Konec

     Špičky stromů rozlehlého Vyvýšeného lesu ozařuje světlo Zářícího stromu. Tento přerostlý strom vyrostl na Plošině světla, funguje zde jako slunce i měsíc. Měří asi čtyři míle a jeho kmen je monumentální. Nikomu není jasné, jak k něčemu takovému mohlo dojít…

      Plocha je obývána lidmi, kteří si zde vybudovali tři města.

      Větší, Horath, se nachází dvacet mil na východ od Vyvýšeného lesa. Bydlí v něm nejbohatší a nejchytřejší obyvatelé z celého Úlomku. Z tohoto města pochází všechny zákony.

      Druhé město, z kterého ční do výše pět velkých komínů, se jmenuje Dekok. Nachází se na okraji Vyvýšeného lesa. Je to město s průmyslem na vysoké úrovní, jenž však zamořuje své okolí. Stromy jsou shnilé a půda zapáchá látkami, které vypouštějí továrny.

      Studna je další ze tří měst. Díky tomuto městu je celá plošina zásobována vodou, která se jinde sehnat nedá.

      Tvorové Ráše ale nežijí jenom na Plošině. Jako každá mince má dvě strany, tak i Plocha světla má svůj protiklad. Je to temná část úlomku, kde přebývají ti nejhorší tvorové. Ti všichni žijí v Temnotě, ve městě Krak.

      Celý úlomek připomíná jehlan směřující špičkou dolů. Tento úštěpek planety vznikl při srážce měsíce a planety před tisíci lety. Části planety se pak rozletěly Prázdnem, ale jen na jednom vznikl život. Ráš byl tím šťastným úlomkem.

      Každý o něm slyšel. Báby strašily děti tím, že jim o něm vyprávěly. Chodil po Úlomku se svým mečem a nic zlého před ním nebylo v bezpečí. A já jsem teď měl vyrazit na Temnou stranu ještě temnějším tunelem a to s ním. Dostali jsme rozkaz doprovodit ho, já a dalších deset vojáků, na Temnou stranu. Ne, že by se o sebe neuměl postarat sám, ale král na to měl jiný názor. Byl jsem u toho, když měl u krále audienci.

      Nejdřív ten vypasený zlosyn usedl na trůn a na svou lesklou hlavu si posadil korunu. Potom svolil, aby Ragu’er vstoupil. Dveře se otevřely a vešel mohutný muž s krátkými vousy a holou hlavou. Meč se houpal na opasku a kabát se vlnil, když se přibližoval k trůnu. Tak takhle vypadá žijící legenda. Král čekal, že se Ragu’er pokloní, ale čekal marně.    

      „Pozval jsem tě sem, protože jsem se dozvěděl, že máš namířeno na temnou stranu. Rozhodně nechci přijít o takového udatného hrdinu. Proto jsem se rozhodl, pro tvé bezpečí samozřejmě, že s tebou pošlu jednotku z královské gardy. Jsem přesvědčen, že nemáš nic proti,“ chvíli počkal a pak pokračoval, když Ragu’er mlčel. „Jsou dobře vycvičeni a budou tě poslouchat na slovo. Vlastně si to můžeš zkusit hned, nechal jsem je sem nastoupit.“

      Členové královské gardy se po sobě rozhlédli. Ragu’erovo mlčení působilo depresivním dojmem. Vlastně to byla spíš jeho přítomnost, díky které tak náhle zhoustla atmosféra. Před tím se s ním nikdo z nás nesetkal. Nikdo nevěděl, jak vlastně zní jeho hlas.

      „Není třeba, jejich síla a oddanost je cítit na míle daleko. Jsou vyhovující,“ řekl Ragu’er. Pak se otočil na patě a odkráčel. Mezi vojáky to zašumělo údivem. „Takhle se chovat ke králi.“ Uslyšel jsem jednoho vojáka stojícího vedle mě.

      Všiml jsem si, že král mluvil vtíravě. Ten starý intrikán měl něco za lubem. Jak já ho nenávidím. Verbíři chodí po Ploše a naverbují každého, jen trochu vhodného muže pro výkon vojenské služby. Ale kvůli čemu? Vždyť není koho napadnout. Slepí nejsou nebezpeční, jsou zalezlí ve svých dírách a mají strach o své bídné životy. Tak proč zvětšovat armádu? Možná se ke králi dostalo něco… třeba že šlechta disponuje vlastní armádou a že chce krále sesadit z trůnu. Ale o tom bych něco věděl. Takovou věc je těžké ututlat.

