Tři muži

V nevětrané místnosti se převalují obláčky cigaretového kouře. Slabá žárovka svítí na malý stolek u kterého sedí tři muži a hrají karty. Hovor mezi nimi poněkud zaostává, nemohou se domluvit na nějakém společném tématu. Jediné na čem se zatím dohodli, jsou právě ty karty. Nejlépe jde karta Staršímu muži sedícímu v čele stolku. V jeho tváři je čitelných už dobrých šedesát let. Za život se už tedy naučil pěknou řádku fíglů a triků s kartami. Po jeho pravici sedí Plešatý muž, je mu asi čtyřicet a kouří jednu cigaretu za druhou, což mu velice zazlívá Starší muž. Trojici uzavírá asi dvacetiletý Mladík, karty hraje nejhůř a stále prohrává. Mladík je velmi temperamentní, snaží se neustále navázat rozhovor, ale ostatní dva muži stále mlčí. Nepomohlo ani několik vtipů a příhoda z dětství. Té se zasmáli, ale to bylo vše. Jako by se jim nechtělo mluvit nebo neuměli o něčem hovořit déle než pár minut, pak ztlumit hlas udělat pár přestávek a nakonec zmlknout úplně. Jenže mladík se nedal, nedokázal jen tak sedět a sledovat čertovy obrázky. Opět se pokusil navázat konverzaci:

“Víte o čem jsem vždycky snil?”

“O čem?” zareaguje bez zájmu Plešatý muž.

“Mít hromadu peněz, pořádně si užívat a mít hromadu bab. Na ty prachy by letěly.”

“To ti jde o to aby letěly na prachy a ne na tebe?” zeptá se starší muž.

“Ne, to patří k tomu. Když máte pořádnou motorku nebo auto, tak ta ženská je jen takovej doplněk.”

“Cvoku.” zabrumlá si pod vousy Plešatý muž.

“Ale Vy mě nechápete, prostě k pořádnému borcovi patří super kára no a k tomu pěkná kočka.”

“Tak to bys ji měl fasovat k tomu autu, ne? Prosím tě radši hraj!” zpraží ho Plešatý muž.

Mladík odhodí list, chvíli přemýšlí, pak si poposedne na stoličce a naštvaně dodá:

“A za vás to tak nebylo?”

Na to opět zareaguje Plešatý muž: “Ale bylo, za nás to byly auta, samá klasika, ta kočka tomu taky nesměla chybět, no jo, ale to bylo jenom ve filmu.”

“No tak vidíte!” zaraduje se mladík. “Není to blbost, sednout do auta nebo na mašinu a vyrazit do světa, poznat cizinu a tak.”

“U nás se ti nelíbí?” zchladí ho Starší muž.

“Ale ano,” nenechá se odradit mladík. “Ale to už jsem projel s našima jako malej.”

“Tak to mě rodiče nikam nebrali, možná jednou do Zoo.” posteskne si Plešatý muž.

“To jste měl smůlu.” odsekne Starší muž a v jeho projevu je cítit, že by tento hovor opět nejraději ukončil.

“Vy toho asi moc nenamluvíte.” rýpne si do něj Mladík.

“Co bych si říkal s takovým puberťákem?”

”Tak to se ho musím zastat.” zapojí se plešatec. Položí karty na stůl, zvedne se a udělá pár kroků kolem stolu při nichž si zapálí další cigaretu. “Každý má svou představu o životě, Vy ne?”

“Ale, radši hrajme.” snaží se to opět skončit Starší muž.

“Nechci jezdit jen tak kousek, pak se vrátit a mluvit pořád dokola, kde jsem byl, co tam viděl, když tam byl snad už každej. Chci vyrazit dál třeba do Asie.” nenechá se rušit Mladík, “Takový Tibet, tam musí být krásně, nebo Mongolsko ty stepy a hory.”

“Jo, všude zima a voda nikde.” zaprudí Starší muž.

“Ale s tím se musí počítat, vždyť takový výlet nestojí pár peněz.”

“To teda ne,” přikývne Plešatý muž. “Viděl jsem kdysi prospekty a povím Vám to teda byly ceny!”

