GURPS

GURPS- verze I.

            Věčný les se ukládal ke spánku. Slunce svými unavenými pažemi polaskalo větve rozsochatých stromů, bílé sukýnky sasanek i věčně se rdící plané růže. A právě ve chvíli, kdy křišťálový potok začal zpívat svou konejšivou píseň, vstoupili do ztichlého hvozdu tři návštěvníci. Dvě mužské postavy svými dlouhými kroky rychle odměřovaly cestu. V těsném závěsu za nimi kráčela dívka. Nikdo z nich nemluvil, jen se tu a tam rozhlédli okolo sebe. Úzká pěšina je zavedla na nevelký palouk obklopený hradbou keřů. Malé ohniště prozrazovalo, že pocestní místo využívali k noclehu.

            "Přenocujeme tady," rozhodl jeden z mužů. Jeho hlas byl hluboký a temný. Nečekal na souhlas svých společníků a hned se dal do přípravy ohniště. Za okamžik v něm plápolal oheň. Bylo už na čase, slunce zcela zapadlo a les potemněl.

     Za chvíli vyjdou hvězdy, pomyslela si dívka a zvedla hlavu k obloze, aby spatřila, jak se královna noc halí do svého třpytivého závoje. Naplněna nesmírnem z té hvězdné podívané, vrátila se pohledem ke svým průvodcům. Zastihla je ponořené v myšlenkách, upřeně hledíce do plamenů. Zastavila se pohledem na Soranovi. Tančící plameny si rozpustile pohrávaly s rysy jeho obličeje, střídavě dodávaly a ubíraly lesku jeho očím, ale nejvíc se jim zalíbilo dovádět na jizvě, která se táhla přes celou jeho levou tvář. Nesmírně ráda by věděla, jak k tomu šrámu přišel. A vůbec by se ho chtěla zeptat na spoustu otázek. Třeba proč jí tenkrát pomohl uniknout těm vzteky šíleným barvířům, co ji chtěli poslat na pranýř. Koneckonců zlobili se právem, vždyť jim málem zničila živnost. Už začala propadat beznaději, že z tohoto maléru tentokrát nevyvázne, když v tom se zničehonic objevil cizinec v kápi, několikrát máchl svou holí a bylo po problému. Vysypala na něj všechny své otázky, jakmile se k tomu naskytla příležitost, na každou však odpověděl jen příkrým pohledem. Pochopila, že vyptávání nemá rád. A tak to bylo se vším, co se ho týkalo. Nikdy nic nevysvětlil, nikdy nic nerozváděl. K tomu, aby ho člověk poznal, potřeboval dobrý pozorovací talent. A ten ona rozhodně měla. Vypěstovala si jej dokonce tak dokonale, že byla schopna vycítit povahu člověka dříve, než se projevil. Na Soranovi poznala téměř okamžitě, že je to mág, i když se choval jinak, než byla zvyklá u všech čarodějů, co ji kdy učili. Svou neústupností, svou spěšnou chůzí a zejména kápí neustále spuštěnou do obličeje připomínal na první pohled hraničáře nebo někoho jim podobného. V jeho pohledu, jeho hlasu a gestech však bylo cosi, co ji mátlo. Cítila k němu důvěru, vážila si ho, ale na druhé straně ji trošku děsil. Nevyznala se v něm.

            To Shann byl jiný. Usmála se a nechala pohled sklouznout na druhého z přemítajících. Seděl jí přesně naproti se zasmušilým výrazem, ruku položenou na své zbrani, kterou málokdy odkládal. Jeho katana mu byla vším. Rozuměl si s ní jako s žádným z lidí. Bylo-li třeba, dokázal ji roztančit v nejdivočejším víru, s nesmírnou něhou a až dojemnou péčí ji pak znavenou bojem ošetřoval. Její obnažená čepel z něj činila titána, jinak se až tolik neprojevoval.

