou okna domů.
Tichý vánek
Tichý vánek pohnul hebce
bílou záclonou
tichý vánek vede slepce
ranní kolonou
Kočka
Jen něžně mňoukla a sekla drápkem,
oči se chytře zaleskly tmou.
Ocasem mrskla. Toužíš jít za ní.
Vydej se, vydej hned za kočkou.
Muž, tygr a had
Šel sám, rázným jistým krokem. Vždy, když na lesní cestu dopadla jedna zjeho bytelných bot, zvedl se drobný obláček prachu. Vlevé ruce držel sukovitou hůl. Na hlavně měl hřejivou čapku podivného tvaru, a možná až příliš černou vprotikladu svybledlým cestovním pláštěm.
Příběh osudu
Jedou dva lidé na koních cvalem,
jako by vzduch byl prosycen žalem.
Jedou a vlnící loukou plují,
dojeli kneveliké sluji.
Dusot
Dusají lesem kroky vrstvou listí, znějí dutě, před slují se zastavily. Hvizd. Smýká se po zemi tělo. Had hebce šustí suchou kůží, ozvěnou se vrací strach.
O Pažitu, který seschl
Byl jednou jeden záhonek a na něm rostl Pažit. "Smrdíš", řekla mu jednou mrkev Karotka a měla pravdu. Pažit studem seschl. Nebo.
O Šimkovi a jeho jojintech
Byl jednou jeden šimek a dokonce se tak i jmenoval. Byl vysoký, velmi ošklivý, smrděl (jak podotkla správně Karotka) a ještě ktomu kouřil.
Hodný pan Breber mu ty jointy prodával, a to Šimek nebyl zrovna nenáročný zákazník (i když pan Breber měl obří plantáž marušky mezi kopřivama). Šimek jich totiž vykouřil tak sto za den.
O plesnivém psu a Breberovi
Byl jednou jeden pes. Ten pes bydlel vboudě. Byla plesnivá, stejně jako on. Jednoho dne mu někdo zazvonil na zvonek.
Pastelky
Červená pastelka, maličká
kreslila obrysy srdíčka.
Nejdříve načrtla polovinu.
Teď hlásá: "Než si odpočinu,
O Senza džusu a jeho zátce
Jednoho dne šel pan Breber do obchodu. A místo, aby prodával, jak byste možná čekali, ho vykradl a dal se na útěk, protože dalším jeho povoláním byla zlodějina. Když utíkal, dohonil ho Franta Motorkář se svým hřebenem. Hodil mu hřeben do vlasů, Breber dostal panický záchvat* a omdlel.
Jak šel Depil do zeleniny
Vjednom ("Nešlo by ve dvou. " NE, NEŠLO. ) domečku na kraji pole žil Depil. Ten domeček byl hrozně moc vysoký a Depil bydlel až vsedmém patře.
Nedokončený příběh
Hnijící pach růží
se nad kompostem zved
teď ten co po ní toužil
co roztál jako led
Nikdy nevyhánějte žížaly
Paní Žížala žila vjednom malém zaprášeném obydlí . díře vzemi. Kupodivu. Každý den se vysoukala ztohoto vysoce nehygienického prostředí, aby mohla hned vedle vyhloubit další jamku.
Smrť
Je u tebe přelud vkápi
Ta se vtemnotě utápí.
Vočních důlcích modrý jas
JDU SI PRO TĚ, UŽ JE ČAS.
Srpen
Koso, co dychtivě kosíš klas,
co vydáš se úrodě napospas,
skloň svoje ostří, a pak se boj,
protože přijíždí sklizňostroj.
O stádu bílého poníka
O stádu bílého poníka
Stádečko o patnácti zvířatech si žilo vcelku poklidně. Spásali trávu u šplouchajícího potoka vhorách Kozlího vousu, když.
Král té země dal nařídit, že chce poníky pochytat. Chtěl si prý totiž založit vlastní chov.
Jak se kolínko loupalo pinzetou
Jednoho krásného slunného jarního dnese vzeleném doupěti trápil Křeček Masožrout. Měl bolavé klouby a hlavně kolínko. Bolelo ho, proto ho neustále musel loupat od hnisu. Ale neměl pinzetu, a proto ho nemohl tak dobře sloupávat.
Rousná sova
Myslela si jedna sova,
že uletí beze slova,
změní sobě identitu,
vleze vskalách do úkrytu.
