O slupkách na tratích

Tenkrát jsi přišel a oloupal ses rovnou celej. Teď z tebe musim sundavat ty slupky po troškách. Někdy je sundáš sám, rychle, abych viděla, ale potom ty svršky zbaběle lepíš na svou kůži zpátky. A někdy se jich nedostává, občas jich pár shoří, nebo je odfoukne vítr. Nebo je ty sám roztříháš nůžtičkama z manikýry na maličký kousíčky a vyhodíš do vzduchu a koukáš, jak pomalu padaj a pak se lekneš, že tě moc znám a že už je nikdy neslepíš a zmateně sbíráš po zemi smetí, prach, papírky od bonbónů a zakrejváš ta svoje holá místa, ta nejbolavější první. Stojim proti tobě, brečim tvoje slzy a moje slzy mi řikaj, že se budu muset taky oloupat. Oloupat se ze lží, z chtíčů a strachů. Tenkrát jsem byla taky první oloupaná.

A moje rány, který potom tolik bolely, to byla jen stigmata těch tvejch.

Pojď, nastup, odpíchneme tu starou černou lokomotivu na uhlí a vyjedeme z kolejí, z tvejch zajetejch kolejí, který projíždíš už tak dlouho, pořád tu stejnou trasu dokola, tolik let, tři sta šedesát pět pražců, který už dokonale znáš, už je nemusíš ani počítat, ani sledovat trať, máš ten vlak naprogramovanej, řídí se sám, kompjůtr pracuje spolehlivě a pořád stejně, jeden den, druhej den, jeden rok, druhej rok, dvacátej rok, kolem ubíhaj stromy, už je nevidíš, nic nevidíš, jen se vezeš, pořád tam, pořád dopředu, ve smyčce života a trápení a bolestí a míjíš mě, mávám z tý starý mašiny, mám na tváři čmouhy a směju se na tebe, jedu pomalu, cestou necestou, podél tvejch kolejí, loukou, strání, lesem, někdy zastavim, zapískám, vyběhnu a natrhám ti ty kytky, který kolem trati nevidíš. Pojď, pojedem spolu, opustíme koleje a pražce rozbitý tvou nepřetržitou jízdou bez oprav a údržby, zaparkujem u řeky a budem pozorovat ryby a pak oloupem slupky a odplavem. Spolu. Nazí…