O důstojnosti

   Lidská důstojnost je primární věcí, která by měla být ve společnosti zachovávána. Postoj člověka k člověku ,třeba jen při náhodném setkání, vypovídá o morálním zdraví celé společnosti. Důstojnost je nezpochybnitelným „vlastnictvím“ každé bytosti, nejen člověka.Jak se  bude chovat člověk, který si neváží života jako takového? Čím dříve si každý z nás uvědomí  svou roli v onom obrovském soukolí všehomíra, tím dříve nalezne onen (s nadsázkou řečeno) „pythonovský meaning of life“. Nalezne také svou důstojnost.

   Pokud začneme přemýšlet o důstojnosti člověka, převážná většina z nás si vybaví nejrůznější krutosti, které byly na nevinných spáchány. „K dokonalosti vybroušené“ metody středověkého mučení, otrokářství, koncentrační tábory, obchod s bílým masem etc. Existuje nepřeberné množství způsobů, kterými lidé byli, a bohužel i budou, připravováni o důstojnost. Musím se tedy ptát. Proč? Proč jeden druhého tak nenávidíme kvůli barvě pleti, vyznání, názorům? Proč je tolik nemocných, starých a opuštěných lidí? Proč se země „vyspělého“ světa topí v blahobytu a každou vteřinu zemře spousta lidí hladem? Je vůbec možné pochopit holocaust? Ne! Není možné pochopit tento svět.

   Považujeme se za vrcholný článek evoluce. Možná jsme pouze slepou vývojovou větví.

To co nás odlišuje od „primitivnějších“ druhů je schopnost odlišit dobro a zlo. Hranice vymezující tyto dva pojmy se stává stále méně patrnou. Tak jak se vzdalujeme jeden od druhého, tak ztrácíme také vlastní důstojnost. Příliš se noříme do racionálního světa a zapomínáme na citovost. Tak jako lásku, přátelství, nebo radost nemůžeme přesně vymezit, tak ani důstojnost nelze změřit a zapsat do tabulek. Budu snad důstojnější, čím důstojněji se obléknu? Lidskou důstojností můžeme označit jistý morálně-citový fundament, který dle mého pramení z životní moudrosti, empatie a vyzrálosti individua. To však neznamená, že dítě se nemůže chovat důstojněji, než dospělý. Někdo vše pochopí již v útlém věku, někomu to trvá celý život a někdo prostě nepochopí, proč by to chápat měl. 

   Mohou nám důstojnost vzít. To nás může zlomit, nebo naopak povzbudit v naší věci. Nejhorší je, pokud se však o svou vlastí důstojnost připravíme sami. Pokud ztratíme svou vlastí tvář. Ponížíme-li živého tvora, nezpůsobíme tím újmu jemu, nýbrž sobě. Svět se točí a my s ním. Podáme ruku potřebnému, nebo do něj  kopneme? Ani v prvním, ani v druhé případě to běh času neovlivní, změníme se pouze my sami. Jednou všichni zemřeme. Někteří však s pocitem plnohodnotného a důstojného života.

   I přes krutou minulost a nejistou budoucnost nepřestávám věřit v to, že lidská důstojnost stále existuje. A to ne pouze jako prázdný pojem na papíře. Z mé strany mě do budoucna napadá jeden výrok Johna Paula Jonese: „Ještě jsem nezačal bojovat!“