Ospalý BOL
Je ráno. BOL ještě loví želvy ve snu, když mu zazvoní. - Ptáte se co. Napovím vám, ano.
Franta Motorkář
Franta Motorkář je milovníkem rychlé jízdy. Proto má doma Hondu. Vobýváku. Každý den sní vkřesle sleduje večerníčka.
Balada o Borinovi
Borin vyšel zValinoru
kdyby mohl zpátky domů.
Tam dole byl diamant
všech kamenů premiant
Smetáky jsou nedostatkové zboží aneb Jak si Picachu kupoval Smeták
Jednoho zamračeného a bouřlivého dne stál Picachu venku vdešti. Nechával do sebe zrovna proudit jeden obzvlášť velký blesk.
Měl doma špinavou podlahu (Picachu, ne ten blesk), ale jemu bylo úplně jedno, že kam šlápl, tam se rozvířil prach. Až do té chvíle, kdy začal na prach pociťovat alergii.
Planina
Stála jsem uprostřed planiny,
tam,
kde vítr šustil slastí,
kde tráva hrála vášní,
Když začne
Když začne údolí
čechrat peřiny ke spánku,
vlídný plamen v krbu na západě
mě hřeje u srdce
Radujme se - tři, dva, jedna, teď!
Vánoce – svátky klidu. Ale čí je to klid. Dětí a přírody. Honba za dárky, komercionalizace Vánoc ničí zbytek atmosféry…
Vánoce – svátky radosti.
Haiku
Včera bylo slunce
pobledlé. Asi je
nemocné láskou.
Vyjdi před dům,
Horké jsou hadí šupiny
Horké jsou hadí šupiny nesrovnatelně více než chladný vzduch v domě tak pustém tak pustě zaplněném. Horký je pohled lhostejných nesrovnatelně více než moje ruce prsty zkřehlé než mrznoucí stůl tak mrazivý tak mrazivě neútulný. Horký je ledový příkrov nesrovnatelně více než chladný vzduch v domě tak pustém tak pustě lhostejném… Tati, tak už zapni topení.
Rozchod
Diamantový šíp byl zasazen
do tětivy zlatého luku
– blýskl se ještě na slunci…
Luk na svůj šíp
Pouliční muzikant
Kroky tiše znějí
klapou po ulici,
„Kam sem si dal sakra
svoji slivovici. “
Sonet o samotě
Sama jak topoly podle cesty,
sama jak list, co nešelestí,
sama jak vánek, co listem hýbe,
sama jak dnes i jako dříve.
Sestra Strachu
Belhá se těžce, pokulhává,
všude, kam došlápne, zčerná tráva,
Co chvíli vydechne obláček prachu.
Tak vypadá Úzkost, sestra Strachu.
Jaro
Odkudsi zleva, za obzorem,
přijede zlatý kotouč rána
a jemné vlnky houpou vorem.
Pluje sem. Sedí na něm vrána.
Chci pít horký čas
Chci pít horký čas
Smedem a citronem,
Sladký i kyselý,
Nechat ho plynout krkem,
Vraždím vraždíš vraždíme
Zelená žláza vyhřezla
král strčil hlavu do žezla
královna jablko zlaté má voku
to jablko zvolili Jablkem roku
Modrá smrt
Na modrý les co šumí vdáli
šmolkový vítr zafičí
a tam kde voda vodu kalí
pytlák své pasti rafičí
Prší
Tiché kapky klepou na okna:
„Můžeme vejít. “
a už dychtivě vbíhají
na parapet – do předsíně,
Jaro se blíží
Jehličí zvolna volá,
že chce vonět
pryskyřicí a chlorofylem.
ne, nechtějte po mně
O Janečku
Janeček je velmi zvláštní osoba. Každý den si jako malý hrával se svým vozíkovým padostrojem, a když se mu povedlo vozík rychle rozpohybovat, radostně se smál a tleskal. Dokud.
Jednou zrovna Janeček, cucaje si palec, sledoval, jak si to vozík rovnoměrně zrychleným přímočarým pohybem uhání přes dva metry dlouhou dráhu a na konci udělá jemné BUM, když zpoza padostroje pozvolným krokem vykročil pan Breber.
Slunce mi svítí do očí...
. a vadí mi.
