Zabiják

„Ááá, nééé, ááá nééé ,“ křičím jsem padaje do temnoty. Padám, padám a zdá se, že je to několik minut, hodin nebo snad několik dní, ale ve skutečnosti to nemůže být víc než pár sekund. Konečně se ocitám na pevné zemi. Cítím jistotu, jež mi poskytuje, je to opora, která se pozvolna snaží zaplašit můj strach. Nic nevidím a všude kolem mě je tma. Zvedám se a mé oči jen tak mimochodem zabloudí vzhůru ke „stropu“. Chvíli zírám, jenže marně, protože ani na několikerý pohled nad sebou nenalézám strop. Pohlížím nahoru, ale není vidět ani světlo z otvoru, jímž jsem padal. Čekám, čekám, až si moje oči zvyknou na tmu, ale nevidí nic než svírající černou temnotu. Snažím se soustředit, i když to jde jen velmi těžko, protože kromě temnoty mě obklopuje i nesnesitelný pach. Konečně se mi podaří na chvíli udržet soustředění a v dálce, v místech, kde by měly být stěny, pozvolna vystupují slabé stříbrné odlesky. Není však poznat, jestli jsou vzdáleny pět metrů, deset nebo snad sto. Opatrně se otáčím a pak dělám krátké nesmělé kroky. V tom si však vzpomínám na jednu knihu povídek. Je to už dávno. Tak dávno, že mi to připadá jako věčnost. Jako věčnost, jež se stále opakuje jako písek v přesýpacích hodinách. Tu knihu jsem přečetl, když jsem byl ještě hodně malý. Sotva jsem rozeznávat písmena a už moje neklidná touha po všem novém donutila mozek, aby dal příkaz rukám, jež uchopily knihu, a zmobilizoval vše nutné, aby mohl přelouskat ten skvost. Tehdy mi to ani nepřišlo, ale teď vím, že každá kniha má své kouzlo, svou duši. I tahle jí měla a byla temná, temná jako nebe při zatmění, temná jako slabý svit měsíce, když ho spolknou mraky. Byla to kniha od… Nemohu si vzpomenout. To jméno mi pulsuje v hlavě a tento proces provází nesmírná bolest. To jméno už už pozvolna sestupuje dolů, aby se mi dostalo do vědomí. A pak se najednou zčistajasna jakoby nic vynořuje a zní mi v hlavě. Poe, ano Poe, tak se jmenoval. Edgar Allan Poe. Na jméno knihy si nemohu vzpomenout ani po notně dlouhé chvíli přemýšlení, ani kdybych dal ďáblu v šanc svou duši, ten název bych z paměti nevylovil… V hlavě mi vyvstávají oné knihy, přesněji pasáže jedné z povídek. A hlava se mi plní neznámými, ale po chvíli do sebe zapadajícími slovy. Bezvědomí,Ostří. Krysy. Horko. Inkvizice. Odsouzení. Jídlo, pálí. A nakonec Jáma. Kyvadlo. Ano, to je ono. Jáma a kyvadlo, tak se ta povídka jmenovala. V jak podobné situaci se nyní ocitám. Nic si nepamatuji. Kde jsem? Co jsem udělal a jak jsem se sem dostal? Strachy vzhlížím vzhůru, ale naštěstí nevidím žádné odlesky Ostří. Asi začínám šílet. V tom leknutím uskakuji. Ne, ne, klid. Žádná jáma. Žádná jáma, ale uzavřený prostor. Chřípí mého nosu znovu nasává zatuchlý pach a já mám pocit, jako bych se dusil. Zdi mě svírají a uvnitř mého mučeného těla se ozývá nutkání. Nutkání, že musím pryč. Zhluboka vydechuji a zavírám oči, přičemž se nutím, abych potlačit tu strašnou úzkost. Zaposlouchám se, ale neslyším téměř nic, tedy kromě slabého vánku, který se jen tak lehce otírá o stěny, které spočívají v dalekém nekonečnu. Najednou mě popadá amok, zkouším se dostat k těm matným stříbrným odleskům. Čím jsem blíž, tím jsou odlesky viditelnější a vzdálené stěny zřetelnější. Nemohl, jsem ujít víc jak dvacet kroků, ale cítím v dlaních hrubý povrch, slizký, mokrý a jakoby lepkavý. Vtom se otřesu, protože stejným pocit už jsem měl nespočetněkrát, když jsem se dotkl něčeho, co bylo lepkavé krví. Bezcílně, ale poháněn pocitem stísněnosti chodím podél stěn, ohmatávám je a hledám východ z tohoto strašného labyrintu. Najednou naproti mně vystupuje ze stěny paprsek světla. Jak ohmatávám stěny a přibližuji se, tak se ten paprsek stává zřetelnějším a postupně utváří zlatý obrys brány pryč. Je to obrys dveří, jimiž lehce pronikají hřejivé paprsky slunce. Zlehka našlapuje vycházím otvorem ven a zjišťuji, že jsem vyšel z budovy, která je z lesklého černého kovu. Ve chvíli na moje smysly zaútočí nespočetné podněty. Musím zavřít oči, neboť sílící paprsky právě vyšlého slunce nesmlouvavě zaútočí na zprostředkovatele mého vidění světa a oči mě z toho prudkého svitu ihned rozbolí. Na těle, dosud znecitlivělém chladem temnoty, nyní cítím teplo. To mě objímá energie zlatého Boha a rozehřívá mou kůži. Co mě však udivuje, je, že všude je nepřirozené ticho. Najednou ze slunce jako by přiletěla rána. Cítím, jak těžce dopadá na mou tvář. Hroutím se k zemi. Přichází druhá rána a třetí. Ale čtvrtá už nedopadá.

