Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sePsí život
24. 03. 2006
1
0
461
Autor
loony na druhou
Psí život
Život.
Co to slůvko doopravdy znamená?
Kdo je živý, a kdo už ne?
Kde je ta pověstná hranice?
A co musí věc udělat, aby se stala bytostí?
V nevelké kotlince, kousek na jih od vysokých skal, leželo malé městečko, snad vesnice. Domků zde nebylo moc, jen tak akorát. Většina z nich jednoduše lemovala hlavní cestu, další hlídaly řeku a zbytek pouze v menších hloučcích postával opodál. Jako nesmělé děti, jež přešlapují na kraji hřiště a bojí se jít blíž pro případ, že by je ostatní mezi sebe nechtěly.
Nad obyvateli městečka drželo stráž hned několik kopců a vrchů. Na jednom z nich stál urostlý strom. Starý dub. Majestátně se rozhlížel do okolí. Lidé dole ve vesnici věřili, že sám myslí, že chápe, že rozumí. Že je živý…
Zhluboka se nadechl. Miloval vůni, jež po dešti prostupovala letní vzduch. Byla nádherná. A, jako vše krásné na tomto světě, také ona se vždy vytratila snad ještě rychleji, než se objevila. Možná právě to ji činilo tak výjimečnou. Nikdy se to však nedozvěděl, pokaždé utekla.
Utíkala celá dlouhá léta, staletí, on však věřit nepřestal. Byl si jistý, že jednou, jednou ji přesvědčí. Jednou jeho kráska zaslechne úpěnlivá, neslyšná slůvka a zůstane. Jednou se nerozplyne. Jednou… Smutně si povzdechl. Kolikrát už si tohle namlouval? A kolikrát už se zklamal? Ani se nemuselo jednat o voňavou vílu, bohatě mu vystačili jiní.
Lidé. Ta stvoření, jež žijí život plný nesmyslných tajemství. Ta stvoření, která tak často skrývají své city. Ta stvoření, která mají tolik problémů, že zapomínají na to, co slíbili jednomu bezvýznamnému starému dubu. Dlouho nechápal, proč to dělají, proč si tolik ničí život. A vlastně to stále ještě nechápe, pouze našel klíč k jejich chování: Člověk je ovčácký pes! Náplní jeho života je chránit malé bezbranné beránky a nenechat je umřít. Proto také kolem svého dvorku staví vysoké zdi s ostnatými dráty a obrovskými železnými vraty, jež zamyká na sedm západů. Jen kvůli některým je schopný otočit klíčem šestkrát. Sedmý pohyb patří těm nejbližším, přátelům. Pravým přátelům, kterým může svěřit svůj život, a především - duši.
Někdy se ale stane, že z kůže přítele se vyklube hladový vlk. Nažere se, napáchá obrovské škody a poté zmizí. Záleží jen na samotném strážci, jestli se mu podaří přivést na svět novou ovečku, nebo jestli utopí zbývající chráněnce v žalu. Bohužel, dub sám už poznal hlídače všech kategorií. Včetně té nejhorší. Naposledy před padesáti lety. Pamatoval si, jak se tenkrát velice dlouho, usilovně soustředil na jednu jedinou myšlenku a doufal, že se proto splní. Prosil, žádal, výměnou sliboval cokoli. Jen ať se to nestane znovu.
Na druhou stranu, miloval ta jejich nezbedná štěnata. Všechny lístky se mu vždy radostí chvěly, když vzpomínal na děti, jež si s ním hrávaly na schovávanou. Na dívky, růžová poupátka, která vždy zčervenala, když mu do kůry šeptala zakázaná slůvka o lásce. A na chlapce, jež u jeho kmenu slavnostně uzavírali pokrevní bratrství. Když slíbili, že se vrátí, strom věděl, že svému slovu dostojí. Jak jen litoval, že nakonec i tyto děti dospěly v psy.
