Tma

TMA

V nedalekém kostelíku právě odbíjeli půlnoc. Zvuk, ač vzdálený, prolétl otevřeným oknem do potemnělého pokoje. Přesně na druhé straně místnosti, tam, kde stála stará palanda, havaroval. Narazil do zdi. Rozžhavené a hořící trosky se pomalu snášely k zemi. Dopadaly na sněhově bílé prostěradlo i měkounký polštářek, nenechávaly ale za sebou žádnou stopu.
Přesto dokázaly někoho vzbudit. Malou dívenku. Mohlo jí být šest nebo sedm let. Její drobounké tělíčko se mezi peřinami snadno ztrácelo. Lehce se otřásla zimou a přikrývku si přitáhla až úplně ke krku. Do černočerné tmy zamžourala dvě zvídavá očka.
Pokojem prostupoval čím dál tím větší chlad. Takovému tenká letní prošívaná deka nemohla vzdorovat. Věděla, že musí zavřít okno. Třeba to stihne dřív, než se objeví oni. V mžiku vyskočila z postele. Bosýma nohama nejistě přešlapovala po prastarém koberci.
Její oči si začínaly zvykat na zdánlivě úplnou tmu. Jenže úplná tma neexistovala. Nikdy nebude. Věděla to už dávno. Od té noci, kdy poprvé spala ve svém vlastním pokoji. Bez mámy. Bez táty. Jen se svým plyšovým medvídkem. Celou noc ho tiskla k sobě.
Mohl by jí pomoci i dnes? V další chvíli už svírala dvakrát zašívanou packu nejmilejšího Míši. Se starou hračkou v náručí dokázala dojít až doprostřed pokoje, když…
„Jsou tady,“ zašeptal zoufalý dětský hlásek do posvátného ticha. Místností ještě na okamžik bloudila zmatená ozvěna, než se rozhodla, že budu lepší jít, jako každý normální člověk, spát.
Dívka ztuhle pozorovala místo nalevo od ní. Byl tam. Jeden z nich. Krčil se pod jejím stolem. Muž v dlouhém černém kabátu. Čekal tam, až si ona lehne a bude chtít usnout. Potom vstane a začne ji strašit. Dělali to tak všichni. Noc co noc. Občas se vzbudila a vystrašila je, jenže oni se jen tak nevzdávají. Za chvíli opět vylezou. A další noc zase. Ještě štěstí, že se ty příšery bojí světla, jak zjistila. Ve dne je nezahlédla ještě nikdy. A když v noci rozsvítí, také zmizí dřív, než se vůbec stačí otočit. Jsou vážně chytří. Už o nich několikrát říkala rodičům, ale nezdálo se, že by jí věřili. Jen posledně si za ní táta přisedl a pošeptal jí, že všechny ty bubáky míval doma také a že nejlepší je si s nimi začít povídat, že dokážou být skvělí kamarádi, když se k nim bude chovat pěkně. Jak to dopověděl, začala se máma za rohem tlumeně smát. Tvrdila, že si vzpomněla na nějakou zábavnou historku, ale její dcera jí to moc nevěřila.
Co by teď měla dělat? Měla by rozsvítit? Proč je ten vypínač tak daleko? Pomalu začala couvat zpět ke své posteli, půlku obličeje zabořenou v medvídkově hebké srsti. Na nějakou vlézavou zimu už si ani nevzpomněla.
Zbývaly jen dva krůčky. Venku zavřeštěla kočka. Lekla se. Něco jí podkoplo nohy a ona spadla. Naštěstí do měkkého. Do svých polštářů. Rychle se vzpamatovala a pokusila se projít zdí. Bez úspěchu. Tak se k ní aspoň co netěsněji přitiskla.
Černá postava, temnější než noc, si to zamířila k ní.
Byla tak vystrašená. Poprvé po nějakém čase si začínala uvědomovat mráz, který ji obklíčil mnohem dřív než jakýkoliv přízrak. V krátkých intervalech k ní vysílal proudy chladu a ona se po každém jejich zásahu začala třást.
Muž v černém zastavil. Věděla, že si ji zkoumavě prohlíží, přestože mu neviděla do tváře.
„Je mi zima,“ vysvětlila mu.
Stín tam jen tak chvíli postával, ale poté se podíval směrem k oknu. Přesně v ten moment prudce zafoukal vítr. Ozvala se obrovská rána, jak se okno samo zavřelo. Nebo mu někdo pomohl?
Děvčátko se opět zachumlalo do svých přikrývek. Když už téměř usínalo, zašeptalo tichounce: „Děkuji, kamaráde.“

---