Tak člověka oslňuje,
tak moc svítí, tak pálí,
křičí na celý svět,
Schíza
I.
A co jsi vůbec zač.
Jsem tvoje druhé Já.
Tak to je zajímavý.
Sen
Své oči zavřela
a vidí anděla
a vidí: to je On.
a byla nesmělá.
O panně, co po ní vodník toužil
Nahoře bez a dole šeřík
běžela podél rybníka.
A tam, kde roste svěží měřík,
tam končí území vodníka.
Pan Breber
Určitě už jste o něm slyšeli. Je všude. Úplně. Bez výjimky.
Kyselina
Rozežrané kusy masa,
krk má na sobě stopu lasa
Máš vytřeštěný a mrtvý zrak,
o jedno oko se postaral prak.
Půlnoc
Šílená radost, když umírá zář
Západ slunce je samotář.
Mraky a houština zpapíru,
Půlnoc je doba upírů
The strange story
Hlasité „hurá“ zaznělo sálem. To proto, že Lukáš zjistil, že po celý rok jedí ovoce zbabiččiny zahrádky. Každé proč má přece vždy své proto. „Lukáši, co to děláš.
Energie života
Měsíční kámen noci
vstřebává energii jitra.
Co se stane zítra.
Spánek vody vjezeře
Er, Es, Té, Ú
R“
Hrášek co má dvě nožičky,
rychle utekl zkonzervy.
Rozhlíží se, co by provedl,
Em, En, Ó, Pé
M“
Em jsou uši kotěte,
Co se diví: “To je svět. “
Jeho údiv nelze popsat
Í, Jé, Ká, El
„I“
Holí tajemného poutníka
je proužek světla měsíce,
co do jeho příbytku proniká -
É, Ef, Gé, Há
„E“
Hřeben to je kčesání paprsků
Které tvé slzy vysuší
Smutek jde stranou, nemysli na něj
Á, Bé, Cé, Dé
„A“
A jsou štafle dělníka
Co staví obří katedrálu
Brzo vní bude veselo
Vé, Ix, Ypsylon, Zet
„V“
Osten ostrý jako trn
zabodl se do tvých zad.
Pak jsi klopýtl o drn,
Král jde!
Šedý plášť a zlatá spona
Jde knám král, jde sem král
Všichni pojďte za ním, dál,
Jde sem král, jde sem král.
Počtář
"Matěji, ty nejsi dobrý počtář. "
"Mýlíš se, jsem dobrý polštář. "
Ptáček
Třpytivý ptáčku,
víš ty, co se kolem děje.
Ach ohniváčku,
víš ty, že smutek světem spěje.
Plamen
Dům.
Fascinovaně
Žár Ohně \ Pohlížím na
Horko / Se \ Jiskry / Ohnivý
Člověk a smrt
Smrt patří kživotu stejně jako patří láska knenávisti. To ostatně ví lidstvo už od pradávna. Co však následuje po smrti.
Existují různé teorie, avšak nejvíc se mi zatím líbila teorie Terryho Pratchetta.
Salát
Seděl salát vmíse
A počítal papriku
A počítal kolik
Ještě zbývá času.
Blázen
Zelená se line záře
svět se točí pes tam močí
kočka mňouká a myš kouká
brouci cvrčí a pes vrčí
Neklepej
Neklepej na dveře mé duše
nejsi připraven
nejsi připraven
na vstup do tajné komnaty
Kočka...očka...počká!!!!!!!!!!!
Sotva když
Se myš
Schoulila ve své noře
Tak tak vyplašeným pohledem unikla
Červenozlatý datel
Hehe. Támhle letí červenozlatej datel. Asi ho picnu. .
Jak šla kočka ke kartářce, ale při tom narazila hlavou do....
Kočka Miau bydlela. kde bydlela. No nejspíš někde na planetě Zemi. asi byla toulavá, nikde nezůstávala dlouho, nebavilo ji to na jednom místě.
Velká zlatá neoprenová židle
Velká zlatá neoprenová židle potkala stříbřitého psa. To by samo o sobě nebylo tak divné, kdyby se z toho psa nestala zeleně oranžová klika od kytary.
A tak ta černá kočka po dlouhé době potkala toho krychloidně kulatého sněhuláka - už chápete, proč je nemůžeme nechat o samotě. Bylo by to příliš kruté.