Deník Zivyryliuse Izgara (odkaz všem rasám vesmíru) I.

245308. 67 Obloha zčernala. Voda se zastavila, jako čas. Byly to ony. Slzy slunce. Armageddon. Mýtický trest. Musel přijít. Už jen pro zhoubnost lidského bytí. Snad tak by to možná vyjádřil lidský uchmufed, tedy básník. Dnes, roku 245308. 67 Chadiratijského kalendáře, tedy roku 2287 kalendáře lidského, zahubili lidé svou mateřskou základnu, planetu Myghefron, jimi nazývanou Země. Stačili, díky některým systémům, které nám – jejich řečí -ukradli omnesošpioni, přesídlit na Argenicu Xj (nejsi –li z kmene Charuwanga, vyslov Kera). Jsem šťasten, že jsem již tři pokolení Charuwangou, a to díky mým foo (rodičům), Lohbev buď milostiv jejich kokjoome (duším). Nedokáži si představit, v jak hrozném světě museli foo žít. Tvořili prý tzv. střední vrstvu, i když ten pojem dostatečně nechápu. Chtěl jsem Myghefron obnovit, bez lidí, aby byla krásná, jako kdysi, než se narodili guwemini mých guweminů, tedy prapředci mých prapředků, ale Lohbev mne přesvědčil, že se to nedá kimeh ezme (vzít zpět). Vím, že ta planeta byla bwamen (poškozená), ale nevěděl jsem, že její kher (konec) přijde ockw (brzy). Ale tak ockw? Oni, lidé, to nevěděli také, jen asi wokim, tedy milion a něco, se jich kevet (zachránilo) na Argenicu. Už nyní Argenicu lhunet (lituji), hkemi (byl) jsem na ní qbe, tedy šestkrát. Gimod lnohset (krása nebeská). Begwames zahučel, musím do žgenfy, jak říkáme metsrnatu, tedy lidsky práci.

---