Do očí mi stále svítí vycházející slunce, ale jsem už natolik při smyslech, že se pravá ruka automaticky kmitne před dosud oslepenýma očima, aby zachytila úder. Přičiněním další instinktivní reakce kroutím útočníkovu ruku za jeho záda. "Auuu", ozve se z něčích úst. „Co blbneš Stane, to bolí. To jsem přece já, Pete.“
Stan. Jo, to jsem já. Pete? Pete, kdo to je? Pete už si vzpomínám. První, co mi však vyvstává na mysli je… Jet.
"Sorry, Pete, to sem nechtěl, co se stalo?," omluvil jsem se a zároveň se otázal. Do hlavy se vrací dlouho postrádaný, ale známý hlas. Tak co trosko, zase jednou zpátky v realitě? Hm, to jsem rád, už si mi docela scházel, bez tebe to nebylo ono.
„Přestaň,“ zakřičel jsem nahlas, takže to musel slyšet i Pete. Víš, ozval se cynicky se hlas v mé hlavě. Nemůžu se rozhodnout. Když si dáš dávku, tak se mnou dlouho nejsi, ale o to lepší je sledovat tě a vysmívat se ti, když tě vidím tak zničeného. Slintající troska, co potřebuje další dávku.
„Tak už toho nech,“ zasténal jsem znovu, abych zaplašil ten hlas.
„Hej, Stane, co je? To bylo to nejlepší svinstvo. Za ty prachy to stojí,“ ozval se Stan a odsunul tak cynika v mé hlavě do pozadí, i když tomu se to zjevně nelíbilo. Jo, za ty peníze to opravdu stálo nebo jsem si to alespoň tehdy myslel. Dám si jet a zprvu mi je jako bych lítal. Ale můj problém je, že nejsem jako ostatní. Nejsem v extázi, kdy si myslím, že jsem ten nejlepší a nezajímám se o nic, protože nic pro mě nepředstavuje překážku. Já spíš mívám noční můry, aspoň myslím. Vlastně si téměř nic nepamatuju. Nepociťuju žádnou slast a pocit jako bych lítal, taky moc dlouho nevydrží. Neberu jet pro potěšení, ale spíš z nutnosti. Ta sračka je stoprocentně návyková. Sakra, asi jsem udělal chybu, když mi Pete nabízel tu ampulku. Ale tak vábivě to vonělo. Tak sladce, že se mi z toho až zatočila hlava a tehdy se poprvé začal objevovat ten hlas-našeptávač, který mě ještě podporoval: Ber si víc, ber si víc. Pete tenkrát říkal, že tu ampulku má od chlápka, kterej nakupuje přímo od Božskýho Myrona, tvůrce týhle sračky, co nám leptá mozky, i když si to většina z nás ani neuvědomuje. Já jsem sice ta „vyjímka“, že si to uvědomuju, ale zůstávám u řečí. Nedá se přestat.
Z úvah mě vyrušuje Pete: „Hej Stane, pohni sebou, musíme sehnat prachy. Večer kupujem další dávku,“ zavelel Pete. Jo, to teď byl jediný smysl naší existence. Krást, abychom sehnali peníze a mohli si koupit další dávku jetu. Vždycky jsem jet bral jako prostředek, pomocí něhož jsem se snažil odpoutat se od reality. Časem jsem však zjistil, že se to sice daří, ale že mi maximálně přivodí noční můry. Pete by se neuživil, kdyby měl pracovat poctivě, ale na kradení měl čuch. Vždycky se mu povedlo vytipovat něco cenného, snadno zpeněžitelného a hlavně dost snadno ukradnutelného. Než jsme přišli do New Rena, tak jsme měli štěstí, ještě nikdy nás nechytili. Tady se o to navíc nikdo moc nezajímal. Všichni kradli. Jen jste nesměli mít tu smůlu a znelíbit se některé z rodin. Jinak jste skončili na Golgotě, šest stop pod zemí. Těmhle problémům jsme se však vyhýbali.