*

            Mohlo být krátce před půlnocí. Soran právě budil Shanna, aby jej vystřídal v noční hlídce. Prohrábl pohasínající oheň a než ulehl, rozhlédl se ještě pátravě po mýtině. Nakonec pohledem zavadil o Paulu, klidně oddychující ze sna. Ještěrka jedna všetečná, pomyslel si. Jak nevině vypadá, když spí. Přitom je to pěkné kvítko, nos strká, kam nemá a zásadně udělá přesný opak toho, co po ní člověk chce. Přitom není zlá či vypočítavá. Jen poněkud - hledal správný výraz - nevycválaná. Prý utekla ze školy. Škoda, jednou by se z ní mohla stát nadějná čarodějka, inteligenci na to má. Však on ji život okřesá. Ulehl na pravý bok zády k ohni rozhodnut nezabývat se už tou zrzavou uličnicí.

            Osud mu to však nedopřál, neboť to byla právě ona, kdo se ho za necelou půlhodinu snažil cloumáním přivést do bdělého stavu.

            " Zdál se mi sen, teď nesmíme spát, slyšíš? Musíme se připravit na to, až přijdou! "

            Otevřel oči a podepřel se loktem tak, aby s ní mluvil z očí do očí:

 "Milá dámo, mám za sebou  půl probdělé noci, celodenní pochod a hned brzy po ránu kvapný úprk z města nevímužjaksejmenuje - á propos, nebyla jste to vy, kvůli komu jsme museli tolik pospíchat?- Nechcete, doufám, abych dál pokračoval ve výčtu důvodů, proč byste mi měla dopřát klidného odpočinku?" V tónu, kterým na ni chrlil všechna tato slova, poněkud připomínající výčitky (jakoby ona za to mohla, že tamější hostinský neměl pochopení pro její dobře míněné rady stran péče o hosty), poznávala mentorské kázání někdejšího učitele magické etiky. To ji dopalovalo. Použila veškeré své herecké umění, aby vyjádřila své pohrdání nad jeho naprostou neschopností ocenit vážnost situace a hodlala hledat zastánce v Shanovi. Ten však také naprosto selhal. Nedával sice své mínění najevo tak urážlivým způsobem, ale i z jeho pohledu vyčetla, že jejím snům nepřikládá naprosto žádnou váhu. To ji popudilo ještě víc. Zavrhla další pokus podělit se s těmito muži o střípek vyšší Pravdy sdělené jí prostřednictvím snu, teatrálními gesty - jež se zcela minuly účinkem - si sbalila své ležení a chůzí, již považovala za vznešenou, se vzdalovala kamsi do tmy. Shann se postavil, hotov vydat se za ní, aby ji přivedl - když už ne k rozumu - tak alespoň zpět k bezpečí jejich tábořiště. Soranova ruka ho zastavila v půli kroku. Samurajova opatrnost se však nedala:

    "Jsme v neznámém lese a znáš Paulu, přitahuje problémy jako magnet"
     "Nechci poslouchat nic o poselstvích ani o osudových setkáních, ty snad ano?"
     Shannův obličej zjemnil pobavený úsměv: "Myslím, že se tentokrát obejdu. Poslední sen nás, tuším, zavedl do toho labyrintu chodeb pod klášterem v Saint Honoré. Nebýt  mnicha, co nás přišel vyvést, bloudíme tam dodnes."
    Nechával se zajmout předivem vzpomínek, takže si až za hodnou chvíli uvědomil, že ho mág vůbec neposlouchá, protože veškerou jeho pozornost nyní poutalo cosi na obloze. Zvrátil tedy hlavu. Proud oslňujícího jasu zasáhl jeho oči, teprve až za několik okamžiků byly s to rozeznat záplavu drobounkých mihotajících se jiskřiček, tvořících jakousi pěšinu či tunel. Vzápětí spatřil tři postavy, jak sestupují až k nim. Návštěvníci nevypadali nijak nebezpečně, Shannova ruka přesto mimoděk sevřela jílec meče pevněji; lehce podmračil obočí a bojovně vysunul bradu vpřed. Činil tak vždy, když se setkal s něčím neobvyklým. Ze všech roztodivných bytostí, co kdy spatřil, se tato trojice nejvíce podobala elfům, i když... ne, z elfů tak silně nevycházela taková - jak jen to nazvat -
    "Éterická vznešenost" zaslechl vedle sebe Paulin vzdech. Zamračil se ještě víc. Ta malá čarodějnice snad umí číst myšlenky! A vůbec, kde se tu tak najednou vzala? To ji to trucování přešlo brzy!
    Jako první přerušila posvátnost chvíle žena, z trojice nejmladší. Její vysokou postavu halil pestrý, žlutočerný šat nezvyklého střihu; rafinovaný, dovysoka zapletený uzel rusých vlasů dával vyniknout dlouhé, bělostné šiji, na níž se skvěl umně propracovaný šperk. Stejný skvost, jen zavěšený na masivním zlatém řetěze, zdobil hruď muže stojícího uprostřed. Nebyl starý, ale unavený stín, jenž se mu tu a tam mihl v očích, ukazoval na odpovědné a tím vyčerpávající postavení v jejich společenství. Oděn byl v pestrobarevný plášť, jemuž vévodily červená a černá. Poslední z trojice byla opět žena. Na rozdíl od svých společníků měla na sobě sněhobílé, střízlivé šaty, jemně protkané stříbřitými nitkami. Dlouhé, oslnivě bílé kadeře jí obtáčely hlavu v složitých vrkočích. Z těch tří právě z této ženy nejsilněji vyzařovala příchuť neskutečna, jakási snová mlhavost.
    Mladší žena postoupila několik kroků dopředu. Laskavým pohledem pohladila dívku, vstřícným gestem uchlácholila ostražitost Shannovu i Soranovu. Když promlouvala, její rty se ani nepohnuly, a přece všichni jasně slyšeli její hlas. Zněl jako píseň.
    "Buďte nám vítáni! Nemusíte se nás obávat. Gavain nás upozornila na váš příchod i na úmysl zachránit Věčný les. Jsme tu proto, abychom vyjádřil dík a -"
    "Kdo je Gavain? A kdo jste vy? Před čím máme zachraňovat les?" pospíšila si Paula předvést své umění skákat do řeči. Soranovo pohoršení nad mezerami v jejím společenském vystupování dosáhlo vrcholu a raději se ujal slova, aby předešel dalšímu faux pas.
    "Obávám se, že jsme se stali obětí omylu. Zřejmě nejsme ti, za něž nás ona dáma (tou dámou měl na mysli Gavain, což vyvolalo na tvářích všech tří neznámých pobavený úsměv. Brzy se i naši přátelé měli dozvědět proč), a potažmo také vy, pokládala. Nicméně jste podráždili naši zvědavost na nejvyšší míru. Smíme znát příčinu vašeho trápení? Snad vám též budeme moci být nějakým způsobem nápomocni."
    Paula loupla očima po Shannovi: "Poslouchej a uč se. Toť vytříbená mluva lva salónů. Proč s námi nikdy NEHOVOŘÍ" při tom slově se zapitvořila "stejně?" Shann ji napomenul pohledem, přesto se ale pobaveně kousnul do rtu.
    Odpovědi se tentokrát ujal muž, taktně nechávaje tuto impertinenci bez povšimnutí. "Věčný les pro nás Sithi odjakživa znamenal spojení s vaším světem. Jeho stinné louky nám skýtali místo k odpočinku, chladivá voda v potocích vítané osvěžení a jeho obyvatelé, se nám stali dobrými přáteli.  Proto nás velmi zasáhla zvěst o tom, že les pozvolna chřadne a umírá. Žel nebylo v našich silách chorobu zastavit, ba ani netušíme, co ji způsobuje. Snad jen, že vše začalo přibližně v době, kdy vaši lidé dokončili stavbu silnice vedoucí přes les. Ale mají-li obě záležitosti spojitost, to si netroufám posuzovat," mávl rukou: "Buď jak buď, opět se potvrdilo, že stvoření jako je Gavain, se nikdy nesmí brát vážně."
    Zdálo se, že chce ještě něco dodat, ale v poslední chvíli si to rozmyslel. Ruce, kterými během řeči gestikuloval, uvěznil v záhybech pláště. Soran si jeho gesto vyložil jako výzvu:
    "Mým posláním - a mohu, tuším, mluvit i jménem svých přátel - je potírat temné síly a napravovat vše, co způsobily. Zjistíme, co se tu děje a vrátíme Věčnému lesu jeho louky a zpívající tůně."

*

Jakmile se vytratil i poslední paprsek světla, který obklopoval celé to podivné poselství, stáli všichni neschopni vypravit ze sebe slova, ačkoliv hlavou jim vířily tisíce myšlenek, nezodpovězených otázek, nevyřčených pochybností. Dívali se jeden na druhého s němou otázkou, zda to nebyl jenom sen.

