Požírači chroustů

POŽÍRAČI CHROUSTŮ

- Tak co?

- Co?

- Kolik?

- Na snídani to stačí

- Ukaž

- Tenhle má ale jenom dvě nožičky

- Toho dostaneš ty

- Já měla včera jednoho bez tykadel

- Tak já jdu nachystat talíře

Když jsme se s Pípůl přestěhovali do tohohle města, mysleli jsem si že můžeme úplně všechno změnit a přitom dělat všechno jako dřív, po ránu se usmát, zkontrolovat krabičku na balkóně, jestli je dostatečně plná, nachystat talíře a do sytosti posnídat, snídaně je přece základ celého dne, musí být bohatá na vitamíny, vlákniny, stopové prvky, obsahovat něco krunýře, tykadla, nožičky a křup, den byl úspěšně začat, a vlastně nemusíte už nic dalšího podnikat, stačí otevřít oči, nadýchnout se čerstvého vzduchu s příměsí olova, síry, páry, včerejšího deště, odpadků od lidí i psů, směsice potu, pláče, menstruační krve i spermií a máte před sebou svět v celé své kráse i bolesti, jak otevírá oken, která nemá a vítá dveřmi, které jsou zavřené, a je krásné bušit na ty dveře a hledat okna a čekat že vám někdo otevře, nebo se zkusit nenápadně prosekat sekerou, nebo vypáčit nebo upilovat nebo rozkousnout zámek dveří a křídou do vzduchu malovat okna otevřená dokořán a pak sledovat rozbitou sekeru a netknuté dveře a křídová okna mizící v obrysech, které tam nikdy nebyly, a znovu hladoví zlostí a touhou, rozezleni napětím, roztřeseni očekáváním čmáráte jak smyslu zbaveni v slzách i smíchu, i kapku krve možno ucítit do té prázdnoty a beznaděje kolem aspoň obrysy ,obrysy oken, rozbíjíte dveří, svých i souseda, ve škole, nebo na úřadě, pliváte pod nohy, na hlavy, do obličejů, smrkáte, když máte rýmu, pláčete, abyste zakryly rozpaky, smích, topíte se v dluzích, sračkách, vlastním svědomí, smějete se hloupostem, lžím, pravdám, prodáváte zeleninu čerstvou i nahnilou, zmrzlinu točenou i kopečky, kopete kanály, hroby, zachraňujete životy, chlastáte, když v televizi hraje seriál, chlastáte když nehraje, kouříte a kašlete, na ostatní, protože nemají co jíst a užíráte se nudou, užírají vás ostatní, až z vás zbudou jen kosti, kosti u popelnic z nedělních obědů překračujete, abyste dál do vzduchu, do prázdna, na ulici, silnici, na chodníky, na auta i pomníky, koníky i velbloudy, na střechy, na stromy, na domy, na srdce i na játra a ledviny vyryli další a další okna, jejichž obrysy nejsou vidět, cítit ale trochu, než zase úplně zmizí.

        Milovali jsme s Pípůl ten svět se všemi smrady a špínou a se vším co k tomu patřilo, jako květiny, stromy, zvířata, lidi, krtky i vysokoškolské profesory, když nechodili po kanálech

a mysleli jsme si, když jsme se přestěhovali do tohohle města že můžeme úplně všechno změnit a přitom dělat všechno jako dřív, ráno vstát, usmát se, na balkón zkontrolovat krabičku od sirek, nachystat talíře nebo jen tak ve stoje křup, začít den tím nejlepším způsobem a vyjít na ulici a slyšet křik, který volá vaše jméno a urážky za vašim jménem a číst v titulcích místních novin vaše jméno, tučně, aby nikdo nepřehlédl a vidět vaši fotku na titulní stránce a vidět fotku chroustů na titulní stránce a starosta na obrazovce místní televize volá po spravedlnosti a skrze zuby proráží: hnus, nestoudnost, hanba a vaše jméno a zase nový den, zívnutí, vstát, na balkoně krabička nabitá k prasknutí křupavou snídaní, přímo z krabičky křup, cestou do práce na poštovní schránce hrozná slova pod vaším jménem, nadávky na ulici, na silnici, v autobuse, na přechodu, v podchodu, v novinách i v televizi, a další nový den, zívnutí, protáhnout, z postele ven, další den tak šedivý, zkontrolovat krabičku, stejně bude plná, chroustů je v tomhle období vždycky dost, na jazyku lechtání nožiček a  křup, z venku rozhořčené hlasy, uklízím kousky skla z pod okna, které už tam není, Pípůl balí kámen mezi ostatní věci, ke kamenu z minulého města, balíme i palmu, muchomůrku, sklípkana, kočku, oblečení, povlečení na postele, židle, stůl, balíme a myslíme si, že až se přestěhujeme do toho nového města, budeme moct úplně všechno změnit a přitom dělat všechno jako dřív…