Daleko od domova

Daleko od domova

Psal se rok 2077. Seattle ležel na západním pobřeží Spojených států a od hranic s Kanadou ho dělilo jen pár desítek kilometrů. Tenhle rok byl dost chladný, a tak nosili obyvatelé Seattlu teplé zimní bundy už teď v září. Už tomu bylo několik let, co se surovinová krize vyhrotila a svět zápasil o poslední zbytky zemního plynu a ropy vrhajíce jen málo kapacit na využití alternativních zdrojů a kdy USA anektovaly Kanadu. Výsledkem bylo vraždění nevinných občanů Kanady, z něhož televize udělala zábavu. Mávající vojáci v Energozbrojích se nechali natáčet a rozdávali úsměvy. Čína s tichou podporou Ruska napadla výsostné území Aljašky, a tak se ocitla ve válce s USA. V průběhu jedenadvacátého století vznikla síť protiatomových krytů zvaných Vaulty. Tyto soběstačné jednotky dokázaly bezpečně uchovat několik tisícovek duší a ochránit je po desítky let.

30. září 2077 došlo k vyhlášení poplachu a obyvatelé se měli hlásit ve Vaultu 29. Padesátiletý Christopher Barrell se svou pětičlennou rodinou spořádaně postupoval vstříc tunelu, který je pohltil. Obrovský nákladní výtah obvykle svážel tisíce lidí dolů ke vchodu do Vaultu, avšak dnes se před vchodem do Vaultu 29 shromáždily stěží tři tisícovky lidí. Barrell se nedivil, neustálá cvičení spíše než aby lidi udržela ostražité je otrávila, takže na evakuaci většinou kašlali.

Tentokrát se však dveře Vaultu neotevřely po pár hodinách, aby vypustili obyvatele zpět na povrch. Stovky tváří byly upřeny k obrovské obrazovce v promítací místnosti, kde právě zprávy hlásily zhoršení situace a spekulovaly o budoucím použití atomových bomb. Toho se Barrell bál ze všeho nejvíce. Kdyby někdo začal, odveta by na sebe nedala dlouho čekat. Pak následovaly další zpávy z Aljašky. Američtí pešáci v Energozbrojích ukazovali své tváře a úsměvy při probíhajícím výcviku. Barrella už zprávy nebavily, a tak odešel do velína. Spekuloval o tom, jak dlouho může trvat, než se vztahy urovnají nebo jak dlouho bude trvat porážka nepřátel Spojených států.

Vault 29 už byl v pohotovosti několik dní a do jeho útrob se postupně uchýlily ještě dva tisíce lidí. 14. Září se k Vaultu blížila další skupina. Barrell jako člověk pověřený vedením Vaultu se rozhodl pustit je dovnitř, protože si byl jist, že jsou to jen další přiřazení. Lidé přijížděli i s pár robustními dodávkami Ford. I když mu ty dodávky připadaly podezřelé, Barrell tomu nepřikládal velkou důležitost a stiskl tlačítko otevírající dveře…

To bylo přesně to, na co major Sergej Alexandrovič Čikorin čekal. Když je obrovská ponorka Moskva nezachytitelná radarem vysazovala do 'neviditelných' vznášedel nemyslel si, že tato skupina ruských průzkumníků bude mít tak snadnou práci. Čikorinovi bylo 40 a většině jeho mužů do pětadvaceti, i přesto to však byli ostřílení veteráni speciálních jednotek. Vyjímkou byl velitel pyrotechniků, který byl o rok starší než on sám. Čikorin byl pomenší, asi 172 centimetrů vysoký s širokými rameny, černými havraními vlasy sem tam prošedivělými a vousy stejné barvy. Kontrast k vlasům tvořily šedomodré oči, z nichž vyzařoval až mrazivý chlad. Povětší nos byl dvakrát přeražený a zbytek tváře zdobily malé jizvičky. Čikorin prostě svojí vojenskou kariéru nezapřel. Už když vznášedla proplouvala úzkým průlivem vedoucím několik desítek kilometrů až k Seattlu, bál se, že budou objeveni. Jeho prapor pěti set mužů složený z nejlepších elitních vojáků zůstal ve vznášedlech neobjeven a dorazil až k Seattlu. Udivilo ho, že Američané jsou tak nedbalí, ale pak si uvědomil, že se spíš soustředí mnohem severněji, na Aljašce. Pět vznášedel doplulo k pobřeží Seattlu a odmaskovalo se na tak dlouho, aby z jejich útrob vyrazilo vstříc městu jen několik kilometrů vzdálenému dvacet dodávek Ford, které Rusové na tuto akci vybrali. Trvalo to jen něco přes hodinu a nedošlo k žádnému střetu s obyvateli či nepřítelem. Dal svým mužům pokyn a ti nastoupili do otevřeného výtahu spolu s dodávkami. V každé sedm mužů, dva řidiči a jeden tankový pěšák. Dodávky postupně sjely spolu s ostatními vojáky do podzemí a velký antiradiační poklop ve stropě se uzavřel. Zárověň se otevřela velká vrata. Z reproduktoru se ozval Barrellův unavený hlas: "Garáže jsou vpravo. Ostatní se hlaste na patře 1 v Registrační místnosti."

Dodávky zaparkovaly a jejich posádky čekaly na signál. Čikorin a zbývající tři stovky mužů maskovaných za civilisty se vydali do Registrační místnosti. Čikorin měl v hlavě plán. Nejdřív tiše vyřadili kamery v registrační místnosti a její osazenstvo a zárověň dali signál posádkám dodávek. Ty se nyní neviděny kamerami se stále ještě ukrytými zbraněmi vkradly do Registrační místnosti. Čikorin dobře znal plány Vaultu, a tak poslal posádky přímým výtahem do 5. patra, kde byla centrála. Zbytek vojáků se po desetičlenných skupinkách rozmístil po Vaultu, aby mohli zneškodnit případný odpor. Pak teprve Čikorin sjel do 5. Patra. Jeho deset mužů v Registrační místnosti zakódovalo komunikační linku, takže z Vaultu nemohla uniknout žádná zpráva, dokonce ani z centrály. Čikorin v čele mužů v tankových zbrojích bez okolek vyrazil ke kanceláři správce. Naneštěstí pro Vault nehlídaným zadním vchodem.

Něco takového Barrell nečekal. Než se stačil rozkoukat a víc než jednou vystřelit z gatlingu na svém křesle, zbraň zasáhla salva z elektromagnetických pistolí tankových pěšáků. Strážní se samonabíjecími pistolemi pozvedli své zbraně, ale kulky se od sice neohrabaných, zato však bytelných tankových zbrojí jen odrážely.
Oba strážní se sesuli omráčení k zemi, to když je zasáhli ochromující kulky z automatů Bizon s tlumičem. Čikorin se na vyděšeného Barrella ledově usmál. Zbytek jednotky se rozutekl po patře a po deseti minutách mu přišlo hlášení, že páté bylo zajištěno. Čikorin spokojeně kývl. Pak promluvil: "Vyhlašte stanné právo a vzkažte obyvatelům, že to tady přebírám já". Barrell se zmohl jen na němý údiv. Pak poněkud neochotně začal mluvit do vysílačky. V polovině věty se zarazil a zeptal se: "A kdo vy jste?"
"Major Sergej Alexandrovič Čikorin, ruská armáda. A vy jste tuším Christopher Barrell", a znovu ten ledový úsměv a neméně ledový pohled Čikorinových šedomodrých očí. Barrell se vzpamatoval: "Poplach jsou tu Rusové, braňte se jak můžete…", řev byl přerušen výstřelem z Čikorinovy obstarožní pistole Tokarev. Čikorin udělal něco, čeho později litoval. V Barrelově čele se objevila díra, z níž počala vytékat krev. Jeho tělo se jen bezvládně sesulo do křesla. "To byla chyba, tovaryšč, myslel jsem, že budete rozumní a vzdáte se bez odporu. Vy Američané", odfrkl si Čikorin.
"Vitaliji", zavolal na svého pobočníka Čikorin.
"Ano, pane, tady jsem", ozval se kapitán Vitalij Jerefjejev zrovna, když se ho Čikorin chystal zavolat přes vysílačku.
"Á, tady jste. Poručíku, rozdělte jednotky v pátém patře na desetičlenné skupiny. Velení každé má četař a v každé bude jeden tankový pešák v čele. Zabíjejete jen, když to bude nutné. Nechceme si ty civilisty příliš popudit. Ale jestli začnou střílet, bez milosti je zlikvidujte," rozkázal Čikorin.
"Rozumím," kývl Jerefjejev. Ten se ve skutečnosti nejmenoval Vitalij, ale Ali. Jenomže jméno Ali nebylo dostatečně ruské, takže radši používal jméno Vitalij, jak mu Čikorin poradil a příjmení po matce. Jerefjejev byl napůl Uzbek. Téměř jako všichni příslušníci tankových oddílů. Jeho matka byla světlovlasá a krásná. Byla napůl Kazaška z Alma Aty. Jeho otec byl čistokrevný Uzbek a muslim. Byl vysoký s širokými rameny a mohutnou svalnatou postavou. Díky černému plnovousy vypadal dokonale hrozivě. Naproti tomu Jerefjejev měl světlé vlasy a vousy pískové barvy, černé oči a rovný nos. Postavou jakoby z oka vypadl svému otci. Na každého shlížel z výšky svých dvou metrů a i když zaujímal uctivý postoj, jeho nadřízení vždy museli mít ve srovnaní s tímto obrem pocit maličkosti. Celé jeho tělo bylo potaženo provazci svalů, ruce měl jako lopaty, ačkoli nikoli neohrabané. Kdyby zrovna nebyla válka, mohl by Jerefjejev profesionálně zápasit. V roce 1991 se sice bývalý Sovětský svaz rozpadl na samostatné republiky, ale v průběhu jedenadvacátého století vznikla další federace, která měla smlouvy s Čínským blokem. Jerefjejev zasalutoval a otočil se na podpatku. V jedné ruce třímal težký kulomet PK se zásobníkem na sto nábojů, který vážil téměř dvacet kilo a druhou rukou si přidržoval mikrofon vysílačky, do níž za pochodu mluvil. Pro jeho paži ta váha nebyla témeř ničím. Tankové zbroje se od Energozbrojí Američanů značně lišily. Jednak tím, že byly dost nedokonalé a jednak že jich bylo málo a nepoužívaly se na frontě. Na to byly příliš vzácné. I přesto však byly odolné vůči většině projektilových a středně těžkých zbraní. Servomechanismy ve zbroji o něco zvyšovaly sílu tak. V desátém patře zůstalo jen několik mužů, kteří s těžkými kulomety RPK - 74 hlídali šachty výtahů. V záloze zůstávali snipeři s puškami Dragunov. Čikorin vyšplhal do křesla správce a zapojil své svaly, aby odsud vytáhl tělo mrtvého Američana. Ten postarší pán byl o dobrých deset centimetrů vyšší a i když byl na Američana v jeho věku celkem v dobré kondici, stejně jeho tělo zdobilo bříško. Mohl vážit něco přes devadesát kilo. Čikorin si ho však přehodil přes rameno a snesl ho dolů z křesla, aniž by se při tom zapotil. Dva vojíni na něj jen koukali. Byli to mladíci, sotva dvacet. Zřejmě byli noví. Každý metr devadesát vysoký a v ruce třímali AKM. "Co koukáte, odneste ho pryč," štěkl Čikorin a když oba vojáci odtáhli tělo vylezl do křesla a provedl autorizaci systému. Pozměnil hlavní kódy a přesvědčil počítač, že je novým velitelem Vaultu. Pak pustil všech dvacet malých obrazovek, aby mohl sledovat, jak si jeho muži vedou. Padesát jeho mužů bylo obklíčeno ve čtvrtém patře, kde byl zbrojní sklad. Nechali se obklíčit jen proto, že nechtěli působit zbytčené ztráty. Proti nim stálo asi dvěstě mužů a žen. Žen bylo více. Byli ozbrojeni samonabíjecími pistolemi, které vybavené průraznými náboji by mohli poškodit ruské bojové zbroje z vrstveného kevlaru a lehkého kompozitu. Čikorin vydal rozkaz, ať jeho vojáci odříznou čtvrté patro z obou směrů a nejdříve zpacifikují první až třetí.