Kousek dál, tam, kde se láme kopec, zaznamenal pohyb. Nějaký člověk se snažil vystoupat až na vrchol, ke svému rádci. Dub už z dáli podle držení těla poznal, že k němu míří další podvedený hlídač. Najednou si přál, aby byl člověkem. Vystavěl by kolem sebe pevné hradby a žádného nešťastníka by k sobě nepustil. Už nikdy.
Jak se muž přibližoval, dub s obavami sledoval psí oči. Mokré potůčky z nich vyplavily i poslední zrnko štěstí. Zbyly pouze prázdné kruhy bez života. Smutné, tmavé, bez jiskřičky.
Muž sklopil hlavu, svraštil obočí a s bezmocným povzdechem se usadil mezi kořeny, hlavu si opřel o kmen.
Strom s úzkostí vzpomínal, kdy naposledy si k němu někdo takto přisedl. Ze všech sil se snažil těch chmurných myšlenek zbavit. Nešlo to. Stále se vracely. Jako komár, který ucítí vaši krev. Bude naléhat a znepříjemňovat vám život tak dlouho, dokud vás nedostane. Existuje jen jedna možnost, jak komára zastavit. Musíte se ho zbavit navždy, musíte jej zabít.
Ale copak to jde, když je tma a vy nevíte, kam mířit své rány? Marně mácháte rukama ve vzduchu, zbytečně se vysilujete, nevíte, kudy kam. Až po čase, když si uvědomíte, že nemůžete vyhrát, poraženecky zasunete hlavu pod polštář. A tak se i starý dub snažil co nejlépe schovat za dřevěným kabátem. A stejně jako vy stále cítíte otravného komára na svém zátylku, také strom vzpomínal na… jednu ošklivou věc.
Člověk povídal a dub se již pouze tiše modlil, aby neupadl do zajetí lidských bolestí a strastí. Nedokázal se však ubránit. Začal poslouchat.
Zjistil především to, co už sám dávno věděl - muž měl problémy. Před několika měsíci smečka divokých vlků strhla jeho zdi. Tenkrát si ještě zachoval chladnou hlavu, popadl všechny své svěřence pod paži a utekl do bezpečí. Úkryt však byl odhalen. Našel si nový. A další. A potom ještě jeden, dokud nevyčerpal všechny možnosti. Stále mu byli v patách, kamkoliv se hnul. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se pohybuje uvnitř uzavřeného kruhu, jehož okraje tvoří hladové, nepřátelské šelmy. Sledoval, jak se kruh den ode dne zmenšuje, hrdlo strachem sevřené. Už nemůže utíkat, nemá kam. Po očku pozoroval, jak se okolní krajina postupně plnila davy přihlížejících. Nikdo nevystoupil z řady a nezastal se ho. Ani jeden.
V místech, kde měl ten nešťastník hlavu, ucítil dub známou bolest, s níž si slzy propalují svou cestičku do kůry. Nezlobil se. Věděl, co muž právě prožívá. Byli na tom stejně. Byli sami.
Ten člověk potřeboval ze všeho nejvíc obejmout, povzbudit. Jak rád by mu pomohl. Ale copak může? Jeho větve jsou příliš vysoko, nedosáhne na něj. On není ten, který může podávat pomocnou ruku. On ne.
Ale snad jiní, jiní by mohli. Přál by mu, aby někoho našel. Aby se objevil někdo, kdo by byl ochotný vystoupit z davu. Přítel.
Lístky začaly šustit jemnou, povzbudivou melodii.
Doufal, že alespoň tuto řeč muž rozpozná.
Že uslyší tu obrovskou podporu.
Že se bude snažit vychovat nové ovečky.
Že bude žít.
Slunce, jako by se stromu chtělo vysmát, po několika dnech vystoupilo zpoza mraku. Proč tak pozdě? No řekněte, proč? Starý dub přivíral oči, nechtěl opět spatřit tu hrůzu. Tlustý provaz se mu již třetí den zarýval do větve a stále nikdo nepřicházel. Nikdo nechtěl truchlit. I teď byl muž sám.
Plakal by.
Nemohl.