“No to by chtělo najít si dobře placenou práci, ale moc se nenadřít, pár let šetřit a pak si to užít.” zasní se Mladík. Starší muž rezignovaně složí karty, rukou rozežene kouř a řekne:

“No, nezní to špatně, ale když mě bylo tolik co tobě, tak nás ani nenapadlo, že bysme mohli něco našetřit, to prostě nešlo. Člověk makal jak vůl a měl z toho prd.” rozpovídal se najednou.

“To víte doba je jiná, lepší.” dodá Mladík s nadšením, vždyť navázal hovor s tím mrzoutem!

“Lepší? Lidi dneska už vůbec nedrží pohromadě. Mají rádia, televize, nebo ten, no jak se to… jo  internet.”

“A to vadí?” nechápe Mladík.

“To si piš že vadí!” dopálí se Starší muž, opět rozežene kouř a při tom se káravě podívá na Plešatého muže stojícího opodál. “Furt sedí doma a nevylezou dokud nemusí. Když já byl mladej tak jsme drželi pohromadě, domů se chodilo jen vyspat, chodili jsme do kaváren, biografu a tak.”

“Ale to se teď chodí taky.” hájí se Mladík.

“Ano, ale sem tam někdo, zbytek má jiný‚ moderní zájmy.”

“To je pravda.” dodá Plešatý muž.

“No dobrá, asi ano, ale to nic nemění na tom, že máme více možností, můžeme toho víc poznat a zažít.” nevzdává se Mladík.

“To ano.” řekne zesmutněle starší muž.

“Tak vidíte, proč toho tedy nevyužít?” nedá se umlčet Mladík. “Dokud jsem jakž takž bez závazků a měl bych tu možnost.”

“No jo v tvým věku se to vymýšlí, ale co já?” zesmutní Plešatý muž. “Co bych mohl chtít já?”

“Od tebe to tak sedí.” broukne si Starší muž, který se po výbuchu emocí již trochu zklidnil.

”Taky jste musel mít nějaký sen.” pobídne ho Mladík.

“Sny jsem měl.” řekne muž a na obličeji se mu objeví malý úsměv. Sedne si na židli jako na koně a zahasí cigaretu “Chtěl jsem mít malý obchůdek, nic velkého jen koloniál někde na růžku.”

“To už je rozumnější.” pochválí myšlenku Starší muž.

“Taky si myslím, jsou to sice starosti, ale stojí to za to. Udělat si dobrou pověst a lidi se pak jen pohrnou. Základem je příjemná obsluha, prostě se pořád usmívat a hlavně nešidit.”

“No jo, v téhle oblasti je to ale docela risk.” přidá se Mladík.

“Co? Nešidit?” nechápe plešatec.

“To ne, myslím udržet se, vlastně vůbec začínat.”

“A jako proč?” diví se Starší muž.

“Vždyť je všude tolik obřích obchoďáků, s nízkýma cenama, to Vám bude kazit obchod.” vysvětlí Mladík.

“No jo mladej, ale voni taky nejsou všude. Stačí si najít odlehlejší městečko a můžu začít. Ráno bych prodával čerstvý rohlíky a mlíko, odpoledne by u mě nakupovali lidi cestou z práce jídlo na večeři. V pátek by nakoupili na víkend. Pane jo, to by byl kšeft.”

“Vymyšlený to je opravdu hezky, ale musím přiznat že ten kluk má v něčem pravdu.” přidá se Starší muž. “Lidi čím dál víc jezdí do těch odchoďáků a nakupujou tam jak šílený, to víte je tam lacino a ještě jim nabídnou řadu výhod kolem.”

“Vždyť Vám říkám, že budu dál.” nedá se Plešatý muž.

“No jo, ale lidi si tam zajedou autem, nakoupí co se dá a zase odjedou, ono se to vyplatí, protože takový ceny jim nenabídnete.” stojí si za svým mladík.

“Jistě, jsou ale ještě lidi, kteří nemají auto, nebo se jim nebude chtít trmácet k obchoďáku a zpět, tak si radši zajdou v klidu nakoupit ke mně, cestou si pokecají se sousedkou a tak.” nedá se udolat Plešatý muž.