Po půlhodině se ozval Jerefjejev: "Pane majore, první až třetí patro jsou v našich rukou. Všechny civilisty jsme shromáždili v projekční místnosti ve druhém patře. Je tu 2750 lidí."
"Da, charašo, Vitaliji. Ponechte tam padesát mužů, ať je hlídají a zbytek jednotek pošlete na pomoc našim mužům do čtvrtého," pochválil ho Čikorin a předal mu další rozkazy. Ty se přes Jerefjejevovu vysílačku dostali až k četařům a poručíkům, jež vedli jednotky v jednotlivých patrech.

Když se Jerefjejevovi poručíci ohlásili, že zaujali pozice, promluvil do vysílačky: "Jsme na místě, pane. Připraveni k akci."
"Nahlaste stav situace," ozval se Čikorin.
"Naše jednotky mají přesilu asi o sto mužů. Máme tady raněné. Dva muži se pokoušeli projít jejich přehradní palbou, když jedna ze střel zasáhla poručíka Karpova, pane. Očekávám rozkazy," hlásil Jerefjejev.
Čikorin zrudl vztekem. Ranění, pomyslel si.To se vůbec nemělo stát. "Kapitáne, bezodkladně je neutralitujte. Použijte i ostré střelivo, ale ať nebojujeme na úkor životů našich vojáků", zařval do vysílačky Čikorin.
"Da," přikývl Jerefjejev a povzdychl si. Jeden z jeho odstřelovačů, Vasilij Stěpanovič Ilin, se na Jerefjejeva podíval zpoza hledí svého Dragunova. "Jaké jsou rozkazy, pane?"
Jerefjejev se rozhodl, že nezpůsobí masakr. Proto Ilinovi ani neodpověděl a přepnul své brnění na vnější reprodukci: "Občané Vaultu 29," mluvil Jerefjejev angličtinou s přízvukem. "Odhoďte zbraně a vzdejte se. Máme v rukou celý Vault. Nemá cenu, aby vás to stálo životy. Slibuji, že se vám nic nestane," odmlčel se na chvíli. Po tomto proslovu asi padesát mužů a žen odhodilo zbraně a vydalo se za vrčení svých bývalých spolubojovníků Rusům. Stále jich však zbývalo ještě sto padesát.
"Hm, vidím, že bez obětí se to neobejde. Vykonejte rozkaz, Vitaliji", promluvil s jen nepatrným smutkem v tvrdém hlase Čikorin. Jerefjejev ani nepřikývl a rozhlédl se po poručících. Ti neznatelně přikývli. Jerefjejev se v čele tankových pěšáků vrhl proti Američanům. Po dvaceti metrech se dvacet mužů skrylo ve výklencích a vyčkávali.
"Ten, jehož jste znali jako Christophera Barrella, je mrtvý, váš odpor je marný", pokusil se Jerefjejev uplatnit něco ze své psychologie.
"Nevzdáme se," ozval se silný a autoritativní ženský hlas.
Jerefjejev mávl rukou a zpod hlavní PK vyletěli omračující granáty a granáty se slzným plynem.

Po minutě Jerefjejev uslyšel zasyčení dveří. Když se plyn rozptýlil ležela před dveřmi budto omráčená nebo slzící stovka lidí. Ti, kteří byli při vědomí, houfně odhazovali zbraně. Nebyli cvičeni jako vojáci a neměli zafixováno, že se nikdy nesmějí vzdát. Jerefjejevovi muži k nim přiběhli a zajistili je.
"Připravit," zařval Jerefjejev. "Nabít ochromující munici. Tankoví pešáci za mnou". Jerefjejev doběhl v čele dvacítky mužů k masivním ocelovým dveřím. Na dveřní konzoli svítil nápis 'zablokováno'. Jerefjejev znovu sáhl pro vysílačku: "Pane, tady Jerefjejev."
"Čikorin, slyším," odpověděl major.
"Máme tu problém. Asi padesát členů bezpečnosti se zavřelo do zbrojního skladu a vrata jsou zablokována. Můžete je otevřít, pane?"
"Ne, to bohužel nemůžu. Jsou zablokovány zevnitř a mechanismus je nejspíš poškozený. Ale to je vaše vina, kdybyste nejednal jako nějaký mírotvůrce, Vault už mohl být náš. Štěstí, že jste postupoval obratně, kapitáne a nikomu se nic nestalo," zavrčel Čikorin. Jerefjejev polkl, když se Čikorin dostal do špatné nálady, nebylo s ním moc dobré pořízení. "Jak jsou na tom zranění?" optal se najednou klidným hlasem Čikorin.
Jerefjejev si potichu oddechl a promluvil, teď už klidněji, do vysílačky. "Nic vážného pane. Jeden průstřel ramene, druhý má dva šrámy na krku od kulek, které se téměř otřely o tepnu, ale bude vpořádku. Třetímu kulky přerazili dvě žebra a těžce se mu dýchá, ale doktor už ho uspal a na ošetřovně v druhém patře ho dává dohromady". Čikorin jen zavrčel a protože asi tušil, jaký dotaz bude následovat, odpověděl: "Ano, kapitáne, použijte výbušniny." Jerefjejev zavolal velitele pyrotechniků praporčíka Antonova. "Máme svolení použít výbušniny. Použijte výbušnou pastu Semtex - 3," rozkázal Jerefjejev.
"Ano, pane," zaburácel malý a podsaditý Grigorij Antonov. Jeho hruď vypadala, že je udělána z pevného dubu a že by dokázala odolala nárazu čehokoli. I když byl Jerefjejev jen ze čtvrtiny Rus, dostal se nevídaně vysoko. Studoval vojenskou akademii a Důstojnickou školu maršála Žukova a jako podporučík se dostal pod velení majora Čikorina, kde rychle postupoval. Účast na této akci si zasloužil jen díky přátelství s Čikorinem a tomu, že si ho major vybral jako pobočníka. Jerefjejev byl od přírody zvědavý a nebyl to žádný hlupák, takže věděl téměř všechno o čemkoliv souvisejícím s armádou a zbraněmi. Antonov se tedy vůbec nedivil, že mu doporučil použít právě Semtexpastu. I on sám by vybral stejně, protože už v demoliční a pyrotechnické skupině majora Čikorina působil dlouho, byl to znalec na slovo vzatý. Antonovovi muži začali vymačkávat pastu do spár dveří. Pak pastu zakryli izolací, aby výbuch poškodil jen dveře. Použili téměř pět kilo pasty. Tato výbušnina se vyráběla v jednom středoevropském státu, který však spolu s dalšími Sovětský svaz ztratil v roce 1989. Tohle byla už třetí generace výbušnin Semtex a Rusko si vyžádalo smlouvu o jejich dovozu před zhruba třiceti lety. Antonov a jeho muži odstoupili do bezpečné vzdálenosti a dali signál Jerefjejevovi. Na tento signál si jeho muži připravili ochromující zbraně. Ozval se výbuch a masivní ocelová vrata zavrzala a povolila. Jejich pád na podlahu vyvolal malý otřes a nesnesitelný zvuk otloukání kovu o kov. Když ventilační systémy odsály prach, viděl Jerefjejev uvnitř skladu několik bezpečáků, jak si drží uši. Tlak exploze jim nejspíš protrhl ušní bubínky. Současně s vyčištěním vzduchu se rozburácela přehradní palba sniperů. Američané padali pod salvami ochromujících nábojů.
Jerefjejev se v čele svého oddílu znovu rozběhl a vtrhl do skladu, kde jeho pancéřovaní druzi, většinou Uzbekové a Kazaši odzbrojili většinu Američanů.
Pak se ale ozval hlasitý lomoz a řetězový zvuk, avšak odlišný od zvuku, který vydávaly roztočené hlavně gatlingu. Všichni tankoví pěšáci sebou jako jeden muž hodili k zemi. "Iline, hlaste situaci,"zařval do vysílačky Jerefjejev. "Kdo po nás, sakra střílí?"
"Pane, vidím dvě postavy za masivním železným krytem asi patnáct až dvacet metrů před vámi. Jsou oděné do nějaké zelené zbroje včetně helem a o stůl je opřené dvojče Browning. Je to kalibr .50. To oni po vás střílí", informoval ho desátník. "Mám je sundat?" otázal se.
"Ne," řekl Jerefjejev a dodal: "Díky, Iline." Rozhodl se jednat impulzivně. Dal signál, aby jeho muži vypálili na kryt slzný plyn a kouřové granáty. Pak se bez upozornění vrhl směrem ke stolu.

Střelec, v tomto případě žena, velitelka bezpečnostních sil Vaultu 29 na útočníka neviděla přímo, avšak tušila jeho pozici v kouři. Proto začala zběsile pálit.

Jerefjejev i přes svou robustní a na první pohled neohrabanou postavu uměl běhat rychle a to i s těžkým brněním na sobě. Jako kadet na vojenské střední škole běhal krátké tratě a vyhrával. I když těch dvacet metrů bylo snad nejdelších v jeho životě a smrtonosné kulky bubnovaly všude kolem, překonal vzdálenost snad v novém světovém rekordu, tedy pokud by se taková trať dala měřit. Lecjaký predátor na lovu by mu mohl závidět. Jerefjejev ucítil palčivou bolest v noze, nedbal však na ni a využil sílu servomechanismů, aby se odrazil. Mohutným skokem překonal pět metrů dělících ho od stolu, přistál na jeho desce, přičemž něco kinetické energie použil, aby srazil dvojče Browning. Pak dopadl na jednoho z obránců snažíce se sílu úderu zmírnit. Pod jeho vahou však něco zakřupalo a bezpečák pod ním šíleně zaječel a začal si tisknout přeraženou ruku. Druhá postava v zeleném brnění s poněkud štíhlejším tělem se vyšvihla na nohy a provedla výpad proti zraněnému Jerefjejevovi. Ten ránu vykryl a lehce zamířil na hlavu. Zasáhl helmu, která se odkutálela a odhalila tak jemné rysy, malý nos, zelené oči a hnědé vlasy.