Každý den se to opakovalo. Ráno denní dávka. Pár hodin v bezvědomí pak něco ukrást a prodat. Za peníze koupit jet a udržet se do večera, kdy byl čas na další dávku. Každý den se moje noční můra opakovala, ale já si z ní pamatoval jen útržky. Hlas se objevoval vždycky, když jsem se probíral z opojení. Ale věděl jsem, že pokaždé se z černé budovy dostávám rychleji. Taky se zkracoval čas mezi dávkami. Někdy byly dny, které jsem trávil téměř celé pod vlivem jetu a Pete musel krást sám. To jsem pak musel snášet ty hrozné chvíle abstinence. Bylo mi zle, když jsem si nedal dávku. Kdo to nezažil, tak si to nedokáže představit. Žaludek se mi obracel naruby a zpátky pořád dokola a mozek mi bil na stěnu lebky jako by se snažil prokopat se ven. Tehdy se cynik ozýval téměř nepřetržitě, což mi působilo problémy a já si nebyl jistý, jestli se vůbec dokážu udržet dál od obrazu schizofrenického šílence toužícího jen po droze. Časem sice byly dávky čím dál častější, ale dokázal jsem se udržet na únosné mezi. Tedy jestli může závislák říct, že trávit půl dne na jetu a nevnímat okolní svět, je únosné. Hodně mi pomáhal spánek. Ten však kupodivu nevyvolával noční můry.

Jednou jsem to s jetem dost přehnal. Byl jsem blázen, když jsem si myslel, že snesu dvě dávky najednou. Byl to fakt nářez. Noční můra byla prohloubená. Kupodivu mě to nezabilo, ale stalo se něco hrozného, takže bych tehdy byl radši, kdybych umřel.

Noční můru jsem si dokonce celou pamatoval, úplně do detailů. Jenže tentokrát se doba, jakou jsem potřeboval nezkrátila, ale naopak se protáhla až do neúnosna. Cestu ven jsem hledal tak dlouho, že to snad muselo trvat celý den. A při tom bylo nalezení východu ve skutečnosti tak jednoduché.

