Touha

Tvůrčí období, touha, chuť něco napsat, vyjádřit zážitky posledních mála hodin, něco stvořit. Cloumalo to se mnou. Napustila jsem si vanu, vylila do ní skoro třetinu pěny do koupele a nedočkavě se zabořila do teplé, až skoro horké vody. Obklopila mne pěna jak z bublifuku, když se však člověk podíval důkladněji, bublinky připomínaly tvarem i bílou barvou zpěněné mléko. A do toho prosvítala nazelenalá modřina na pravém koleni.

Chtěla se otočit a při tom se uhodila čéškou pravého kolena o hranu stolu. On se jen potutelně usmál. Tvářila se roztrpčeně, přestože se jí to vůbec nedotklo. Ten večer jí nemohlo zkazit náladu vůbec nic. Na to bylo vše moc krásné.

Z těch několika hodin jsem si vybavovala jen maličkosti, detaily, které mi uvízly v mysli. Jemně nasládlou vůni cigaret vznášející se bytem, tiché cvakání klávesnice jeho mobilního telefonu. Jak je to možné? Klávesnice mého Siemense, ač už dlouho používaného, zní stále nově, až nepříjemně hlasitě a tvrdě. Vybavila se mi nenápadná vůně jeho kůže.

Vdechovala jeho vůni plnými doušky. Líbila se jí, vzrušovala ji. Měla v sobě až něco animálního. Pudově se k němu ještě těsněji přimkla. Nemyslela na nic. Jen si vychutnávala jeho polibky, doteky, pohledy. Nenasytně se jí dotýkal, chvílemi až hrubě, přitom stále tak jemně. Skláněl se nad ní. Zatnuté svaly jeho paží s vystupujícími žílami dotvářely obraz nahého těla, kterému dominovaly světlé oči. V nose ji zašimrala jahodová vůně.

Jahody - pro mne něco tak lákavého, ale v současné době i nedostupného, zakázané ovoce. Hlavou se mi honily představy, jak by chutnaly. Přivírala jsem při té představě slastně oči jako spokojená kočka protahující se v záři slunečních paprsků.

Zavrněla blahem. Přejel jí jemně prsty po páteři, což v ní vyvolalo příjemné chvění. Podívala se mu do očí. V jedné chvíli měl pohled nezkušeného mladíka, který vše teprve objevuje. Působil tak hezky. Nemohla se ho nabažit. První lásky není nikdy dost. Další jsou hezké, ale jen ta první má kouzlo novoty, nezkaženosti a očekávání.

Voda pomalu vychladla, bublinky pěny pomalu popraskaly. Koupel už nebyla příjemná jako na začátku. Nechtělo se mi však ven. Jako bych se bála, že vytažením špuntu, by společně s vodou odtekly i zážitky a vzpomínky. Mokrým prstem píšu na orosené kachlíčky počáteční písmeno jeho jména.

Prstem mu přejížděla po kůži v nesmyslných obrazcích. Díval se na ni, ale nic neříkal. Co se mu asi honilo hlavou? Blížilo se ráno. Byly slyšet kapky deště. Buch, buch. Buch, buch. Ne, to znělo jeho srdce. Déšť měl v sobě nádech smutku, jako by tušil, že ho brzy vyžene slunce, stejně jako jeho, a nedlouho poté i ji, vyženou povinnosti.