Velitelka stráži, Michelle Howardová, nedbala na to, že přišla o helmu a vykopla na část útočníkova brnění, jež poškodila střelba. Trefila přesně a útočník hlasitě sykl bolestí a poklesl v nohou. I když si uvědomovala, že bojuje marně, přece jen pro ní byla satisfakce, že tohohle obra porazí. Ona sice také nebyla malá, ale jejích 180 centimetrů se s útočníkovými dvěma metry nedalo měřit.

Jerefjejev ucítil ještě větší bolest než předtím a poklesl mírně k zemi. Při tom si odepnul rukavice a vypnul servomechanismy. Rukavice s třeskotem spadly na zem. Pak odhodil helmu a přes utrpení, které mu činilo těžce zraněné koleno se pokusil o úsměv. "Nechte toho, slečno. Víte, že nemáte šanci. Proč myslíte, že jsme se s vámi tak dlouho párali…," jeho řeč přerušil ženin výpad. Jerefjejev však ruku sevřel do své tlapy a následně tak provedl i s druhou. Pak pokračoval: "Měli jsme pokusit se nezabít vás, i když mého velitele rozzuřilo jednání vašeho mrtvého velitele. Navíc jste zranili mé muže. Měla byste mi poděkovat, protože vy všichni tady ve skladu jste mohli být mrtví. Major Čikorin je voják a jako voják se nebojí civilních obětí". Žena se zazmítala a řekla: "My nejsme civilisté."
"Já vím," uznal Jerefjejev. "Ale také nejste vojáci," řekl co nejlaskavějším tónem. Žena na chvíli povolila tlak. Přesně ta krátká chvíle Jerefjejevovi stačila na to, aby mohl švihnout rukou směrem k ženinu krku a stisknout akupunkturní bod, který mohl přerušit průchod impulsů z mozku do svalů. Pak ženu pomalu položil k zemi. "Pane, celý Vault máme zajištěný. Žádní mrtví. Tři zranění mezi našimi a asi dvacet mezi bezpečnostními silami Vaultu. Jerefjejev konec", ohlasil se kapitán.

Čikorin spokojeně přikývl a usmál se. Až to bude možné navrhne Jerefjejeva na medaili. I když porušil přímý rozkaz, tak pomocí lepší alternativy dokázal předejít ztrátám na životech. A to Čikorin i přes vlastní ego dokázal ocenit.

"Iline, řekněte jim, ať sem pošlou zdravotníky. Máme tu několik zraněných výbuchem a jednoho s přeraženou rukou. A ať připraví ošetřovnu," promluvil slabým hlasem Jerefjejev. Cítil, že ho opouštějí síly. Jeho noha musela hodně krvácet. Zmohl se jen na odblokování ženiných svalů a padl k zemi v bezvědomí.

Žena byla ráda, že se mohla hýbat, zároveň však cítila beznaděj. Teď se však musela postarat o toho člověka, co jí ležel u nohou v bezvědomí a krvácel. Jedna z kulek zřejmě zasáhla tepnu. Koneckonců říkal, že ji a ostatní zachránil. Nebyla si sice jistá, ale něco jí říkalo, že mu může věřit. Počala mu odepínat části brnění připomínající Energozbroj, aby se podívala na nohu. Její zástupce měl jen zlomenou ruku, ale to tak nespěchalo, protože ruka nekrvácí, o to se postará doktor. Právě odepnula brnění, takže mohla vidět nohu. Udělalo se jí špatně od žaludku, protože koleno bylo téměř na kaši. Vazy byly zpřetrhané a z chrupavky a čéšky zbyla jen změt úlomků v krvi a mase v místě mužova kolena.
Michelle sáhla pro lékárničku a vytáhla něco, čím by mohla udělat tlakový obvaz. Zrovna, když se chystala nohu ovázat, vtrhli do místnosti obrněnci, kteří dosud leželi v předsálí a kryli se před palbou.
To jsou tak hloupí nebo jen tak pomalí¸ pomyslela si Michelle. Ozvaly se hlasité a rozzlobené hlasy. Michelle jim však nerozuměla. Usoudila sice, že je to ruština, ale kromě angličtiny a francouzštiny žádný jiný jazyk neznala, takže se mohla jen dohadovat. Jeden z vojáků jí chtěl odtrhnout, ale Michelle na něj jen hrubě zakřičela a ukázala na svého zástupce a na lidi, jimž výbuch protrhl ušní bubínky. Přiběhl další voják a na rameni se mu houpala puška s teleskopem. Ten s vojákem začal rozmlouvat a snažil se ho uklidnit. Pak se otočil na Michelle a angličtinou s tvrdým ruským přízvukem promluvil: "Promiňte dámo, ale nechcete to nechat na doktorech? Tady kapitánovým mužům se to nelíbí. Bojí se, že mu chcete něco udělat". Hloupí, opravdu tak hloupí, pomyslela si znovu Michelle. "Vysvětlete jim prosím, vojáku, že se mu snažím pomoct a vy byste taky měl. Zavolejte doktora. Ten muž silně krvácí a je v bezvědom," hájila se Michelle.

Ilin na ženu pohlédl a řekl: "Doktor už je na cestě. Ukažte, já ten obvaz dokončím. Běžte s nimi a neklaďte odpor. Odvedou vás k ostatním do promítací místnosti." Dva obrněnci Michelle uchopili za ruce a odvedli jí pryč z místnosti. Ilin Jerefjejeva obvázal a pak se podíval na muže ležícího vedle a skuhrajícího bolestí. Už se chtěl dát do narovnávání jeho paže, ale to už tady byly doktoři a začali ošetřovat zraněné. Celkem dvacet dva osob s protrženými bubínky. Doktor přiběhl za několik minut. Nechtěl čekat až na ošetřovnu, a proto zraněnému píchl morfium, zkušeně ruku srovnal a vrátil kosti do původní polohy. Pak pokynul svým asistentům, aby zraněné odnesli k výtahu a na ošetřovnu. Antonov a Ilin vzali jedny nosítka a naložili na ně Jerefjejeva. Doktor je osobně doprovázel, protože tomu muži vděčil za mnoho životů.

Jerefjejev musel prodělat plastiku vazů a jeho kolenní kloub a čéška museli být nahrazeny protézou. Celkem byl pod sedativy tři dny, protože ztratil hodně krve a ve spánku a pod kapačkami se krev rychleji regenerovala a Jerofjejev nabíral zpět síly. Proto pro něho byl šok, když se dozvěděl, co se stalo.

Jerefjejev se probudil den poté, co 10. října 2077 vyhlásila Čína spojeným státům válku a boj na linii Anchorage se rozhořel na plné obrátky. Nad jeho lůžkem se skláněl desátník Ilin, doktor jejich praporu, nadporučík Maxim Iljič Šarapov a major Čikorin. Když ho Jerofjejev uviděl pocítil nutkání zasalutovat. Čikorin mu však položil ruku na rameno a zatlačil obra zpět na lůžko. "Uklidněte se, Vitaliji. Nejsme na frontě, nemusíte salutovat", řekl Čikorin a otočil se na Šarapova se slovy: "Nadporučíku, jak dlouho?".
"Konzultoval jsem to s doktorem Vaultu, který mi pomáhal po operaci a neměl by plýtvat energií. Má nasazena silná sedativa, takže zanedlouho usne. Tak deset minut", řekl doktor a otočil se k Jerefjejevovi: "Měl jste štěstí, i když kulky rozdrtily kolenní kloub, čéšku a vazy. s pomocí protézy, kterou jsme vám voperovali budete moc běhat jakoby se nic nestalo", pověděl mu diagnózu a odešel.
"Jste blázen, Vitaliji," zavrtěl trochu nechápavě hlavou Čikorin. "Radši jste ochránil životy nepřítele, než abyste ochránil svůj vlastní a porušil jste tak přímý rozkaz. Zároveň jste však hrdina. Když na to tak myslím, neměl jsem přijímat tak drastická opatření. Už to, že jsem zastřelil správce Vaultu byla chyba, teď bude stát hodně času, udobřit si obyvatele. Budeme mít dost času. Včera začala válka. Čína napadla Aljašku je ve válce se Spojenými státy."
"Co budeme dělat, pane?" otázal se Jerefjejev.
"Budeme čekat, tady ve Vaultu jsme v bezpečí. Můžeme jen čekat. Naše země není oficiálně ve válce se Spojenými státy, ale můžeme poskytnout zpravodajské informace, kdyby to bylo nutné. Jen se modlím, aby někdo neodpálil atomové bomby první, protože pak sbohem matičko Rusi, sbohem Číno a také sbohem Spojené státy", popsal situaci Čikorin a povzdechl si. "Je tady však něco, co bych vám chtěl dát, Vitaliji," s těmito slovy vytáhl z kapsy uniformy zlatou krabičku, z níž vylovil pěticípou bronzovou hvězdu na červené stuze. "Jelikož tu není žádný výbor, jemuž bych vás mohl navrhnout na medaili, dám vám tohle. Dostal jsem ji za záchranu života velitele Godorova."
"Maršála Godorova, pane? Velitele speciálních jednotek.?" zeptal se zastřeným hlasem Jerefjejev.
"Ano, toho. V šedesátémdruhém došlo v Kazachstánu k sabotáži kosmodromu, při níž zahynula posádka raketoplánu a nás tam poslali jako vyšetřovatele. Sloužil jsem tehdy pod plukovníkem ještě jako poručík. Sabotáž provedli nějací muslimští fanatici. Nestačili však opustit kosmodrom. Osazenstvo kosmodromu bojovalo proti přesile a plukovník se s pár muži vrhl do palby, aby odlákal pozornost a udělal tak prostor záloze, jíž jsem velel. Jedna kulka ho zasáhla do šlachy a on zůstal na Zemi neschopen chůze. Já a ještě jeden seržant jsme se tehdy pro něj vrhli a odtáhli ho do bezpečí. Teroristé všichni do jednoho zemřeli. Vím, že za tolik životů, co jste zachránil je to málo, ale važte si toho," řekl Čikorin a chystal se odejít.
"Pane?" ozval se Jerefjejev.
"Ano?"
"Děkuji," řekl Jerefjejev. Na Čikorinově jinak chladném obličeji se objevil náznak úsměvu a major odešel.
K Jerefjejevovi přistoupil Ilin. "Jak vám je, pane?" zeptal se.
"Už mi bylo i líp, Iline, ale mohl jsem dopadnout hůř", řekl Jerofjejev a pokusil se zvednout, avšak ochablé paže a tělo pod sedativy mu to nedovolily. Rezignoval tedy a zeptal se: "Když jsme u toho, jak je poručíkovi Karpovovi?"
"Leží vedle vás, pane, ale teď spí. Má jen dvě zlomená žebra a pár ran na ruce. Ti dva ho zachránili, ale několik dnů si poleží." Ilin napříhl k Jerofjejevovi ruku se slovy: "Držte se, Ali".
"Budu, Vasiliji", odvětil Jerefjejev a ruku silně stiskl. Říkat mu jménem si nedovolil nikdo z jeho podřízených, dokonce ani praporčík Antonov. Ilin však mohl. Chodil totiž s Jerofjejevem na vojenskou akademii a znal ho bezmála dvanáct let. Jen se po akademii rozhodl místo důstojnické školy nastoupit do armády a začít jako odstřelovač. Jerefjejev hleděl na vzdalující se Ilinovu postavu a oči se mu téměř sami začaly zavírat. Téměř jako ve snu uviděl rozmazanou ženskou postavu, jak si sedá k němu na postel a drží ho za ruku. Vnímal ji jen přes mlžný opar polospánku. "Je mi to líto, ale dělala jsem jen svoji povinnost," ozval se povědomý hlas. Jerofjejev ale neměl sílu otevřít oči. Mohl ale odpovídat. Už však cítil, jak pozvolna usíná. "Každý jsme dělali svoji povinnost", řekl Jerefjejev a odmlčel se. "Krom toho, mám štěstí, že neumíte mířit," řekl a pokusil se o úsměv. Michelle by ho za jiných okolností rýpla do žeber a zamračila se na něj, kdežto tentokrát jí do smíchu moc nebylo. I když měl pravdu.
"Jak se má váš přítel a ostatní z té místnosti?" podotkl Jerefjejev skrz mlžný opar léků.
"Složil jste ho jako profesionální hráč fotbalu a při dopadu jste mu zlomil ruku. Doktor mu ji srovnal hned na místě. Za pár dní bude vpořádku. Všichni, co jsem je tak hloupě postavila ke dveřím mají prasklé bubínky. Bohužel budou potřebovat bionické implantáty, jinak neuslyší, ale jsou naživu". Jerefjejeva zmohl spánek natolik, že už slyšel jen: "Děkuji za vaše rozhodnutí nezabít…," ale polibek Michelle Howardové na tváři už necítil. Někteří pacienti se zvedli na postelích a závistivě na Michelle pohlédli, jak odchází od Jerefjejevovi postele.