Vzduch kolem byl stále naplněn směsicí úžasu, naděje, obav a očekávání a tato směs jakoby vdechla všemu kolem život. Něžné cinkání zvonků v trávě, vzrušený šepot listů rozsochatého dubu, život vtělený do rozmanitých tvarů a podob souzněl v jediném, dokonalém akordu.

Shann nemohl odolat tomu vábení a podoben Perseovi omámenému zpěvem sirén, vykročil tam, kde se les zdál nejhlubší. Zastavil se u obřího buku a měkce pohladil jeho vráskami rozrytý kmen.

„ Ahoj!“ odkudsi z trávy vytryskl zvonivý dívčí hlásek. Shann hledal v těch místech, ale původce výkřiku nenašel. Užuž se chystal připustit, že se přeslechl, když se zvolání opakovalo, tentokrát těsně za ním. Prudce se otočil připraven odrazit případný útok. Setkal se však s bezelstným pohledem roztomilého děvčátka.

„K..kdo jsi?“ neohrožený bojovník se tváří v tvář ztělesněné nevinnosti zajíkl jako školák. Pihatý obličejík se rozzářil: „Kdo jsi?“ opakovala po něm, snažíc se napodobit jeho dikci.

„Kde ses tady vzala?“ zkusil to ještě jednou. Znova mu však jako ozvěna vrátila stejná slova. Ve stejnou chvíli se k tomuto prazvláštnímu rozhovoru přidali Soran s Paulou. Zatímco mág si opatrně zachovával odměřený odstup, Paulu toto sladké stvoření okamžitě nadchlo.

„Budeme si spolu hrát na barvy?“ holčička zadrmolila, takže jí málem nerozuměli.

„Až nám povíš, jak se jmenuješ!“ Zahřímal Soran. Chtěl si ověřit svou domněnku. Paula jen obrátila oči v sloup. Takhle na ni uhodit, na chudinku maličkou. Lekne se a my  se už nic nedozvíme. Sehnula se k dívence předstírajíc nadšení.

„Hrát si na barvy? To je báječný nápad!“ Na dětském obličejíku se však objevil udivený výraz: „Ty znáš hru na barvy? Jak se to hraje?“. Teď zas byla pro změnu udivená Paula. S touto bytůstkou to nebude tak snadné. Buď je tak roztržitá nebo je to …pohlédla na Sorana a z jeho rtů přečetla jediné slovo – Gavain. Poznat pravdu mezi všemi jejími výmysly je zhola nemožné! Musím na to jinak, blesklo jí hlavou.

„Kde máš rodiče?“

„Doma přece?“ Bravo, velká čarodějko. Cos měla z psychologie? Jen neztrácet hlavu.

„A kde je tvoje doma?“

„To půjdeš podél Stříbrného potoka až k velké rokli, co bydlí ti dva šedí vlci. Znáš příběh o dvou šedých vlcích?“ během povídání naklonila hlavu k levému rameni a doširoka rozevřela oči, jako to dělávají všechny děti, když se zápalem popisují dospělým svůj svět. „Já taky ne. Dědeček mi ho nikdy nevyprávěl; prý až budu velká. Vyprávěl mi ale o té velké borovici na samém okraji rokle. Vyrostla za dva dny. Vážně, jenom za dva. Je to pravda, říkal to dědeček. Její semínko přinesla v zobáku zlatá labuť. Ta labuť bydlí na Stříbrném jezeře. A uprostřed toho jezera je takový zelený ostrov a na něm bydlí takoví…“

„Já nechci vědět, kdo bydlí na zeleném ostrově. Ptala jsem se, kde bydlíš ty“ Pauly i ostatních se začínalo zmocňovat lehké podráždění. Gavain jen nechápavě rozhodila rukama.

„Vždyť ti to povídám. Podél Stříbrného potoka až k rokli, kde bydlí šedí vlci, co o nich nic nevím. Ale až budu velká, tak budu. Já se tolik těším, až budu velká!...“

Důvod jejího těšení už zůstal neodhalen. Jediným pohledem se shodli na tom, že bez Gavain i bez informací od ní se docela dobře obejdou. Prostě ji nechali snít o své skvělé budoucnosti a vydali se dobrodružství v ústrety.