Byl to přece jen obyčejný strom.
Život.
Co to slůvko doopravdy znamená?
Kdo je živý, a kdo už ne?
Kde je ta pověstná hranice?
A co musí věc udělat, aby se stala bytostí?
V nevelké kotlince, kousek na jih od vysokých skal, leželo malé městečko, snad vesnice. Domků zde nebylo moc, jen tak akorát. Většina z nich jednoduše lemovala hlavní cestu, další hlídaly řeku a zbytek pouze v menších hloučcích postával opodál. Jako nesmělé děti, jež přešlapují na kraji hřiště a bojí se jít blíž pro případ, že by je ostatní mezi sebe nechtěly.
Nad obyvateli městečka drželo stráž hned několik kopců a vrchů. Na jednom z nich stál urostlý strom. Starý dub. Majestátně se rozhlížel do okolí. Lidé dole ve vesnici věřili, že sám myslí, že chápe, že rozumí. Že je živý…
Zhluboka se nadechl. Miloval vůni, jež po dešti prostupovala letní vzduch. Byla nádherná. A, jako vše krásné na tomto světě, také ona se vždy vytratila snad ještě rychleji, než se objevila. Možná právě to ji činilo tak výjimečnou. Nikdy se to však nedozvěděl, pokaždé utekla.
Utíkala celá dlouhá léta, staletí, on však věřit nepřestal. Byl si jistý, že jednou, jednou ji přesvědčí. Jednou jeho kráska zaslechne úpěnlivá, neslyšná slůvka a zůstane. Jednou se nerozplyne. Jednou… Smutně si povzdechl. Kolikrát už si tohle namlouval? A kolikrát už se zklamal? Ani se nemuselo jednat o voňavou vílu, bohatě mu vystačili jiní.
Lidé. Ta stvoření, jež žijí život plný nesmyslných tajemství. Ta stvoření, která tak často skrývají své city. Ta stvoření, která mají tolik problémů, že zapomínají na to, co slíbili jednomu bezvýznamnému starému dubu. Dlouho nechápal, proč to dělají, proč si tolik ničí život. A vlastně to stále ještě nechápe, pouze našel klíč k jejich chování: Člověk je ovčácký pes! Náplní jeho života je chránit malé bezbranné beránky a nenechat je umřít. Proto také kolem svého dvorku staví vysoké zdi s ostnatými dráty a obrovskými železnými vraty, jež zamyká na sedm západů. Jen kvůli některým je schopný otočit klíčem šestkrát. Sedmý pohyb patří těm nejbližším, přátelům. Pravým přátelům, kterým může svěřit svůj život, a především - duši.
Někdy se ale stane, že z kůže přítele se vyklube hladový vlk. Nažere se, napáchá obrovské škody a poté zmizí. Záleží jen na samotném strážci, jestli se mu podaří přivést na svět novou ovečku, nebo jestli utopí zbývající chráněnce v žalu. Bohužel, dub sám už poznal hlídače všech kategorií. Včetně té nejhorší. Naposledy před padesáti lety. Pamatoval si, jak se tenkrát velice dlouho, usilovně soustředil na jednu jedinou myšlenku a doufal, že se proto splní. Prosil, žádal, výměnou sliboval cokoli. Jen ať se to nestane znovu.
Na druhou stranu, miloval ta jejich nezbedná štěnata. Všechny lístky se mu vždy radostí chvěly, když vzpomínal na děti, jež si s ním hrávaly na schovávanou. Na dívky, růžová poupátka, která vždy zčervenala, když mu do kůry šeptala zakázaná slůvka o lásce. A na chlapce, jež u jeho kmenu slavnostně uzavírali pokrevní bratrství. Když slíbili, že se vrátí, strom věděl, že svému slovu dostojí. Jak jen litoval, že nakonec i tyto děti dospěly v psy.