Během několika dní se všichni uzdravovali a probíhaly operace. Ti kteří odnesli střet protrženými bubínky měli nyní bionické implantáty. Jerefjejev začal s rehabilitací a od 20. vedl výcvik. Bezpečnostní služba Vaultu byla zrušena a namísto ní nyní fungovali Čikorinovi muži. Obyvatelé nejdřív byli proti, ale pak usoudili že profesionální vojáci je budou lépe hlídat, pokud je ovšem dřív nezabijí. Majora neměli moc v lásce, protože zastřelil Barrella, ale dá se říci, že tu byl šéf.

23. Října 2077 nadešel den konce světa. Dopadly bomby. Nikdo nevěděl, kdo to začal, ale Velká válka Zemi nenávratně zmrzačila. Během pár hodin z ní nezbylo nic než vypálená koule s pošramocenou atmosférou. Jen ti, kteří byli ve Vaultech, přežili. Přežili ještě další. Smolaři, které nezabila radiace či výbuchy a stali se z nich zrůdy.

Major si byl vědom toho, že má na starosti více než tři tisícovky duší a že ve Vaultu budou muset zůstat možná i několik desítek let a vychovat další generaci. Udělal gesto dobré vůle a protože Michelle Howardová přišla o práci velitele bezpečnostních sil, navrhl , aby se stala správcem. A dřív než se stačila rozhodnout, obyvatelé Vaultu ji odhlasovali. Jako noví správce měla mnoho povinností, ale i přesto si našla čas, aby docházela za Jerefjejevem.

Obyvatelé Vaultu žili spolu s vojáky už několik měsíců a vztahy mězi nimi se značně vylepšily. Michelle jako správce rozhodla, že je třeba zachovat sílu populace, a tak protože ve Vaultu byl nedostatek mužů, požádala majora, aby se jeho muži stali dárci spermatu, který by se používal k umělému oplodnění žen bez partnerů. S tím major nesouhlasil, nechtěl, aby se jeho vojáci stali jen dárci spermatu, to by u nich způsobilo jen nevoli. Proto povolil družení mezi vojáky a obyvateli Vaultu. Tak položil základ nové generaci. Oplátkou však požadoval, aby byli v boji a střelbe cvičeni všichni obyvatelé Vaultu. Mezi prvními ženami, které přišli do jiného stavu, byla Michelle. V její funkci správce Vaultu to sice bylo trochu nezodpovědné, ale koneckonců, byla žena a navíc funkce správce už byla jen symbolická. V čele Vaultu stál major Čikorin. Šuškalo se sice, že Michellino dítě je jednoho z jejích bývalých zástupců velitele bezepčnostních sil Vaultu, ale když se dítě narodilo, jeho černé oči a světlé vlasy společné s tmavším nádechem pleti značili, že otcem není zrovna rodilý Američan. A jaké bylo Jerefjejevovo překvapení, když se Michelle, s kterou sdílel společný pokoj, začalo zakulacovat břicho. Jednou v noci na ní pohlédl a probudil ji. Michelle se celá rozespalá otočila na Jerefjejeva s tázavým pohledem. "Je moje?" zeptal se Jerefjejev. Michelle se ušklíbla a pak se usmála.
"Samozřejmě, že je, ty blázínku. A teď mě nech spát. Promluvíme si o tom ráno", odbyla ho.
"Myslím to vážně. Je moje?", opakoval otazku znovu Jerefjejev.
"Jestli ti to pomůže, tak jsem v poslední době s nikým jiným než s tebou nespala. Domysli si, co to znamená", řekla Michelle a otočila se na bok. V mžiku usnula. Jerefjejev seděl na posteli jako opařený. Bude otcem. Nikdy předtím o tom nepřemýšlel a teď to prostě přišlo. Bez varování. Jerefjejev teď byl v tak povznesené náladě, že ani nemohl usnout. Proto došel k šatní skřínce a odemkl ji klíčem, který nosil na krku.
Pak odtud vytáhl láhev vodky. Pravé ruské, kterou si s sebou přivezl v zapečetěném obalu v bedně s náhradními díly pro tankové brnění. Schovával si ji pro zvláštní příležistost, ale jaká příležitost by mohla být lepší než oslava toho, že bude otcem. Pak ho něco napadlo.
Oblékl si modrožlutou vaultovou kombinézu, kterou každý z vojáků dostal, když ji vaultový systém pro šití látek vyrobil(Jen na tu Jerefjejevovu bylo potřeba zhruba dvojnásobné množství syntetické tkaniny) a vyběhl na chodbu k výtahu. Tam ho pozdravila dvojice vojáků v zelenočerné uniformě ruské elitní jednotky a zasalutovala mu. Jerefjejev pozdrav opětoval aniž by zavelel pohov a prolétl mezi dvojicí do výtahu. Na konzoli svítila dvojka, která ihned potom, co Jerefjejev stiskl tlačítko s nápisem 3. patro zhasla a místo ní teď na konzoli svítila trojka. V několika vteřinách ho výtah svezl o patro níž a Jerefjejev vyšel z výtahu. Tam ho pozdravila téměř stejná dvojice vojáků a Jerefjejev tentokrát jen mávl rukou a zavelel "Pohov". Za dalších pár minut už byl před ocelovými dveřmi místnosti, kde bydlel Ilin s několika dalšími odstřelovači. Jerefjejev zmačkl tlačítko na dveřní konzoli a potichu se vplížil dovnitř, kde se spícím Ilinem mohutně zatřásl. "Co…co je?" zašeptal celý rozespalý Ilin.
"Budu táta," odpověděl mu ještě tišeji Jerefjejev.
"Cože budeš?"
"Táta, Vasiliji. Já budu táta." Ilin se teď zcela probral. A ušklíbl se, když spatřil láhev vodky Moskevskaja v přítelově medvědí tlapě. "A kdo je ta šťastná?" otázal se Ilin. Jerefjejev se trochu začervenal, ale ve tmě to nebylo vidět. Ilin jako by to vycítil: "Snad ne ta ženská, co tě postřelila, a teď z ní je správkyně Vaultu?"
"Jo, právě ta," přitakal Jerefjejev.
"Tak to tedy míříš hodně vysoko." Jerefjejev se usmál tak, že jeho bíle zuby ve tmě zazářily. Vyvedl přítele do předpokoje, kde stál stolek s židlemi a otevřel láhev. V tu chvíli Ilin věděl, že neodejde, dokud spolu láhev nevypijí.

Červenec 2078: Šest měsíců po Jerefjejevově rozhovoru s Michelle Jerefjejeva zavolal doktor Banks, hlavní lékař Vaultu. Tenhle den byl pro Jerefjejeva posvátný. Narodili se mu dvojčata. A ačkoli Jerefjejev byl tvrdý chlap, když přihlížel porodu, musel v jednu chvíli odejít, aby neomdlel. Michelle na něj mezi agónií bolesti dělala posměšné posunky. Pak když Jerefjejev držel ve svých obrovských rukou své dva syny byl pyšný jako nikdy v životě. Ještě toho dne se s Michelle hádali, jaká jim dát jména. Nakonec zvítězil kompromis. Jeden ze synů, světlovlasý a zelenooký, dostal jméno Sergej a druhý, s tmavé hnědými vlasy a černýma očima dostal zase jméno Alex.

Během let, kdy své syny vychovával, se Jerofjejev naučil perfektně anglicky a témeř ztratil přízvuk. Nezapomněl však na ruštinu, kterou mezi sebou vojáci ještě stále mluvili. Dětí ve Vaultu přibývalo.

V roce 2080 se populace Vaultu ustálila někde na pěti tisících, při čemž zde bylo asi patnáct set dětí. Také bojeschopnost obyvatel se zvýšila výcvikem, jež dostávali od ruských vojáků. Každý z obyvatel Vaultu starší osmnácti let se musel do výcviku povinně zapojit. Od čtrnácti let Rusové brali do výcviku dobrovolníky.

Čas plynul a rodili se noví obyvatelé Vaultu a staří umírali. Jedním ze druhé skupiny byl i Antonov. Jeho pohřeb byl ryze vojenský dokonce i se salvou z pušek, která se odehrála na střelnici. Antonovovo tělo pak bylo uloženo do krypty, která ležela ještě pod pátým patrem a kterou jako jeden z mála tento Vault měl.

Během let se také počaly tvořit názory, že by bylo rozumné vyslat na povrch průzkumnou skupinu, aby zjistila přinejmenším stupeň radiace. V té době už majorovi Čikorinovi bylo přes sedmdesát a navíc onemocněl. Ve svém stavu se na sebe nechtěl spoléhat, a tak předal velení Jerefjejvovi, který se tak stal velitelem Vaultu. Avšak major jednoznačně zdůraznil, že je třeba vyslat průzkum na povrch. Mnohým vojákům už bylo padesát a více. Jerefjejevovi táhlo na šedesát, a tak byli vedením průzkumníků pověřeni jeho synové, jimž bylo přes třicet. Na průzkum se sice přihlásili i nekteří z původního praporu, avšak většinu jednotky tvořili mladí. Synové a dcery ruských vojáků a obyvatel Vaultu.