“Opravdu, hezky to máš vymyšleno,” dodá Starší muž, pak si stoupne, obejde stůl a opět rozežene kouř. “Ale napřed potřebuješ nemalou finanční hotovost, máš ji?”

“Vždyť vám říkám, že je to jen sen, představa, která se mi honí hlavou, člověk na to myslí když usíná nebo když jede dlouho tramvají či při jiných příležitostech, které by měl už nejradši za sebou.” vysvětluje Plešatý muž.

“To moje plány by šly zrealizovat.” rýpne si mladík.

“A tyto snad ne?” nenechá se Plešatý muž. “Je stejně obtížné nabalit si holku jako zajít do banky a půjčit si. A stejně tobě by ta holka najisto utekla.”

“A Vy budete v dluzích.” odsekne dotčeně Mladík.

“Aby ses nedivil mladej!” rozlítí se Plešoun.

“Hoši klid,” vloží se do toho Starší muž. “Hádat se kvůli blbostem nemá cenu.”

“To nejsou blbosti!” nedá se rozčílený plešatec a zapálí si další cigaretu.

“Nebuďte nervózní, on asi nikdy žádnou ideu neměl a teď nám to závidí.” uklidňuje ho Mladík.

“Já že nemám své sny?” téměř se urazí Starší muž.

“Asi ne.” rýpne si ještě mladík.

“To si piš že mám.” řekne suše.

“A jaké?” je zvědavý Plešatý muž.

“Mít za domem malou dílničku, tam pár strojů na dřevoobrábění a hromadu nástrojů. Všude by byla cítit vůně dřeva a já bych vyráběl skříňky, poličky a tak.”

“To zní hezky.” přikývne Plešatý muž.

“To si taky myslím,” pokračuje. “Lidi by za mnou sem tam přišli a řekli by, abych jim vyrobil to a to. Já bych si to hezky rozkreslil, pak bych si nachystal dřevo, naměřil ho, nařezal a pak to sešrouboval.”

“Nebo stloukl.” dodá Mladík ironicky.

Muž jeho ironii přehlédne a pokračuje: “I to se dá, ale výsledek musí být perfektní.”

“To je jasné lidi, musí být spokojeni.” souhlasí Plešatý muž.

“Když je někdo dobrej, tak se nemusí bát, že bude bez práce, to je fakt.” přizná Mladík.

“Je. To totiž není jako sporťák a blondýna, to je na furt, to je kumšt.” přivře Starší muž oči jak je zasněný.

“Můžu s vámi jedině souhlasit,” přitaká Plešatý muž. “Máme toho asi hodně společného, oba chceme dělat něco pro druhé, ale přitom hlavně pro sebe.”

“Vlastně ano,” zamyslí se Starší muž. “Vždyť já to budu dělat hlavně pro sebe, pro svůj klid a pohodu.”

“Vy vlastně máte jako jediný jistotu,” zamyslí se Mladík. “Já se můžu v tom autě vybourat, tady kolega může zkrachovat nebo ho vykradou, ale Vy, Vy si můžete být v dílně pořád, lidi budou stále potřebovat drobný nábytek, protože v obchodě je to drahý a kolikrát nekvalitní no a když nebudou kšefty, tak si můžete klížit jen tak pro radost, ne?”

“To si piš, že jo.” usměje se Starší muž. “Pánové, ale k tomu se dostanete taky, čas Vám všechno přinese, ale taky odnese.”

“To jako že musíme dospět?” zeptá se Plešatý muž.

“Ano, jak dospíváte či spíše zrajete, vyzrají taky Vaše sny a představy.” odpoví mu Starší muž.

V rohu místnosti najednou vrznou těžké dveře. Dovnitř vstoupí dva muži v uniformě stráže, za nimi jde kněz a muž s kutnou přes hlavu - popravčí. Jeden z mužů v uniformě se podívá na Staršího muže a řekne:

“Prosím pane, už je čas.” a zní to velice ironicky.

“Máte poslední přání?” zeptá se ho mezi dveřmi kněz.

“Jen jestli mohu ještě pár slov kamarádům.” a otočí se do cely. “A jakmile dozrajete, zjistíte, že je konec a nic ze svých snů jste neuskutečnili.” A odvedli jej.