Vejce

tak trochu se zamyslet nad lidma, jsme verbeš?

VEJCE Pan Rejzek se usadil na lavičku pod vysokým topolem a sledoval hrající si děti. Sluníčko vysílalo své první jarní paprsky a na modré obloze kroužili malí ptáci. Stařík se zamyslel, pošimral se pod nosem a zvedl malého kloučka do výše. „Jakpak ty se máš, Jeníku,“ otázal se hošíka. „Dobže pane Rejzek,“ zašišlal Jeník a nechal se drsnou rukou hladit po tváři. Ve Svojanově odjakživa platilo, že kdo dřív přijde, ten dřív mele. Zejména se tohoto zvyku využívalo u příležitosti konání zdejší poutě, která byla v celém okolí známa coby výtečná příležitost dobře se pobavit a přijít k nemalému bolehlavu po prohýřené noci. Kolotočáři se sjížděli z dalekého okolí, ale náměstíčko bylo jako dlaň, a jen ztěžka pojalo labutě, střelnici a houfy přespolních návštěvníků. Starostu Vaňka bylo možno vidět po celý den, jak netrpělivě obchází rozestavěné stánky a podium, na němž se vždy vystřídali největší řečníci vesnice – pan učitel Houza, starosta Vaněk a hlasatelka obecního rozhlasu slečna Věruška. Dostalo se i na žáčky obecné školy a nejedno oko zaslzelo, když jejich Anička zapěla prostonárodní píseň. Ale onoho roku mělo být všechno úplně jinak. Za zátokou v hustém mlází se procházel děda Rejzek s tvrdou sukovicí v ruce, odhrnoval roští a pískal si polku. Když tu o něco zakopl, shýbl se těžce k zemi proklínaje svoje revma a nahmatal kovové vajíčko. Podivil se velice tomu nálezu a zkoumaje vejce, došel pomalu do výčepu, kde obyčejně trávíval večery nad pivem a kartou, jež mu nikdy nechtěla jít na ruku. „Cos to přines, dědku,“ otázal se tlustý hostinský. „Ále,“ zabručel děda a mávl rukou, „nakoplo mě to, když jsem šel u potoka.“ Hostinský natočil pivo, přisedl k dědovi a počal vyjadřovat bezmezný obdiv k jeho neobvyklému nálezu: „To teda čubrnim, počkej zavolám Milunu. Chodí věčně s těma psychotronikama po seancích, třeba to z nich někerej ztratil v lese, když tam objímali stromy.“ Paní Miluška se na zavolání ihned objevila ve dveřích a přicupitala svižným krokem, aby shlédla tu senzaci. Ale do jejích vědomostí kovové vejce nespadalo, potěžkala je, obhlédla ze všech stran a s ruměncem vrátila dědovi. Po dvanácté se šťastný nálezce vracel z hospůdky s vejcem v ruce. Připadalo mu takové blízké a přátelské, tak jemně se k němu tulilo, tak milé bylo na dotek. Děda si jej v několika hodinách přímo zamiloval. Klopýtal po trnité cestě směrem ke vsi, šel kdejakou oklikou, jen aby nemusel doma před spánkem své vejce ani na chvíli odložit. Pobrukoval si tóny zapomenuté písně, když tu se náhle ocitl před kostelem. Od rána panoval na náměstí čilý ruch. První trhovci se sjížděli a důchodkyně coby kroniky obce hodnotily předcházející poutě a letošní prorokovaly stejný osud jako té v jedenačtyřicátém roce, kdy se náramně vydařila. Děti pobíhaly od jedné atrakce ke druhé a tichým hlasem pod ztemnělým podloubím vedly řeči o tom, jak pěkné to bude až se svezou na kolotoči. Přibývalo i přespolních hostů a letošní oslava zdála se být na dobré cestě. Když tu náhle v povětří cosi zašumělo, zablýsklo se z jasného nebe a krajem se rozlehl křik, který drásal uši. Na náměstí všichni strnuli, atrakce se zastavily, voda přestala téci a hlas přestal zníti. V jediné chvíli se mohutný dav hnul a jako ohromný mrak zahalily lidské bytosti blízký kopec ve snaze být první u kostela. Podráželi si nohy, shazovali se navzájem, šlapali po mrtvých druzích. Bratr zabíjel bratra, matka drásala nehty obličej dcery, každý byl nepřítel. „Jen já musím být první u kostela“ – ta myšlenka zněla vzduchem, když se děla ta zvěrstva. Ti, co se nejrychleji vydrápali nahoru, přibíhali s uštvanými tvářemi ke kostelu a jejich kroky podvědomě zamířily k oltáři, na kterém seděl děda Rejzek s vejcem v natažené paži. Pomalu se zaplnil celý kostel, byla zde hlava na hlavě a všichni klidně hleděli na starce a jeho vejce, bylo zde naprosté ticho. Když tu děda s prorockým úsměvem prohlásil:“A už dost!!!“ Zůstali jen zranění a ušlapaní, ostatní zmizeli i s kostelem. Kdo dřív …

---