Průzkumná jednotka čítala padesát vojáků. K dispozici dostali patnáct vylepšených tankových zbrojích, které měli chránit nositele před radiací. Ostatní si vzali antiradiační obleky. Všichni byli navíc vybaveni antiradianty a Geigerovými počítači.

V květnu 2110 se tedy ve velkém nákladním výtahu shromáždilo patnáct dodávek a jejich posádky. Ve velké místnosti se u obrazovky tísnily tisíce lidí a mávaly průzkumníkům. Pak se zavřela kruhová Vaultová vrata a nákladní výtah směřoval ke dveřím ve stropu, které se otevřely, aby tak ukázaly pohled na bledé slunce a nazelenalou oblohu.

Bylo osm hodin, takže průzkumníci ještě nemohli pocítit sluneční paprsky. Sergej, který byl z obou bratrů o trochu vyšší a statnější se svou postavou podobal spíše medvědu, takže bylo problém najít pro něj dostatečně velký antiradiační oblek. Sergej seděl na sedadle spolujezdce ve velitelské dodávce.
Jeho bratr, který stál ve střešním okně jako pozorovatel, mávl rukou a kolona se rozjela. Vozy směřovaly k městu, jež se před válkou nazývalo Seattle. Pečlivě udržované pětilitrové motory dávaly dodávkám sílu několika set koní, takže se široké pneumatiky mohly s chutí zakusovat do kamenitého povrchu, aniž by se řidiči museli bát, že vozy zapadnou.

Po čtvrthodině jízdy kolona dorazila k městu. Celou cestu byly zapnuty Geigerovy počítače, které monitorovaly stupeň radiace. Sergej zrovna pohlédl na displej jednoho z Geigerů a byl udiven, že za celou cestu nevystoupila radiace výše než na dva dílky. To byla dost nízká hladina. To je dobré, pomyslel si Sergej. Mezitím však vozy dorazily k prvním domům města a Sergej dostal odpověď na svou nevyřčenou otázku. Čekal, že město bude zcela poničené a že se bude podobat městům na fotografiích, které mu otec ukazoval a jež zobrazovaly bojiště druhé světové války. Seattle měl nejspíš to štěstí, že bomby dopadly příliš daleko na to, aby nadělaly totální škody. I přesto však bylo vidět mnoho zřícenin. Některé domy, které byly nevysoké a z pevného materiálu válku přestály bez většího zjevného poškození. Jedinými zjevnými škodami byla oprýskaná omítka a rozbitá okna. Sergej se usmál a udělal si poznámku. Některé z domů by možná byly obyvatelné. Pak ho něco napadlo. "Ty, Alexi nebylo náhodou v Seattlu letiště?" otázal se bratra.
"Počkej podívám se do mapy," odpověděl Alex a začal studovat nažloutlou tlustou knihu velkého formátu. Když našel to, co hledal, kladně odpověděl: "Ano, bylo. Taky myslíš na to, na co já?"
"Asi ano, ale proč taky nemůžeš mít vlastní nápad," nasadil Sergej zachmuřený výraz. Pozorovatel v okně, jež vystřídal Alexe, div nespadl, jak dostával záchvaty smíchu. Šlo o to, že Sergej a Alex byli spolu natolik spjati, že jeden například řekl větu a druhý ji za něj mohl dokončit. Alex se zazubil a totéž učinil i Sergej. "I když proč bychom nemohli mít stejné nápady, když jsou dobré".
"Pravda", přisvědčil Alex. "Myslel jsem na to, že bychom mohli jet k tomu letišti a prohlédnout ho, jestli tam třeba nebude nějaké užitečné vybavení neřku-li, kdybychom snad objevili dopravní prostředek. Říkej si co chceš, ale antiradiační obleky se vždycky hodí". S těmito slovy se Alex vyklonil z okénka a znovu mávl, aby je skupina následovala. "Směr letiště Seattle, pánové a dámy". Vozy se tedy rozjely na pouť přes celý. Cestou míjely různé pomníky, sochy, obří marakodrapy i rodinné domky. Nejkurióznější bylo, když míjeli velký stadión. Byl to fotbalový stadión schopný pojmout několik desítek tisíc lidí. Ironií osudu bylo, že ta obrovská stavba na některých místech nevydržela a tribuny se propadly. Sergej si představil, jaké to muselo být tehdy před válkou, když se po hřišti proháněli hráči s míčem za účelem skórovat a při jejich činnosti je obklopoval jásot a povzbuzování fanoušků. Sergej se otočil dopředu a sledoval cestu.

Kolona jela nevelkou rychlostí, aby mohla účinně monitorovat radiaci, ale ta nevystoupila výše než na tři dílky. Cesta k letišti Seattle trvala další půlhodinu. Teď bylo skoro devět hodin. Když kolona konečně dorazila ke kovovému plotu s nápisem Letiště Seattle, Sergej vzrušeně začal pozorovat krajinu. Alex odložil soubor map a učinil totéž. Kolona projížděla po jedné z asfalových cest vedoucích k terminálu a odbavovací budově. Asfaltový povrch silnice byl rozpraskaný a zešedlý. Než vozy dojely k vysoké věži čnící nad krajinou, odkud byl monitoriván pohyb letadel a odkud je dispečeři naváděli na přistání, přivítali je trupy letadel. Některá byla menší civilní a soukromá letadla a některá byla naopak obří. Třeba jako tryskové Jumbo. Obrovský čtyřmotorový nákladní letoun, který byl schopen vyvinout rychlost téměř tisíc kilometrů v hodině. Ani takový velikán však neodolal okolnostem a zubu času, jemuž byl po třiatřicet let vystaven. Gumy podvozku byly ušlé, trup pokrytý rzí a skla rozbitá. Sem tam se po ranvejích povalovaly i zdeformované vrtulníky se zlámanými vrtulemi. Patnáctka vozů dojela po několik kilometrů dlouhé silnice až k terminálu, kde zastavila. Posádky vozů vysedli a Sergej a Alex začal rozdílet rozkazy. Muži a ženy se rozběhli směrem k odbavovací budově a věži s cílem najít cokoli užitečného.

Po hodině prozkoumávání letiště se oba bratři sešli před věží. "Co máte, Sergeji?" otázal se Alex.
"V odbavovací hale jsme našli několik několik stovek lidských pozůstatků. Ve skladu pro údržbu potom nějaké protipožární obleky, které však byly v nepoužitelném stavu. Dál tam byly nějaké polorozpadlé uniformy, zřejmě pro letištní bezpečnost a několik desítek zbraní: Pár karabin M-16, Glocky, samopaly HK MP5 a nějaké pětačtyřicítky. Dále lékařské potřeby, nějaké antiradianty a spousta stimpaků. Hlavně jsme ale našli padesát antiradiačních obleků ještě zapečetěných v bednách. Toť vše. A co vy, bratříčku. Měli jste štěstí?"
"No, pokud říkáš štěstí tomu, že jsme našli nádrže na letecký benzín, plné a nádrže na palivo pro automobily letištní obsluhy, teké plné, tak proč ne. Dokonce je v garáži za odbavovací halou i pojízdná cisterna. Bohužel to je jediný pojízdný dopravní prostředek, který jsme našli," odpověděl Alex. "Navrhuji, abychom vzali tu cisternu a naplnili jí palivem. To se může hodit. Až se vrátíme, můžeme sem tu cisternu poslat znovu. Vaultové sklady paliva nejsou bezedné".
"Souhlasím," kývl Sergej. "Naložte vybavení, které jste našli, do dodávek a..," začal poté udílet rozakazy.
Než však stačil dokončit větu, přiběhl nevysoký mladík s pronikávýma inteligentníma očima, černými vlasy a strništěm na bradě, které tvořilo kontrast k jeho jinak upravenému zevnějšku. Tedy pokud se tak dalo soudit, neboť jako ostatní byl oblečen do antiradiačního obleku promluvil: "Pane?" začal nesměle.
"Hm?" otočil se na něj Sergej s tázavým výrazem.
"V jedné z hal jsme objevili mechanismus, který umožňuje otevření střechy a tajný sklad v podlaze. Šli jsme dovnitř a myslím, že byste se na to měli jít podívat," oznámil mladík.
"Opravdu?" vyhrkl z ničeho nic Alex.
"Co opravdu?" odpověděl otázkou naoko nechápavě Sergej.
"Opravdu si myslíš, že ten váš objev bude lepší než cisterna a plné nádrže paliva?".
"Upřímně řečeno, nevím," řekl Sergej.
"Byl bych rád, kdyby ano," podotkl Alex a usmál se.
"I já." S těmito slovy se vydali směrem k velkému hangáru. Plechová budova, jejíž stěny byli zvenčí pokryté rzí nebudila žádný zájem. Avšak uvnitř skrývala obrovská prostor. Ten byl ke zklamání přítomných naplněný převážně náhradními díly. Oči všech se však po chvíli upřely k podlaze. V ní zel velký otvor, jež vznikl po odsunutí dveří. Mladík, který prve oznámil objev tajných dveří, stiskl tlačítko na zdi a střecha se za rozsvícení červených světel odsunula. Lidé v hangáru teď mohli znovu pohlédnout na nazelenalou oblohu. Pak Sergej a Alex v čele skupiny sešli po schodech do prostoru, který ukrýval překvapení. Tím překvapením byl stařičký, ale díky vzduchotěsným dveřím dokonale zachovalý vojenský nákladní vrtulník CH-47 Chinook. Byl na něj úžasný pohled. Tvarem trochu připomínal nepříliš prohnutý banán, přičemž jeho jeden konec jeden konec byl useknutý a na jeho místě byl kokpit. Matně zelenošedý stroj vypadal, že je schopný unést i náklaďák. Což pravda s použitím pevného lana připevněného na hácích na břiše vrtulníku a s pomocí dvou vrtulí, jedné vepředu a druhé vzadu, opravdu byl. Nikdo neměl ponětí, jak se tady ocitl, ale jeho přítomnost uvítali. "Hm, takže ví někdo, jak se tahle věc pilotuje?" zeptal se Alex. V davu se zvedly dvě ruce. "My, pane. Můj otec byl před válkou vojenský pilot Ve Vaultu je na počítačích letecký výukový program a s pomocí manuálu bychom to měli zvládnout," ozvali se dva mladíci.
"Dobře," přikývl Alex a ukázal na další dvojici. "Vy dva naplňte cisternu palivem a přivezte jí sem. Natankujeme ten vrtulník." Cisterna stejně jako většina aut v době před válkou měla motor na mikrofúzní články. V tomto případě dva motory.