Když jsem konečně po té dlouhé době nalezl vchod a vyšel z budovy, tak mě sluneční paprsky jako pokaždé udeřily do očí a já jsem téměř oslepl. Začal jsem si protírat oči, ale najednou jsem dostal ránu do tváře. Nejdřív lehkou, takže jsem jí skoro necítil. Postupně se síla úderů zvyšovala. Stále jsem však neviděl, protože mi slunce mezi jednotlivými údery svítilo do očí a oslepovalo mě. K činnosti mě vyburcoval cynik. No tak, co je, to si necháš líbit, sakra, braň se. Nechci, aby ses nechal takhle hloupě zabít. S kým bych si povídal, zaškemral cynik. Pak jsem se rozhodl. Nebudu trpět. Asi se ve mně zvedl pud sebezáchovy. Krom toho rány, které jsem do teď snášel začínaly být bolestivé. Probral jsem se ještě o trochu , ale stále jsem neviděl. Vyčkával jsem na správný okamžik, který nastal vzápětí. Poslouchal jsem svist pěsti a čas jakoby se zpomalil. Dokonce jsem slyšel, jak útočníkova letící pěst proráží vzduch. Bylo to jednoduché, tak jednoduchý způsob, jak se zachránit. Uhnul jsem a zašmátral po ruce. Ta se stahovala zpátky jen velmi pozvolna. Instinkt mi velel chytit ji. Chytil jsem tedy ruku a zkroutil ji. Následovalo křupnutí, při kterém mě až zamrazilo. To asi jak praskalo zápěstí. Znovu ten pomalý úder, který nejspíš mířil na mou hlavu. Znovu jsem zachytil ruku a hledal po paměti obličej.
Chvíli to trvalo, ale nakonec se mi to přece jen povedlo. Zkusil jsem vší silou udeřit. Něco zapraskalo a ruku mi zalila mazlavá tekutina, což vyvolalo, že mě až zamrazilo. To zapraskání musel být lámající se nos. Pak následovalo zasténání a chvíli nic. Ve své šílenosti jsem znovu hledal obličej. Když jsem asi tak přibližně určil, kde je, začal jsem čím dál rychleji být pěstí. Po pár minutách už jsem cítil, že svaly v obličeji ochabují a ten se stává kluzkým.

Konečně přestává slunce prudce svítit. Ohmatávám si ruku a ta je celá lepkavá. Zkusmo ji olíznu a cítím nasládlou kovovou chuť. Jako jemně narezlá měď, je jako by… ne, to není možné. Až teď jsem tu chuť poznal. Byla to chuť krve. Začínal jsem vidět. Pohlédl jsem na své ruce a ty byly celé zakrvavené až po lokty. Ta krev však zjevně nebyla moje. Osahal jsem si obličej. Několik mírných modřin, ale nic, co by se samo nezahojilo. Počkat, ta krev je skutečná. To nebyla jen noční můra. Pohlédl jsem na zem. Ta sračka mi tak rozežrala mozek, že už jsem občas nebyl schopen odlišit skutečnost od snu. U nohou mi leželo tělo, tedy to, co z něj zbylo. Hlavu nahrazovala jen ošklivě vypadající kaše. Jeden velký krvavý kus masa. Nos byl zcela rozdrcený, lícní kosti a očnicové oblouky zlámané, spánková kost promáčknutá a z otvoru se drala slizká hmota. Vypadalo to jako mozek. Tohle bylo moc i na můj silný žaludek. Otočil jsem se a dlouho zvracel. Tak dlouho, dokud mě hořká chuť žluči v krku nedonutila přestat z obavy, že si vyzvracím vnitřnosti.

Když se můj žaludek konečně uklidnil, otočil jsem se a ještě jednou pohlédl na tělo. Tentokrát jsem svůj žaludek ovládl, takže žádné další zvracení nenastalo. Pohlédl jsem do zdeformovaných rysů obličeje. Teprve teď jsem je poznával. „Nééé“", zařval jsem až se můj hlas rozlehl široko daleko a několik šlapek z druhé strany ulice se dokonce ohlédlo. „Peteééé“, zmohl jsem se jen na vyslovení jména svého přítele, kterého jsem zabil a řev. To on mi vždycky pomohl probrat se z noční můry. Tentokrát mě však měl nechat. Buď bych se probudil sám nebo by mě to nejspíš zabilo. Ale Pete by žil. Můj nejlepší kámoš. Byl jako můj bratr. Z nějakého důvodu jsem nemohl plakat. Jediné, co jsem mohl udělat bylo pohřbít ho. Ukradl jsem tedy lopatu a dotáhl Peta na Golgotu. Tam jsem vykopal hrob a stloukl pomocí rezavého hřebíku, dvou kusů dřeva a lopaty kříž. Co nejopatrněji jsem Peta položil do hrobu a zahrabal ho. Když jsem byl s tou hrobařinou hotov, zabodl jsem do čerstvě navršené půdy kříž a ostrým kamenem na něj vyryl několik slov: „Tady leží Pete. Zabil ho parchant, jehož Pete nechtěl nechat zemřít. Ten parchant byl ale úplně sjetej jetem. To svinstvo mu úplně zničilo mozek. Ten parchant jsem byl já. Stan.“ To byla jediná slova, na která jsem se zmohl. Nic poetického, ale alespoň jsem trochu ulevil svědomí. Pak jsem si uvědomil, že jsem se nepodíval, jestli u sebe Pete něco nemá. Už jsem sahal po lopatě, ale pak mě napadlo: Ty parchante, copak ti nestačí, že kvůli tobě zemřel. To chceš ještě vyhrabávat jeho tělo kvůli zasraný dávce jetu. Nejsi nic než slaboch, ozval se po dlouhé době dlouho ztracený cynik. Jsi podělanej slaboch. Zkus se tomu jednou postavit a být silnej. Tentokrát mě ale cynik překvapil, nevysmíval se mi, nehnal mě do další dávky, namísto toho mě podpořil. Já nemůžu, řekl jsem si v duchu. Musíš, nebuď slaboch buď alespoň jednou v životě ten se silnou vůlí. Už to svinstvo nechci nikdy vidět, rozhodl jsem se. Nevěděl jsem, jestli mě cynik hecoval, aby se mi mohl ještě víc vysmát nebo jestli to myslel vážně a chtěl mi pomoct. Další možnost byla, že jsem se úplně zbláznil.

