kytice

Zemřela matka, nebohá žena to.
Někdo ji udeřil, v hlavě má teď dláto.
Zůstaly po ní dvě, dítka, och siroty.
Nebylo v nich ale, asi moc dobroty.

Svědomí palčivé, že s dlátem si hrály,
tlačí je na hřbitov, by matce čau daly.
Matce se zželelo, dvou malých vrahů,
na hrobu vyplodí, jakousi trávu.

Děti to uzříce, jsou trochu v šoku,
utrhnout kvítek ten, zkusí dobrotu.
Nechutná rostlina, ale moc známě,
"Radši ji do ohně, shořet teď dáme!"

Jak řekly, tak daly, trávu tu hořet,
co se však nestalo, pryč je teď hořek.
Dítka se směji dost, kouře se nadýchly,
asi už nedají, matince svatý klid.

Běhají po hrobu, výkaly sejí ho,
matka teď nebohá, sklízí vše za život.
Když dítka vychladnou, poznají nahle,
co kvítek vykvetlý, skrývá za ráje.

"To naše matinka, jde zas za náma!
Nazveme kvítek tož, marihuana ..."