Po hodině byl Chinook připravený ke startu. Stál na hydraulickém panelu, jež ho vynesl z útrob jeho dlouho neodhaleného úkrytu. Jelikož byli na jeho palubě jen dva lidé, těžké kulomety M60, které měl vrtulník na palubě ve velkých dveřích, zahálely. Vrtulník měl oproti původním dvěma ve dveřích ještě dva další v bočních střílnách na zádi. Sergej i Alex zvedli palec na znamení štěstí a jeden z mladíků stiskl několik páček v kokpitu. Odpovědí na mladíkovu snahu bylo rozburácení dvou motorů Avco Lycoming pohánějících dvě vrtule. Jednu na vyvýšené zádi a druhou na výstupku nad pilotní kabinou. Vrtule se začaly točit, až jejich mohutný proud počal roztřepávat antiradiační obleky. Pilot posunul páku tahu na polovinu a vrtulník začal pozvolna stoupat, až pomalu prolétl otvorem ve střeše. Skupina vyběhla ven, aby létajícího obra pozorovala.

Vrtulník poletoval po okolí asi patnáct minut, během nichž se zdálo se ho jeho piloti naučili celkem obstojně ovládat. Sergej proto signalizoval, aby vrtulník přistál. Ten pak byl naložen ukořistěnými zbraněmi a ostatním vybavením. Alex na jeho palubu vyslal pět mužů, z nichž sečtyři rozmístili u kulometů. Pátý měl být navigátorem. Pak Alex přikázal znovu vrtulník natankovat a cisternu naplnit až po okraj. Nakonec Alex vyšplhal na palubu stroje. "Poletím s nimi. Alespoň budeme mít lepší přehled o situaci," řekl pak.
"Souhlasím," odpověděl Alex a kývl.

Vrtulník se vznesl a čekal ve vzduchu. Ostatní nastoupili do dodávek a do cisterny. Kolona pak vyjela. V jejím středu se nacházela cisterna s palivem. Sergej si byl vědom, že by mohli být lákavým cílem, a tak všichni, kteří se zrovna nemuseli soustředit na řízení měli zbraně v pohotovosti. Kolona ze vzduchu hlídaná vrtulníkem se tedy rychlostí více než sto kilometrů řítila letištěm a pak polorozbořeným Seattlem směrem k Vaultu.

Během letu se Alex rozhodl odvysílat zprávu do Vaultu a ani ho nenapadlo, že by se mohlo něco stát. "Volám Vault 29, tady průzkumná skupina," promluvil Alex do vysílačky.
"Tady Vault 29. Jak dopadl váš průzkum? Přepínám." otázala se volající ve Vaultu. V tomto případě Michelle.
"Víc než dobře. Seattle je sice poškozený, ale některé budovy téměř nedoznaly újmy. Radiace je navíc velice nízká, né víc než tři dílky. Rozhodli jsme se prozkoumat letiště, které v Seattlu bylo před válkou. Našli jsme nějaké zbraně. Lékařské potřeby, antiradianty a obleky. Také jsme objevili nádrže s palivem a cisternu na jeho převoz. ta Nyní míří spolu s kolonou k vám. Nejlepší však je, že jsme v jakémsi tajném hangáru našli funkční dopravní vrtulník. Přepínám", odpověděl Alex.

Michelle zatajila dech a pohlédla na Jerefjejeva. "Ali. Slyšel jsi to?"
"Ano, dobré zprávy. Tedy lepší než bych čekal. Třeba se za budeme moci nastěhovat do zbytků Seattlu," podotkl Jerefjejev.
"To také, ale máme vrtulník a zásobu paliva. Hned jak se vrátí, musíme cisternu poslat zpátky pro další".

"Dobrá práce. Vault 29 konec," ukončila spojení Michelle.
"Průzkum konec," učinil stejně Alex a zaposlouchal se do hlasitého šepotu rotorů a vrtulí rozrážejících vzduch.

Asi dvacet kilometrů od Seattlu se v ústředí bývalé vojenské základny radista usmál a odhalil tak, zbytek zubů. "Pane, zachytili jsme vysílání," ozval se radista.
"Dobrá práce vojáku," pochválil ho plukovník oděný v zelené uniformě. Typická armádní idilka. Nebýt toho, že byl všude cítit pach rozkladu. Tacomská vojenská základna totiž neměla to štěstí, že její osazenstvo nebylo zasaženo radiací. Všichni vojáci totiž byli ghúlové, jejichž těla radiace spálila, avšak oni přežili. A nutno říci, že dlouho. Samotnému plukovníkovi bylo devadesát osm let. To však na ghúla nebylo moc. Někteří z nich se totiž dožívali i sto padesáti. Plukovník se podrbal, přičemž mu z tváře odpadl kousek masa. Pak se jeho tělo začalo otřásat a on spustil šílený smích. "Opravdu dobrá práce, vojáku. Monitorujte jakékoliv vysílání z jakýchkoliv takových frekvencí. Ten Vault bychom někdy měli navštívit," řekl plukovník a znovu se dábelsky usmál, přičemž se ale neubránil pohledu na polozničenou základnu a na své muže-ghúly v otrhaných uniformách, ale se zbraněmi v rukou. Z jeho pohledu bylo možno vyčíst né zcela zdravou mysl.

Po dvou hodinách cesty dorazila kolona do Vaultu. Auta byla svezena výtahem a zaparkována. Téměř šestnáctimetrový vrtulník by se se svými dvěma vrtulemi do výtahu nevešel, ale po složení listů vrtule se do výtahu vměstnal i on. Poté byl odtažen do obrovské haly vedle garáží, kde probíhala údržba, aby z něj byl vyložen náklad.

Do haly se kromě mnoha členů obranných sil Vaultu přišly podívat mimo jiné i tři nejvýše postavení lidé v hierarchii Vaultu. Major Čikorin, bývalý velitel invazních sil, nyní třiasedmdesátiletý, kapitán Jerefjejev, na jeho doslova medvědí postavě už byly znát roky a jeho obličej už poznamenaly vrásky, zejména kolem očí, které ale stále měly pevný pohled a úst, avšak silou a pronikavou inteligencí se s ním téměř nikdo nemohl měřit. Jeho světlé vlasy te´d změnily barvu spíše na platinovou, ale vypadaly jako bílé. Nakonec tu byla i Michelle Howardová-Jerefjejevová, která stála po boku svého manžela. I její obličej poukazoval, že už není nejmladší, ale na ženu svého věku vypadala nejméně o patnáct až dvacet let mladší. Možná to bylo každodenním cvičením a možná tím, že ani její matka v šedesáti letech nevypadala na víc než na pětačtyřicet a Michelle po ní tyto geny zdědila. Oba manželé přivítali své syny. Michelle každého z nich objala a políbila na tvář a Jerefjejev oba naráz sevřel v náručí. Major Čikorin se i přes vysoký věk snažil držet vzpřímeně jako správný voják, ale jeho v posledních letech oslabené tělo, jež postrádalo volnost a sluneční svit mu to nedovolilo. Major také v před lety začal trpět depresí z uzavření ve Vaultu, která mu také na náladě nepřidávala. I přesto se však snažil vyloudit úsměv, což se mu nakonec podařilo, takže byly vidět jeho blýskavě bílé zuby. Pak oběma Jerofjejevovým synům podal ruku. "Charašo," řekl jen a to mluvilo za vše.
"Vidím, že nebyl špatný nápad poslat vás ven na průzkum," řekl Jerefjejev. "Až to tady skončíte, převeďte data ze senzorů Geigerů do počítače, ať vyhodnotí úroveň radiace a nechte vytisknout radiační mapu." Ozvala se i Michelle: "Mrzí mě, že to říkám, ale musíme vyslat další skupinu spolu s cisternou, aby vyčerpala zbytek paliva. Natankujte i dodávky a do tří hodin ať jste zpátky," promluvila k jednomu ze Sergejových pobočníků a Jerefjejev kývl.

To tedy bylo krátké přivítání. Za půl hodiny už se směrem k letišti hnala kolona pěti dodávek a vrtulník. Mezitím ve skladu zásobovací důstojník přijímal nové vybavení a zapisoval ho na papír: "Pětašedesát karabin M-16, sto pistolí Glock 21a Colt .45 sedmdesátpět samopalů HK MP5. Všechno včetně munice dvaceti zásobníků ke každé. Dále dvacet souprav první pomoci, pět set stimpaků, dvě stě super-stimpaků a dvě plně vybavené doktorské sady. No a nakonec padesát antiradiačních obleků. Hm, moc toho není, skoro se to tady ztratí," pronesl nakonec žertem. Jeho obrovitý pomocník, který se výpravy také účastnil na něj upřel tvrdý pohled, což vyvolalo, že se důstojník jen nejistě usmál a jal se vybavení roztři´dovat do regálů. Co mu však neuniklo bylo hlasité křupnutí obrových kloubů a jeho dravčí úsměv.

"Otče?" promluvil na Jerefjejeva jeho syn Sergej.
"Ano?" odvětil Jerefjejev.
"To letiště je sice plné trosek a všechno cenné vybavení jsme odtamtud odnesli a až se vrátí cisterna, nebude tam již nic, co bychom mohli potřebovat, ale neunikla mi jedna věc," začal Sergej.
"A jaká, synu?" otázal se Jerefjejev.
"Jednoduše řečeno, to letiště je dost velké a ranveje dlouhé, takže bychom tam mohli uspořádat cvičení vaultových obranných sil," dokončil za bratra myšlenku Alex.
"Pravda," kývl Jerefjejev a pohlédl na majora Čikorina. "Pane?"
"Hm?" zdálo se, že majora právě vytrhl z depresivního zamyšlení.
"Co si o tom myslíte, pane?" otázal se Jerefjejev.
"No, Vitaliji, myslím si, že je to sakra dobrý nápad, alespoň se udrží ve stavu připravenosti," odpověděl Čikorin. Michelle přikývla. Tím byl dán souhlas. "Myslím, že by se cvičení mohlo konat do dvou týdnů. Musíme zaučit pár dalších pilotů jako náhradu a seznámit ostatní s novými zbraněmi," navrhl Alex. Znovu všichni tři nejvýše postavení přikývli. Tím byl ujasněn plán na další dva týdny.

Po dvou týdnech intenzivní přípravy vně Vaultu, kvůli zvykání si na nízkou radiaci, avšak za užívání malých dávek antiradiatika a školení bylo na cvičení připraveno tisíc mužů a žen. Z toho pět set bylo vybaveno původní výzbrojí a výstrojí ruských vojáků. Zbrojnice teď zely prázdnotou. Dalších pět set potom zbraněmi původních obránců Vaultu. Na Jerefjejevův signál se kolona dvaceti vozů dala do pomalého pohybu následována zbytkem mužů a žen. Z planiny vedle výtahu se právě počínal vznášet vrtulník se čtyřiceti čtyřmi muži na palubě. Jerefjejev jenom promluvil do vysílačky: "Během cvičení ať je zbytek obranných složek pohotovosti." Zbytek ochranných složek tvořily dvě stovky mužů a žen vybavené zbraněmi ukořistěnými na letišti.
"Rozumím, kapitáne," odpověděl poručík Šarapov , syn doktora Čikorinova praporu, z nitra komunikační místnosti v prvním patře.