Začal jsem abstinovat.

Zpočátku jsem to vydržel jen krátkou chvíli, ale pak jsem upadal do bezvědomí. Chvíle bdění se prodlužovaly. Moje vůle posílená smrtí přítele by to snad dokázala, ale nebyl jsem tak silný, jak jsem si myslel.

Tehdy už jsem byl téměř týden bez jetu. Cítil jsem se hrozně slabý, ale můj stav se zlepšoval. Dokázal jsem dokonce i pozřít jídlo. Neměl jsem křeče a nezvracel jsem. Vypadalo to, že se snad ze závislosti vylížu, ale nemělo to být tak snadné.

Jednou kolem mě procházel cizinec. Typický dobrodružný týpek. Vysoký, krátké vlasy, na tváři nekolikadenní strniště, v obličeji tvrdý výraz, nevesele stisknuté rty a v modrých očích na první pohled chlad. Měl na sobě kevlarovou koženici, zpod které mu sem tam prosvítala modrožlutá kombinéza a u pasu masivní pistoli. Na zádech jako mnozí jemu podobní nesl velký batoh. Moje úvahy o cizinci však skončily, když jsem uviděl, že mu z postranní kapsy batohu vypadla ampulka. Ta magická ampulka, která mi způsobila tolik zlého, ale která mi zároveň umožnila dostat se ze skomírající reality dnešního světa. Ampulka, v níž byl jet. Ihned jsem jí sebral, i když se na mě cizinec díval. Zrovna se chystal mě udeřit, ale pohled na mě, zoufalce žijícího jen ze dne na den ho nejspíš přesvědčil to neudělat Řekl jen: "Ubohej feťák". Zakroutil hlavou a odcházel. Můj obličej mu však musel utkvět v paměti. Nemohl jsem překonat to nutkání. Nemohl.

Trochu jsem si šlehnul a byla tu znovu ta noční můra, zabiják. Ampulka mi vydržela několik dní. Musel jsem začínat malými dávkami. Bál jsem se, ale tělo bylo silnější.

Když mi ta dávka došla, snažil jsem se krást, ale nedařilo se mi. Několikrát mě chytli a dostal jsem pořádnou nakládačku. Chyběl mi Pete.

Už zase jsem abstinoval. Tentokrát jsem však trávil v bezvědomí i celé dny. Ta abstinence mě zabíjela. Sem tam jsem si šlehnul zbytky z ampulek, co jsem našel pohozené na ulici. Kdo ví, co v nic bylo. Ale mě to bylo jedno.

