Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSen o zlu
22. 03. 2006
1
0
1248
Autor
eiza
SEN O ZLU
Díval jsem se do ulice.
Děti mi sdělovaly novinky.
Myšlenky mi proudily hlavou
a já viděl ty milióny mužů a žen
v davech
s transparenty.
Pak mě sousedka plácla do zad
a zařvala,
abych uhnul z cesty.
A já si říkal,
proč existuje něco jako tahle země..
1.
Žil jsem tady už něco málo přes deset let a stále jsem si jaksi nemohl zvyknout na všechny ty podivínské lidi, kteří tady žili. Celé tohle město bylo hrozně podivné. Všechno tak automatické.. a systematické. Jako když dáte prádlo do pračky a přesně víte, že pokaždé to proběhne stejně. Naprosto stejně.
Každý den tady byl prakticky úplně totožný. V obchodě vždy potkávám ty stejné lidi, v kině taky, na ulici.. prostě všude dělali každý den to stejné. Jen na schůzi města jste mohli potkat někoho nového, pak jste ho už ale potkávali pořád.
2.
Tohle město nebylo moc velké, nacházelo se někde uprostřed zemědělských oblastí na jihu Wisconsinu. Takové opravdu malé, ne příliš moderní a ne příliš typické pro tuhle část země. Bylo tady to kino, kam chodilo přes týden stejné množství lidí jako o víkendu, jako by tady ti lidé nebyli vůbec unavení z práce nebo tak. Podél hlavní ulice byla pošta, taky soukromá ordinace a pár malých obchůdků. Samoobsluha, trafika, antikvariát a něco jako železářství, ale nic moderního. V tomhle městě by jste nekoupili televizi nebo třeba obyčejný mixér, tady nic takového nebylo. Když jsem se ptal Neda ze samoobsluhy, proč se nikde ve městě nedá sehnat nic většího z elektroniky kromě nepřeberného množství baterek a akumulátorů, pamatuju si, že řekl jen: „Tak před patnácti dvaceti lety tu měl jeden chlápek jménem asi Eddie, jo možná fakt Eddie, otevřenou takovou malou elektroniku. Ale nikdo tu nic nekupoval, za celej rok prodal možná takovou jednu malou televizi. Tu, co v létě vytáhneš ven na verandu a sleduješ v ní fotbalovej zápas. Tady prostě nikdo nic takovýho jakoby nepotřeboval. Je pravda, že od jistý doby šly na odbyt děsně baterky a součástky do takovejch různejch hračiček na elektriku, ale kolik toho vyděláš za baterky.. Tak to teda zavřel a odjel někam jinam, je to hrozně dávno.“
3.
Kromě těch monotónních lidí jste tu ale našli i pár lidí jako třeba Ned nebo stará paní Amosová, která prodávala květiny a čerstvou zeleninu na rohu ulice. Takových lidí ve městě nebylo mnoho.. Takových „normálních“ (ano, když jste byli s nimi, připadali jste si jako normální) jste tu moc nenašli, ale přece jenom tu nějací byli.
Když jsem sem kdysi poprvé přijel nebylo tu moc pracovních míst, ale potkal jsem Neda, padli jsme si hned do oka a on mi dohodil práci na poště za přepážkou. Neměli tu vážně nic moderního, ani blbej počítač, takže jsem celý dny seděl nad papíry a někdy už mi mezi těma divnýma lidma bylo fakt šoufl. Musel jsem po práci párkrát zajít na pivo k Nedovi nebo na koláč k paní Amosové, abych se cítil jaksi zase jako člověk.
4.
Jednou v sobotu, když jsem se vracel z kina z nějakého filmu o King Kongovi, zahlédl jsem Neda jak ještě stále sedí v samoobsluze u pokladny. Bylo sice už trochu pozdě, ale říkal jsem si, že za ním ještě zaskočím. Když jsem vešel dovnitř, Ned tupě zíral na něco ve svých rukou a nejspíš by si mě ani nevšiml, kdybych na něj nepromluvil.
„Nede, co tady ještě děláš? Není už po zavíračce?“
„Žiju tady už celkem dlouho.. Vím, co tohle všecko znamená. Vím, co se tady děje. Ale řekni mi, proč to nezastaví? Proč, když to ví..“
„Nede, nemám ponětí, o čem to mluvíš..?“
„Ty seš chytrej chlap. Taky sis určitě všim, jak je teď po městě tolik těch vývěsek, jako že se hledá ztracenej pejsek nebo tak.. akorát, že se nehledá pejsek, ale chystá se nějaká oslava. To říkají ty plakátky.“
Těch papírů na stromech všude jsem si všiml. Většinou na nich bylo napsáno, že se všichni těší, že se bude něco slavit. Ale na žádném nebylo napsáno, o co se jedná.
Ten den jsem nechal Neda v samoobsluze samotného a raději jsem se vrátil domů. Cestou jsem sledoval, kolik přibylo vývěsek. Na každém stromě v ulici teď byly minimálně už dvě nebo tři. Ani jedno hledané zvíře.
5.
Druhého dne jsem viděl pár dětí ve městě, jak vylepují plakáty, pár jsem jich ještě zahlédl v parku a dvě nebo tři kousek od domu.
Potkal jsem Neda, když jsem si byl koupit balíček žvýkaček, ale o včerejšku jsme nemluvili, jen ukázal rukou na dveře obsluhy. Visel tam další plakát.
Ještě večer jsem netušil, že toho dne jsem viděl Neda naposled.
6.
Asi kolem půl šesté mě vzbudil hluk z ulice. Vstal jsem a šel se do koupelny vymočit, poté jsem přešel k oknu podívat se, co se venku děje. Musel jsem dojít ke vchodovým dveřím, otevřít je a vyjít na ulici, protože jsem nemohl uvěřit tomu, co jsem viděl.
Na trávníku před domem ležela paní Amosová nejspíš s rozbitou hlavou, půlku tváře jí zakrývala uschlá krev. Ulice byla plná. Proudil jí dav. Byli tam všichni- ti, se kterými jsem pracoval. Ti, se kterými jsem chodil do kina. Vypadali jako by právě přišli z bitevního pole. Jenže lidé na ulici, na rozdíl od těch, kteří se doslova váleli všude kolem, neměli na sobě krev, jen sem tam odchlíplou kůži a místo masa nebo svalů kus železa. Děti, které vylepovaly plakáty křičely, že je revoluce a v rukou držely transparenty.
„Revoluce!! Spolu ovládneme svět!!“
„Kovem dobudeme svět!!“
„Roboti vládnou!“
Rukou jsem se chytil za vyschlé hrdlo. Nemohl jsem uvěřit. Vyšel jsem na ulici a rozhlížel se, jestli tohle všecko je opravdu pravda. Říkal jsem si, že je naprosto šílené, aby zrovna tady nastala jakási revoluce robotů. Do zad mě udeřilo kus železa z ruky paní Burnyové, mojí sousedky. Zařvala, abych uhnul z cesty. Vyběhl jsem po zakrvácených schodech zpět do domu a práskl dveřmi. Sesunul jsem se na podlahu, bál jsem se a říkal jsem si, proč je něco jako tahle země..
Bůh je mi svědkem, lidi, že jsem se tak strašně moc bál..
7.
Druhého dne jsem se nevzbudil do krásného dne s trochu upoceným čelem. Víte, tohle není jeden z těch dobrých příběhů. Víte, jeden z těch napínavých krvavých, kdy vždycky stejně všecko dopadne dobře, protože to byl vlastně jen sen- takový obyčejný sen o zlu. Tohle nebyl takový příběh. Já měl důvod se bát.