"Pane, zachytil jsem vysílání z toho Vaultu a máme i jeho lokaci. Našli ho průzkumníci, když sledovali signál. Jejich vysílání nyní obsahovalo cosi o nějakém cvičení a ať zbytek sil ve Vaultu zůstane v pohotovosti," oznámil radista na tacomské základně svému veliteli.
"Výborně," zašklebil se plukovník "Vyhlaste poplach, ať se muži shromáždí a připraví k odjezdu."
"Ano, pane," odpověděl radista.

Za necelou hodinu se na shromaždišti před celkem neporušenou hlavní budovou ocitlo na čtyři sta otrhaných postav se zbraněmi v rukou. Jen někteří z těchto na sobě měli bojovou zbroj, protože z některých ghúlů už odpadlo tolik masa, že by jejich těla toto brnění neuneslia nemluvě o Energozbroji. Vojáci-ghúlové proto byli oděni do polních zelenohnědých uniforem a přilby. Byli ozbrojeni klasickými puškami M-16, odstřelovacími puškami Barrett, brokovnicemi CAWS, útočnými puškami STEYR-AUG a FA-MAS a nejzachovalejší s sebou nesli i Bazooky. Plukovník ze svého velitelského džípu zavelel do vysílačky a vojáci se rozběhlik k dvaceti náklaďákům Mack schopným uvézt dvacet mužů. Vojáci nastoupili do náklaďáků, které se rychlostí šedesát kilometrů v hodině vydali ke svému cíli, k Vaultu. Základna téměř osaměla, až na padesát mužů, kterým na těle zbylo sotva tolik masa, aby udrželi zbraň a kteří měli fungovat jako případná obrana základny.

Po půl hodině jízdy se náklaďáky ocitly kilometr od Vaultu z dohledu kamer. Plukovník vyslal dvacet mužů, aby zneškodnili obsluhu vaultových vrat a pustili ostatní dovnitř. Na plukovníka se ten den usmálo štěstí. Nevěděl totiž, jak by se jeho muži měli dostat dovnitř. V tom se však objevila cisterna, která se vracela pro palivo na cvičení. Když se otevřela vrata a vyjel výtah, přiběhla k cisterně dvacítka mužů a nenápadně zneškodnila dvojici v kabině vozu. To byly první oběti budoucího velkého masakru. Pak ghúlové nastoupili do výtahu a sjeli až do prvního patra, kde během několika minut zneškodnili pětici mužů v komunikačním středisku včetně poručíka Šarapova, vyřadili kamery a senzory a otevřely vrata aniž by kdokoli v centrále pojal podezření. Zbytek ochranných složek totiž nebyl v takové pohotovosti, jaká by byla vhodná.

Když plukovník dostal signál vysílačkou od svých mužů, jež vyslal, aby zjednali přístup, pokynul vojákům, kteří mezitím zamaskovali vozy připravenými plachtami barvy písku a rozběhli se ke vstupu do Vaultu.

Přesun k výtahu trval necelých deset minut. Plukovník rozdělil svoje jednotky na pět skupin po osmdesáti mužích do každého patra. První patro bylo obsazeno téměř ihned, protože tu kromě zhruba tisícovky dětí a teenagerů nebyla žádná ostraha až na mrtvoly v Komunikační místnosti. V druhém patře byli převážné staří obyvatelé Vaultu, asi tak další tisícovka, doktoři a sestry na ošetřovně a asi čtyřicet vojáků, kteří ve shromažďovací místnosti hráli společenské hry a popíjeli syntetický alkohol nebo vyspávali. Než se obránci stačili skonsolidovat, padlo pod salvami útočníků na tucet z nich. Zbytek okamžitě povalil stoly nebo skočil za nábytek a chopil se zbraní. Ghúlové, i když to byli vycvičení vojáci nečekali téměř žádný odpor, a tak v odvetné palbě padlo dvanáct z nich. Přestřelka trvala téměř deset minut, ale když boj skončil, nepřežil ani jeden z obránců a bylo zabito i pár starších obyvatel. Ghúlů padlo dvacet. Po vyčištění druhého patra byli lidé z obou dobytých pater nahnáni do shromažďovací místnosti. V třetím patře mezitím ještě zuřil boj tady už o útoku věděli, a tak byli v rámci možností připraveni. V patře bylo pět set dětí, které se schovávali v místnosti chráněné třiceti obránci. Ti si svými zbraněmi pečlivě vybírali nechráněné cíle, a tak padlo patnáct ghúlů oproti pěti obráncům. Ghúlové, kteří byli v početní převaze padali pod salvami jako mouchy.
Vděčili za to hlavně horší pohyblivosti. Nakonec však zoufalí útočníci použili Bazooky a granáty a obránce rozprášili. Avšak jejich ztráty v tomto patře byli třicet mužů. Znovu shromáždili zajatce a někteří obzvláště rozzuření si na nich vybíjeli vztek. Zabili deset dětí, které se vzpouzely odvedení. Pak už všichni jen tupě pokračovali do druhého patra.
V pátém patře se ghúlové setkali se zbytkem starších obyvatel vaultu, včetně majora Čikorina a Michelle. Čikorin si však s sebou vzal svůj těď více než jedno a půl století starý Tokarev, který ukryl v pouzdře na zápěstí. Zde bylo osmdesát obránců, avšak vesměs byli vyzbrojeni jen Glocky a Hecklery, které měli spíše menší dostřel, a tak se se zbraněmi útočníků nemohli rovnat. V tomto patře byli obránci zmasakrováni a výměnou si jejich střelba vybrala deset životů v řadách ghúlů. A to ještě pět z nich zabil gatling umístěný na správcovském křesle, který ovládal starý poručík Karpov. Ten byl 'odměnou' za to rozstřílen. Odsud byli zajatci znovu odvedeni do druhého patra. Ve čtvrtém patře naopak stále ještě hořel boj. Zde bylo padesát obránců zabarikádováno ve zbrojnice a na střelnici. Mimo jiné zde však bylo i pět tankových pěšáků vyzbrojených těžkými kulomety PK ráže 7.62 mm. Těchto pět mužů v ocelových brněních, jež byla pro kulky ze zbraní ghúlů téměř neproniknutelná, zabíjelo ghúly po desítkách. V první chvíli bylo zabito padesát vojáků, i když se snažili krýt. Bylo zabito i deset obránců, včetně jednoho z tankových pěšáků, jehož zasáhla průrazná střela z bazuky a jeho brněním pronikla jako nůž máslem. Ruské brnění holt nebylo tak odolné jako jeho americký protějšek. Když se však rozštěkal i kulomet Browning přimontovaný na podvozku a obránci se vrhli do protiútoku, rozsekali útočníky doslova na kusy. Jediný poručík, který původně vedl průzkum, zúůstal naživu dostatečně dlouho na to, aby mohl podat hlášení. "Potřebujeme pomoc ve čtvrtém patře ve zbrojnici. Tuhý odpor, těžké ztráty, všichni moji chlapi jsou mrtví. Potřebujeme posily, jsou tu nějací obrněnci, jejichž brnění odolává naší palbě, kromě raket…Potřebu…" nedokončil větu, protože jeho tělo zrovna roztrhala palba z Browningu. "Sakra, kurva," řval jeden ze zbývajících obrnněnců. "Musíme se seskupit. V ostatních paterch se.."
"V ostatních patrech jsou jen mrtví a možná zajatci, jsme poslední," odvětil muž, který obsluhoval Browning. Tankový pěšák si sundal přilbu a prohrábl si zpocené vlasy a těžce oddychuje promluvil. "Seskupíme se vzadu ve zbrojnici, abychom mohli soustředit palbu na úzký prostor. Zdržíme je co nejdýl, parchanty." Zbytek obránců přikývl a začal si hledat úkryty.

Mezitím na letišti při cvičení Jerefjejev pojal podezření. "Kde je ta cisterna, už tu měla být," zamračil se. Jeho syn Sergej k němu přistoupil a řekl: "Vezmu vrtulník a oddíl s tankovými pěšáky a poletíme to obhlédnout. Vy se zatím připravte na urychlený přesun, kdyby došlo na nejhorší." Jerefjejev přikývl a spatřil syna, jak spolu s ostatními třiačtyřiceti členy oddílu nastupuje do Chinooku, který následně odlétá. Bylo to k neuvěření, ale zrovna o ěm plukovník shodou náhod nevěděl.

Hlášení dorazilo k plukovníkovi a ten udeřil pěstí do dlaně, až mu z jedné z rukou odpadlo maso a odhalilo další kost. Plukovník se jen s nevolí ohlédl na ruku a zamračil se. Pak pohlédl na podporučíka. "Chci, abyste je pobyli. Tady ve druhém nechte sto mužů, se zbytkem jděte dolů," zavrčel. Podporučík jen vystrašeně přikývl a odběhl vykonat rozkaz.

Do čtvrtého patra dorazilo po pár minutách sto šedesát vojáků vybavených i bazookami a vrhači granátů. Dvacet z nich zalehlo v chodbě před zbrojnicí a krylo se za mrtvé druhy. Pak všech dvacet granátometů vystřelilo střepinové granáty. Ozval se strašný řev a pak stenání raněných a zmrzačených. Ghúlové s M-16 se vrhli kupředu, avšak byli smeteni palbou z PK a Browningu. Další salva ghúlů však vyřadila obsluhu Browningu, kterému stejně došly náboje a následná palba z Bazook roztrhala dva tankové pěšáky a deset obránců. Zbývali poslední dva tankoví pěšáci. Byli poslední. Oba muži na sebe kývli a stiskli si ruce v kovových rukavicích. "Hodně štěstí," popřáli jeden druhému rusky, zbytečně. V následujících několika vteřinách se vrhli proti obrovské přesile, s vědomím, že zemřou. Vyběhli z úkrytu a spustili ohlušující palbu z PK. Zasáhli pět ghúlů, z kterých velkokaliberní průrazné kulky s úsťovou rychlostí více než 800 metrů za vteřinu udělaly krvavou kaši. Pak ale Bazooky vystřelili své poslední rakety. Pět raket dvojici obrněnců rozházelo po zbrojnici. "Čisto, plukovníku," promluvil do vysílačky teď už klidnější podporučík. Přesto však než vyjel výtahem do druhého patra, osobně se přesvedčil, že jsou všichni obránci, kteří byli v jednom kuse, mrtví tím, že je střelil do hlavy ze své M-16. Ve zbrojnici pak leželo spousta mrtvol, kterým z hlavy moc nezbývalo.

Když do shromažďovací místnosti dorazili všichni vojáci, zjistil plukovník, že z jeho původních čtyř set mužů jich zbylo dvě stě třicet pět, přičemž někteří byli zraněni. Zbývalo mu tedy dvě stě dvacet plně bojeschopných ghúlů, avšak ti ani nemohli vzít těžké zbraně nepřítele, protože s nimi měli stejné problémy jako s brněním. Neunesli by je.