Až jednou se zas procházel městem ten cizinec. Stejná bunda, stejný batoh a stejná zbraň. Jen ta ampulka nechtěla vypadnout. Čekal jsem, že mě nepozná a že mě mine. On však zamířil přímo ke mně. Sklonil se a vytáhl hnědou lahvičku. „Mám tu něco, co ti pomůže,“ řekl a podal mi láhev. „Vypij to.“
„Co to je?“ otázal jsem se napůl v delíriu.
„Pomůže ti to,“ opakoval cizinec.
„Co to je? Něco novýho, nevypadá to jako jet,“ namítl jsem, ale přijal jsem lahvičku a vypil polovinu jejího obsahu.
„Je to od Muréna,“ slyšel jsem ho ještě říkat. Lhal mi. Nebo ne. Počkat, pomohlo mi to. Šíleně mě rozbolela hlava a před očima se mi zatmělo. Najednou jsem přestal vnímat.
Mohlo to trvat několik hodin, ale také déle. Když jsem se probudil, cítil jsem se lépe. Ne tak slabý a když jsem pohlédl do zrcadla, dostával jsem i zdravou barvu. Když jsem se probral, zjistil jsem, že jsem v pokoji. Byl mi povědomý. Kittiin pokoj? Co tu dělám? „Vítej zpátky,“ ozvalo se. Byl to hlas toho cizince. Zvedl jsem se a pohlédl na něj. Usmál se a za ním stála slečna Kitty, majitelka Kočičí pracky, nejfajnovějšího bordelu v New Renu a také se usmála, i když ne tak nadšeně a nevyhnula se tomu, aby zabránila obočí trochu se svraštit.

Několik minut to trvalo, ale poté, co jsme poděkovali Kitty, mi cizinec pomohl odejít. „Děkuju, pane,“ řekl jsem. „Nevím, jak se vám mám odvděčit. A co jste mi to dal?“
„To nestojí za řeč. Ber to jako službu světu. Ale jestli to chceš opravdu vědět, byla to protilátka na jet na bázi amfetaminových bloků. Způsobuje detoxikaci, při které se z těla droga odplavuje. Je to bolestivé, ale účinné.“
„Co vy víte, jak je to bolestivý. Je to hrůza, ale ne taková jako absťák,“ vyjel jsem na něj.
„Máš pravdu, nevím, jaké to je, ale teď to nesu do Reddingu, snad to pomůže. A kdo ví třeba to jednou očistí i New Reno,“ řekl a zamyslel se.
„Jo,“ přitakal jsem. „Ale to byste nejdřív musel zabít Myrona.

V hlavě mi naposledy zazněl cynik: Ty víš, že si to nezasloužíš. On může něco udělat pro ostatní, ale ty jsi jen nikdo. Na tomhle světě už si skončil, tak se alespoň jednou v životě zachovej tak, jak máš a skonči to, vyzýval mě hlas. „ Nastala moje chvíle.“ Rychlým pohybem cizinci z pouzdra vytrhávám pistoli. Dlužím to Petovi. Cizinec mi v tom nemůže zabránit.
„Neboj se, Pete, už jdu za tebou, brácho. Stan jde za tebou. Promiň mi,“ byla poslední slova, než jsem zmáčkl kohoutek.

Třeskl výstřel a muž viděl, jak se mladík, kterého právě zbavil závislosti na jetu, kácí s prostřelnou hlavou k zemi. Nebylo mu pomoci. Sebral zbraň a vsunul ji zpět do pouzdra. Jediné, co pro něj mohl udělat bylo, že ho pohřbí na Golgotě.

Když vybíral místo pro hrob, narazil na kříž. Byla tam jména Pete a Stan. Podle jména, které zaslechl jako mladíkova poslední slova, usoudil, že to musí být Stan, koho pohřbívá, a tak vykopal hrob vedle Petova a pohřbil do něj Stanovu zabalenou mrtvolu. Na úhledně vyrobený masivní kříž vyryl poslední slova: "Zde leží Stan. Člověk, který možná nebyl nejlepší na světě, možná patřil mezi ty horší. Ale znal hodnotu přátelství. Jeho přítel zemřel jeho rukou a Stan zemřel kvůli tomuto přátelství a aby usmířil duši svého přítele Peta". Zavrtěl hlavou, utřel si slzu, která mu skanula po tváři a ještě na kříž připsal několik vět:
Kam se poděl muž, který žil,
teď červy pojídají jeho tělo
a derou se do jeho žil.
Jemu aniž by se chtělo,
aniž bych pochopil,
že jeho čin ho zachránil
a od hrátek ďáblových s duší jeho muže zachránil.

Žalozpěv za mrtvého

Muž v kombinéze s třináctkou na zádech se otočil k odchodu a vydal se pomáhat jiným, kteří to potřebují . To byla jediná správná možnost. Třeba jet jednou zmizí a nebude více takových smrtí.

---