Kousek dál, tam, kde se láme kopec, zaznamenal pohyb. Nějaký člověk se snažil vystoupat až na vrchol, ke svému rádci. Dub už z dáli podle držení těla poznal, že k němu míří další podvedený hlídač. Najednou si přál, aby byl člověkem. Vystavěl by kolem sebe pevné hradby a žádného nešťastníka by k sobě nepustil. Už nikdy.
Jak se muž přibližoval, dub s obavami sledoval psí oči. Mokré potůčky z nich vyplavily i poslední zrnko štěstí. Zbyly pouze prázdné kruhy bez života. Smutné, tmavé, bez jiskřičky.
Muž sklopil hlavu, svraštil obočí a s bezmocným povzdechem se usadil mezi kořeny, hlavu si opřel o kmen.
Strom s úzkostí vzpomínal, kdy naposledy si k němu někdo takto přisedl. Ze všech sil se snažil těch chmurných myšlenek zbavit. Nešlo to. Stále se vracely. Jako komár, který ucítí vaši krev. Bude naléhat a znepříjemňovat vám život tak dlouho, dokud vás nedostane. Existuje jen jedna možnost, jak komára zastavit. Musíte se ho zbavit navždy, musíte jej zabít.
Ale copak to jde, když je tma a vy nevíte, kam mířit své rány? Marně mácháte rukama ve vzduchu, zbytečně se vysilujete, nevíte, kudy kam. Až po čase, když si uvědomíte, že nemůžete vyhrát, poraženecky zasunete hlavu pod polštář. A tak se i starý dub snažil co nejlépe schovat za dřevěným kabátem. A stejně jako vy stále cítíte otravného komára na svém zátylku, také strom vzpomínal na… jednu ošklivou věc.
Člověk povídal a dub se již pouze tiše modlil, aby neupadl do zajetí lidských bolestí a strastí. Nedokázal se však ubránit. Začal poslouchat.
Zjistil především to, co už sám dávno věděl - muž měl problémy. Před několika měsíci smečka divokých vlků strhla jeho zdi. Tenkrát si ještě zachoval chladnou hlavu, popadl všechny své svěřence pod paži a utekl do bezpečí. Úkryt však byl odhalen. Našel si nový. A další. A potom ještě jeden, dokud nevyčerpal všechny možnosti. Stále mu byli v patách, kamkoliv se hnul. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se pohybuje uvnitř uzavřeného kruhu, jehož okraje tvoří hladové, nepřátelské šelmy. Sledoval, jak se kruh den ode dne zmenšuje, hrdlo strachem sevřené. Už nemůže utíkat, nemá kam. Po očku pozoroval, jak se okolní krajina postupně plnila davy přihlížejících. Nikdo nevystoupil z řady a nezastal se ho. Ani jeden.
V místech, kde měl ten nešťastník hlavu, ucítil dub známou bolest, s níž si slzy propalují svou cestičku do kůry. Nezlobil se. Věděl, co muž právě prožívá. Byli na tom stejně. Byli sami.
Ten člověk potřeboval ze všeho nejvíc obejmout, povzbudit. Jak rád by mu pomohl. Ale copak může? Jeho větve jsou příliš vysoko, nedosáhne na něj. On není ten, který může podávat pomocnou ruku. On ne.
Ale snad jiní, jiní by mohli. Přál by mu, aby někoho našel. Aby se objevil někdo, kdo by byl ochotný vystoupit z davu. Přítel.
Lístky začaly šustit jemnou, povzbudivou melodii.
Doufal, že alespoň tuto řeč muž rozpozná.
Že uslyší tu obrovskou podporu.
Že se bude snažit vychovat nové ovečky.
Že bude žít.
Slunce, jako by se stromu chtělo vysmát, po několika dnech vystoupilo zpoza mraku. Proč tak pozdě? No řekněte, proč? Starý dub přivíral oči, nechtěl opět spatřit tu hrůzu. Tlustý provaz se mu již třetí den zarýval do větve a stále nikdo nepřicházel. Nikdo nechtěl truchlit. I teď byl muž sám.
Plakal by.
Nemohl.
Byl to přece jen obyčejný strom.