Vrtulník mezitím dorazil k Vaultu. Jednou z chyb útoku bylo to, že útočníci zapomněli zavřít dveře Vaultu. To už Sergejovi bylo podezřelé, a tak se pomocí dalekohledu rozhlédl po poušti. Spatřil formaci několika malých kopečků, avšak jejich barva se nepatrně lišila od okolí.
Dal tedy pokyn, aby vrtulník k jednomu z těch kopečků klesnul. S pár muži vystoupil z vrtulníku a došel ke kopečku. Teď už jeho oči pod plachtou rozeznávali vojenský náklaďák. Rozběhl se zpátky k vrtulníku, aby dal zprávu svému otci. Že mě to nenapadlo dřív, pomyslel si. Ta stará tacomská vojenská základna. "Tady Sergej. Našli jsme asi dvacet vojenských náklaďáků maskovaných v poušti necelý kilometr od Vaultu.
Odhadem mohly převážet kolem pěti set vojáků. Nejspíš pocházejí ze základny na jih odsud. Předpokládáme, že Vault byl napaden a možná dobyt. Opakuji, Vault byl napaden. Útočníci měli přesilu, přepínám," zařval do vysílačky.
"Sergeji. Hned jsme na cestě, přepínám," dostalo se mu odpovědi jeho otce.
"Rozumím. Tady tomu nepomůžeme, dokud se nevrátíte. Pošlete dodávky a zbytek popožeňte, ať jsou tu co nejdřív. Letíme na tu vojenskou základnu a pak se vrátíme, abychom vyložili oddíl u Vaultu a následně nabrali další z těch, kteří půjdou za vámi. Přepínám a končím."
"Dobře. Konec."

Vrtulník se nejvyšší možnou rychlostí téměř tří set kilometrů v hodině vydal k tacomské vojenské základně.

Na místo se dostal za necelých deset minut. "Připravte si zbraně," rozkázal Sergej. "A vy u těch kulometů mějte oči na stopkách," vyzval oddíl na palubě vrtulníku. Najednou odkudsi ze shluku budov bez varování vyletěla raketa. Druhý pilot reflexivně strhl řízení, takže raketa stroj minula jen o několik metrů. "Palte," zařval Sergej. Čtveřice kulometů začala z výšky odstřelovat hlavní budovu.

Uvnitř velké budovy se bláhově schovávalo na padesát ghúlů v naději, že sestřelí vrtulník anebo, že je zdi budovy ochrání. Nepomysleli však na to, že střecha tak odolná není.

Střechou budovy začaly prolétat doslova tisíce kulek, to se k smrtící palbě připojili ještě tankoví pěšáci. Vrtulník se po chvíli snesl k zemi, aby vyložil oddíl. Chinook se pak znovu vznesl do vzduchu a dvakrát budovu pokropil kulomety M60. Pak se oddíl patnácti tankových pěšáků rozběhl k budově následován Sergejem a zbytkem mužstva. V budově však bylo slyšet jen nepříliš hlasité sténání a chroptění několika umírajících ghúlů. Tankoví pěšáci postupovali kupředu. Zničehonic se zpoza stolu zvedl jeden z ještě živých ghúlů a chystal se vypálit raketu z Bazooky. Dva z pěšáků ho však pohotově zasáhli svými kulomety a pak se spolu s ostatními jali utíkat. Spoušť bazooky se totiž zasekla v poloze odjištěno a pěšáci ještě nestačili vyběhnout z budovy a raketa vyletěla z hlavně, narazila do země a vybuchla. Výbuch sám o sobě pouze roztrhal těch několik umírajících ghúlů, ale exploze munice, jíž v budově bylo požehnaně, budovu doslova roztrhala. To už však všichni byli dostatečně daleko a to na palubě Chinooku. Za dobu o něco málo delší než půl hodiny tedy byla tacomská základna vyhlazena a vrtulník už vykládal oddíl v čele se Sergejem u Vaultu.

Dvacet dodávek bylo ještě dobrých patnáct minut od Vaultu a ostatní oddíly ještě dál. Vrtulník se také pro další oddíl vydal.

Plukovník už se dozvěděl, co se stalo, protože spojení s Tacomou se odmlčelo. Nejdřív chtěl udělat krvelačné gesto a poté své muže vyhnat na povrch, aby rozprášili oddíl právě dorazivších obránců Vaultu. "Proto promluvil do vysílačky na otevřené frekvenci. Doufám, že mě slyšíte, vy hezouni tam nahoře, protože po tom, co jste udělali mým mužům bude následovat odplata. Oko za oko, zub za zub. Ovšem v poměru deset mku jedné. To znamená deset krát padesát mých mužů," pronesl ortel plukovník.

Sergej a ostatní členové oddílu hlasitě zařvali.

Plukovník zatím nechal vybrat pět set postarších lidí, ale i několik dětí a nutil je odříkávat jejich jména. Pak byli po deseti odpravováni ranou do týla.

Sergej spolu s ostatními naslouchali jménům a střelbě s hrozným vědomím, že takové přesile se postavit nemohou.

Takhle to trvalo necelou čtvrthodinu. A mezitím už dorazily i dodávky a další dva oddíly. Před Vaultem nyní bylo něco okolo tří set padesáti Vaulťanů.

Poprava skončila a podlaha Shromažďovací místnosti byla pokryta krví nevinných. Jednou z obětí bohužel byla i Michelle. To už až doteď apatický a v depresi se utápějící Čikorin neunesl. "To jste voják! Válka už dávno skončila. Zabíjíte nevinné a říkaté si Američané, slavní ochránci svobody," zařval Čikorin a té chvíle využil, aby vytáhl pistoli. Bez míření stiskl spoušť a zasáhl plukovníka do ruky. "Netvrdil jsem, že se cítím být Američanem. Jsem ghúl, ale jsem voják, staříku.."
"Major Čikorin, ruské speciální jednotky," přerušil ho Čikorin.
"Ach tak. Rus. Američan nebo ne, zabiju vás majore Čikorine," vykřičel na celou obrovskou místnost plukovník a zmáčkl spoušť svého Steyru. Tříranná dávka roztrhala Čikorinův hrudník a odhodila ho i se zbraní dozadu, zbraň odletěl několik metrů daleko a Čikorinovo tělo padlo mrtvé na podlahu vedle Michelle.
Zbraň se dostala až k dvanáctiletému Jacku Bauerovi. Byl to jediný člověk, kromě Jerefjejeva, který Čikorina každý den i v jeho depresích navštěvoval. Navíc ho měl rád, protože mu Čikorin vždycky rád vyprávěl příběhy a opravdu si ho jako jednoho z mála obyvatel Vaultu oblíbil. Jack zvedl zbraň aniž by si toho kdokoli všiml, namířil na plukovníka a vystřelil. Z hlavně Tokareva vyšel výstřel a kulka za několik mikrosekund zasáhla plukovníka. Jack sice mířil na levou stranu hrudníku, ale zpětný ráz jím trhl dozadu, takže kulka letěla výš a zasáhla plukovníka do čela. Z díry v čele se okamžitě vyvalila krev a tělo se sesulo k zemi, kde se ještě chvíli cukalo ve stazích svalů, které ještě nepochopily, že už je konec. Ghúlové se ihned rozeběhli k chlapci se zbraní a jeden z nich mu ji vykopl. Mnozí starší obyvatelé a teenageři se chlapce snažili chránit svými těly. Hradba však byla překonána, ochránci zabiti a chlapec doslova rozsápán. To už byla poslední kapka a všichni dost staří se na ghúly vrhli a vytrhávali jim zbraně z rukou nebo při své snaze umírali.

V první patře zatím dobojovávali poslední ze stovky ghúlů, kteří se sem rozběhli, poté, co zjistili, že Vaulťané se spustili šachtou a poté poslali nahoru výtah a přivezli ostatní oddíly. Tankoví pěšácí následování dalšími a dalšími muži se probíjeli ghúly jako nůž máslem. Ztráty nebyli příliš vysoké, protože palba Vaulťanů ghúly jednoduše smetla a bylo jen a si deset mrtvých. Ve druhém patře zuřil boj muže proti muži. Nebo spíš člověka proti ghúlovi. Více než dva tisíce Vaulťanů se vrhly na asi sto třicet ghúlů. První oddíly ještě stačily dorazit do Shromažďovací místnosti a zabít těch několik zbývajících ghúlů. V řadách zajatců bylo na tři stovky obětí, které zemřely při pokusu o odzbrojení. Nebyli zranění. Jen umírající a živý. S umírajícími už se nedalo nic dělat. Nepomohlo by jim už nic, avšak Vaulťané neúnavně přenášeli těžce raněné na ošetřovnu, nebo jim píchali stimpaky na místě. Nakonec se podařilo několik vážně zraněných zachránit.

Jerefjejev mezi mrtvými ve druhém patře našel i Čikorina. Jako mnozí příbuzní poklekl u mrtvého těla a pomodlil se. Pak mu skanula slza. "Byl jste dobrý voják, majore Čikorine," řekl. Pak si ale všiml, že vedle Čikorina leží jeho manželka s dírou v týle. Padl na zem a začal neskrývaně plakat. Celou místnosti se ozýval nářek truchlících. Když se Jerefjejev jakžtakž uklidnil, řekl: "Sbohem, lásko. Budeš nám chybět, ale postarám se o naše dva syny." To mu později přišlo trochu ironické, protože oba jeho synové už byli dospělí a bylo jim přes třicet. Než se však zanedlouho oženili, byl jejich jediná rodina. Možná proto.

"Podporučík John Stanley Hughes, 01387, Armáda Spojených států," četl potichu Sergej, který se ocitl v pátém patře, na jedné z psích známek na krku mrtvého ghúla. "Tak přece nás Američané nakonec našli. Zrůdní vrahové" podotkl.
"Co jsi říkal?" otázal se ho bratr.
"Ale nic," zalhal Sergej, otočil se a vyšel k výtahu. Jeho bratr ho následoval. Pak se však z vysílačky na Sergejově přilbě ozval jeho otec a Řekl mu to. Zemřela mu matka. On i jeho bratr, oba muži, od kterých by to jen těžko někdo čekal, pohlédli do stropu a v očích se jim počaly třpytit slzy. Matka je mrtvá, pomysleli oba ve stejnou chvíli na to samé. Byla to dobrá žena. Oba bratři teď chtěli být sámi. Jen s otcem, který jim zbyl.

Ten den přišlo o život více než tisíc obyvatel Vaultu 29, včetně těch, kteří zemřeli při záchraně rukojmí a včetně, majora Čikorina a Michelle. A tak ti, kteří zbyli, pár měsíců zůstali ve Vaultu poznamenaném útoky i masakrem, aby ho 'očistili' od špíny. Avšak zanedlouho odešli protože vzpomínky jim nedovolily zůstat a začali znovu obývat nejméně zamořené oblasti Seattlu a rozšiřovat populaci své komunity, která teď byla stěží větší než tři a půl tisíce lidí. V několika nadcházejících dnech vyslali do Tacomy několik kolon, aby nastřádali zásoby. Vault, který se stal dějištěm tak hrůzných scén byl časem zapomenut.