*

Tomu místu se říkalo Smaragdový vrch. Jméno mu dal nikoliv drahokam, ale víla, která už po několik věků obývala jezírko porostlé mechem a kapradím. Záměrně si vybrala odlehlé, vyvýšené místo, kde jedinou společnicí jí byla vrásčitá, mlčenlivá vrba. Před zvukem mluvených slov dávala odmalička přednost šeptání větru, pleskotu ptačích křídel a ze všeho nejvíc milovala chlácholivou píseň deště. Tu vždy vycházela ze svého úkrytu a tančila v rytmu padajících kapek. 

O tom však nikdo z výpravy neměl ani ponětí. Jinak by si asi sotva vybrali jako místo k odpočinku právě její svatyni. Usedli na břehu tak, jak bylo příznačné pro každého z nich. Shann zvolil strategickou polohu s vrbou za zády, zatímco Paula se uvelebila na zeleném sametu mechu; jen Soran celé místo dlouho obcházel, nakonec poklekl na jedno koleno a pečlivě zkoumal jezerní hladinu. Čím déle na ni upíral svůj zrak, tím více si uvědomoval zelenavou záři, vycházející odkudsi z hloubi. Zřejmě usoudil, že není nebezpečná, neboť chvíli na to nabral trošku vody do dlaně a pil. Ucítil mravenčení, zprvu příjemné, postupně ale stále intenzivnější, až nakonec přešlo v lehkou závrať.

Když se mu opět vrátila síla, zůstal užasle stát s pohledem upřeným na ni. Stála nebo spíš vznášela se tam, kde se vody jezírka zdály být nejhlubší. Vypadala jako přízrak, se svým tělem utkaným z vody a slunečních paprsků. Pozdravila ho nepatrným pokynutím hlavy. Oplatil jí stejně a přidal úsměv.

Shann s Paulou  si vyměnili starostlivé pohledy. Usmívající se Soran, ten Soran, jehož povětšinou vídávali se zasmušilým výrazem, teď strnule hledí kamsi do nepřítomna a to v nich budilo obavy. Ve stejný okamžik zrak obou sjel na vodní hladinu, jíž odraz slunečních paprsků propůjčoval oslnivý jas,  a ve stejný okamžik uzrál v jejich mysli týž nápad. Sehnuli se a polkli po několika doušcích čiré, chladivé vody.

Spatřili vílu ve chvíli, kdy napřahovala paže směrem k jejich příteli. Chtěla něco sdělit, ale jazyk, kterým hovořila, se nepoužíval patrně již po několik století. Soran pátral ve své paměti, ale žádná z řečí, se kterou se kdy setkal, se této nepodobala ani vzdáleně. Ač nerad, byl nucen to vzdát. Neporozuměl jí. Víle jakoby to nevadilo. Dál pokračovala ve své tajemné promluvě doprovázejíc ji posunky, vláčnými a líbeznými jako ona sama.

Nakonec si zakryla rukama obličej, sklonila hlavu a na okamžik zavřela oči. Vzápětí svírala v rukou velkou křišťálovou číši. Podala ji Soranovi a posunkem jej vybídla, aby se napil. Tekutinou ze stejné číše pak naplnila Shannův cestovní vak na vodu; poté se obrátila k Paule. Ta užuž natahovala ruce po poháru, když tu víla vylila zbytek jeho obsahu na dlaň a pokropila dívce hlavu. Oběma zasvítily v očích rozpustilé ohníčky. Do stále ještě natažené Pauliny ruky vložila pak jakýsi předmět – modrozelený drahokam zasazený do stříbrného lůžka připevněného na jemný řetízek. Než překvapená Paula stačila vykoktat svůj dík, byla vodní kráska tatam. Zbylo po ní jen užaslé ticho.

„Sorane, kdo to byl?“ Paulina zvědavost vytrhla všechny ze sna.

„Nevím,“ hlesl neslyšně. Pak sebou ale trhnul a snad aby zakryl své okouzlení, jenž odjakživa považoval za slabost nehodnou světoběžníků, spěšně si balil své věci a možná až příliš stroze zavelel:

„Musíme dál!“

*

...