Úvodní fraška na začátek: Rozloučení a uvítání

Vidíš. Kdysi jsi byla krásná, možná trochu naivní, citlivá, trošku nejistá slečna. Vidíš, a dnes už jsi úplně jiná. Samozřejmě jsi pořád krásná, ale už ani trochu naivní, možná už ani citlivá a už vůbec nejistá.

Jsi teď moderní, sebevědomá mladá žena. Změnila ses možná víc, než si sama připustíš. Neříkám, že jsou to změny k špatnému, ale mě ses líbila víc tehdy. Já vím, že Ti vůbec nezáleží na tom, jestli se mi líbíš nebo ne. Ale aspoň to víš.
Já vím, měníme se všichni, ale každý jiným směrem. Vidíš. Mě taky přijde, že jsem se vůbec nezměnil.. A když se nad tím zamyslím, zjišťuju, že to tak není. Vidíš, já jsem byl sebejistý kluk, plný optimismu. Dnes jsem nejistý, zmatený, optimismus mi schází. Je to vůbec možné? Co nás tolik změnilo? Co změnilo dva lidi, kteří spolu chtěli strávit zbytek života? Nevím.
Vlastně už je to jedno, možná mi to někdy vadilo, ale dnes už ne. Pokouším se začít znova. Ale moc mi to nejde. Moc překážek. Ale o tom teď psát nechci.
Chci psát o tom, že definitivní ukončení našeho vztahu mi připomnělo, že jedna éra mého života je za mnou. Začalo to tehdy na Pohansku. Na té bečce. Vidíš.. Pak jsme po nějaké době spolu začali chodit, pak bydlet, pak jsme se rozešli a teď mě chceš vymazat ze svého života úplně. A asi nejenom ty. Nevím, mám pocit, že jsem k tomu přišel jak slepý k houslím, najednou jsem zůstal sám. Ano, vím, že nejsem úplně sám, mám přece Anetu a nové kamarády ze školy. Ano, ale s těma ještě nemám vybudované pouto společnými zážitky. Třeba zrovna teď se cítím hrozně sám.
Tenhle článek chápu jako určité rozloučení s Tebou. Nevím, docela mě to vzalo, myslel jsem, že se spolu můžem bavit dál. Zaskočilo mě to.. Ale s odstupem to chápu. Snažím se to chápat. Vím, že jsme nezažili spolu jen pěkné věci, možná máš dokonce pocit, že těch nepěkných bylo víc. Nevím, nedokážu to úplně posoudit, já si pamatuju hlavně ty pěkné. Píšu, i když přes slzy skoro nevidím na monitor, vlastně ani nevím proč pláču... Vidíš, nakonec si uvědomuju, že ten naivní jsem vlastně já. Nebo jsem možná zahleděný až příliš do sebe, nevim nedovedu to posoudit. Prostě si nevšimnu, že už se se mnou lidi nechtějí bavit. Najednou je jich hrozně moc, je to jako lavina. Jo, já vím, proč se se mnou nebaví, nevěří mi. Ty mi taky nevěříš. Mě nevěří nikdo. Teda skoro nikdo, aspoň ze starých známých... I když, Ti noví mě ještě neznají, třeba mi za čas taky nebudou věřit. A já vlastně pořád nevím proč. Jo, jasně, vím co si o tom mezi sebou říkají, i když jsou kromě Tebe všichni tak zbabělí, že se mi to bojí říct do očí. Vlastně mi to řekl ještě Šany, ten mi taky nevěří, ale baví se se mnou. Zatím. Ale je mi to jedno, vlastně na to úplně seru, co mám z lidí, kteří mi nevěří? Nevím, jestli jsem tuhle větu myslel vážně nebo přesvědčuju sám sebe, že to tak je.. Já prostě nevím..
Prý jsem Tě manipuloval. Nepopírám to. Nedělal jsem to ale uvědoměle ani cíleně. Choval jsem se přirozeně. Možná je to moje přirozenost, nevím. Nemyslím si, že bych s Tebou manipuloval nějak moc, ale já nevím, neumím to posoudit... Ale stejně by mě zajímalo, jestli to máš ze svojí hlavy, myslím si , že ne. Ale je to jen dohad, nesedí mi to k Tobě, ale já Tě už dnes neznám, jsi pro mě v podstatě cizí člověk.
Vidíš, jsi cizí a přesto kvůli Tobě pláču. Možná by bylo lepší, kdyby jsme se tehdy zabili, jak jsi chtěla, ale já v té době ještě neměl deprese, tak jsem Tě zmanipuloval, aby jsme to nedělali. Jak by mi dnes bylo. Navíc bych si ušetřil jeden nepovedený pokus, vidíš, o tom jsi doteď ani nevěděla, byla jsi v anglii.
Nemiluju Tě Heli už, nemiluju Tě už docela dlouho. Nemiluju Tě od mojí nepovedné sebevraždy. Vím, že jsem Ti to řekl, až jsem začal chodit s Anetou, ale je to už docela dlouho. Vidíš, ztratil jsem Tě ve tmě.. Je černá a tichá.... A ty z toho máš radost. Já nevím co z toho mám. Já z toho mám zmatek. Je mi smutno. Mám na Tebe jeste jednu otazku, jsem opravdu tak hrozný?

Sedím tu sám u počítače. Vím, že je to tu znova. Už mě zase dostala, mrcha jedna černá. Ale asi se to dalo čekat, vždyť je to stejně všechno pořád dokola. Nasaďte si klobouky, vydáváme se na cestu. Na cestu do hlubin mojí duše.. Provázet vás bude.... Deprese. Je zlá a černá, nevyzpytatelná a zrádná. Je krásná. Je šílená. Je zrudná. Je agresivní.

Je moje!

Doufám, že si nemyslíš, že mám depresi kvůli Tobě, to opravdu nemám, definitivní rozloučení s Tebou ji jen krásně dokresluje.

---