Křeslo vzpomínek

A tak se chvilku rozplýval v křesle, oblékl se a utíkal pracovat. Nejdříve do redakce a hned nato do nakladatelství, které vlastnil a které mu krátilo jeho bezútěšný život. Hlavou mu zrovna prolétla myšlenka na jeho poslední knihu. Jednalo se o jednu z těch normálních myšlenek, kterých vám hlavou proběhnou miliardy denně, kterou opustíte, ani nevíte jak. Také ji nevěnoval pozornost. Ale my ano, protože je důležitá, ale to on bohužel neví... Jeho poslední kniha. Válka, ve které neuspěl. Válka, kterou bojoval sám se sebou. Jen pár prohraných bitev a prázdné srdce. Ani kapka krve. Hned po knize přišla vzpomínka na to, jak práskl svému prvnímu zaměstnavateli dveřmi. Ten pocit! Volnost! Jsem to já!!! Jááá! Tenkrát byl sám sebou v tom nejkrajnějším slova smyslu, to on žil, to on dýchal, smál se, brečel a řval. To on umíral. A umírá i teď, ale mnohem smutněji než tenkrát. Teď je otrokem svých iluzí. Jak jen se dostat z kruhu ven... Třeba to není kruh, ale kulička... Dnes ven nepůjde, rozhodl se. Nikam nepůjde. Už nějakou dobu mu vůbec není dobře. Znovu se zvedl, tentokrát se ale nezastavil u okna, ale otevřel dveře na balkon. Vyšel ven. Nevnímal sníh, jen tu šedivost všude kolem. Padala na celé město a zakrývala slunce. Stlačovala lidem hruď a rozfoukávala vítr v jejich srdcích, jenž se rozletěl po krajině, leccos odvál, leccos přivál... A jemu se vybavila ona vzpomínka ze včerejšího rána. Zapomněl si vzít prášky a probudil se moc brzy, slunce teprve krvácelo po obloze. Byl celý spocený, těžce oddechoval a jeho oči mu podávaly klamný a rozmazaný obraz oné ne příliš vábivé skutečnosti kolem něj. Zatoužil po ledovém zamrazení, pokožka žíznivě prahla třeba po jediné kapičce vody. Rozklepaně si lehl do vany a ze sprchy dopřával tomu tělu potůčky ledového potěšení. A pak se to stalo. Nenápadným přenosem vzruchu, jejž měl na svědomí naléhavý kontakt proudu vody a citlivých buněk na jeho rtech, vzniklo cosi nečekaného. Rty. Polibky. Polibky žen. Její polibky.

Vzpomínka na lásku smetla jeho ranní slabost do černé díry. Pomalu vypnul proud vody a nevěřícně si prstem přejel po dolním rtu. Buňky ještě pořád netušily, co se to vlastně děje. A svět se v jeho očích vrátil snad o celá staletí zpět. Uvědomění si tak neuvěřitelné, a přesto tak podobné slovům, jež v mládí miloval: Líbám, tedy žiji. Heine. V hlavě se mu začaly honit obrazy a fotografie všech žen, které měl. Otřásl se a uviděl nový obrázek, byly to dvě ženy, dvě ženy, které opravdu miloval. Usmál se a na jeho starou, seschlou ruku skápla slza. Stálo to za to. Miloval. Cítil. Líbal. A teď smí zemřít v chrámu ze sněhových vloček, které postupně rozpustí všechno, i vzpomínky.