      Takže takhle jsem ho poprvé poznal. Přemýšlel jsem, proč nás král poslal s ním. On se o sebe přeci dokázal postarat sám. Byla to legenda, nepřemožitelný hrdina. Možná král chtěl zjistit něco o našem nepříteli, ale nespoléhal na to, že by mu tyto informace poskytl Ragu’er sám. Musím se na to zeptat velitele, on bude možná vědět víc.

      Právě jsem kodrcal ve voze s dalšími deseti vojáky k Tunelu. Tím průchodem jsme měli projít na druhou stranu Ráše, přímo do města Krak.

      Ragu’er už tam byl a s ním i třicet vojáků. Ti tady byli utábořeni kvůli možnosti, že by něco přišlo z druhé strany.

      Všichni jsme seskákali z vozu a seřadili jsme se před Ragu’erem. Torny už jsme měli připravené a plné potravin. Byli jsme připraveni, jak to jen šlo. Ragu’er na nic nečekal a zavelel: „Jdeme!“

      Jednotku to překvapilo, čekali jsme, že nám Ragu’er něco řekne, třeba co nás tam čeká. Proto jsme vstoupili do tunelu s menším zpožděním. Dotknul jsem se rukou stěny a hned jsem s ní ucukl na zpět. Stěna byla slizká a vlhká. Měli jsme tudy jít devět a dvacet hodin. Jestli tudy projdu živí tak přežiju všechno.

      Udělali jsme si menší přestávku, asi po pěti hodinách chůze, šplhaní po žebřících a menších potyčkách s prapodivnými tvory. Snědli jsme trochu našich zásob a já jsem znovu začal přemýšlet, proč nás král poslal s Ragu’erem. Proč se vlastně musíme táhnout touhle špinavou dírou? Musím se zeptat velitele.

      „Zvedejte se, pokračujem,“ zahřměl Ragu’erův hlas. Takže se velitele budu muset zeptat jindy. Všichni jsme se na jeho povel zvedli na nohy a vyrazili jsme. Lucerny, které nesli tři vojáci, osvítily siluetu vysoké postavy. Myslel jsem, že je to jen jedno z těch stvořeních, ale šeredně jsem se mýlil. V tu chvíli přiletěl první šíp. Pak začaly létat i ze zadu. Ragu’er někam zmizel. Vytáhl jsem meč, ale v tom zhasli lucerny. Hezky jedna po druhé. Někdo vedle mě zakřičel a pak jsem ucítil pálivou bolest u ramene. Někdo mě praštil po hlavě a já upadl do bezvědomí.

      Temnota. Nic víc kolem mě nebylo. Udivovalo mě, že neležím na seně, ale v posteli. Tohle nebyl žalář.

      Zaslechl jsem kroky. Potom si někdo sedl vedle mě na postel. Ozval se ženský hlas, sladčí než med: „Možná to bude trochu bolet,“ varovala mě. Musel to být anděl.

      Pak jsem ucítil bodavou bolest. V ráně na rameni mi začalo škubat, ale jen na krátký okamžik, pak už tu byla jen chladivá úleva.

      „Co váš zrak?“ zeptal se mě anděl. Jak mohla vědět, že nevidím? Po pravdě jsem odpověděl: „jsem slepý.“

      „To jsem si myslela. Ale tohle by vám mělo pomoci,“ řekla a přiložila mi k ústům sklenici něčeho kyselého. Bylo to odporné, ale vypil jsem to.

      „Co tu dělám? Kdo jsi? A kde vlastně jsme?“ ptal jsem se. Cítil jsem se zmatený a ztracený.

      „To ti řekne on. Za chvíli přijde“ odpověděla ošetřovatelka.

      „Kdo je on?“

Odpovědi jsem se nedočkal, jen jsem uslyšel, jak se zavírají dveře. A já byl zase sám.

      Když jsem se probudil, rozhlédl jsem se a spatřil jsem útulný pokojík s jednou skříní a…  moment. Já byl ještě před chvílí slepý! Už jsem pomalu přestal doufat, že bych mohl ještě někdy vidět.

      Pak se otevřely dveře a já spatřil cizího člověka, s ostře řezanými rysy ve tváři. Byl mladý a měl dlouhé vlasy.

      „Zdravím,“ zaduněl. Ten hlas mi byl povědomý, ale patřil někomu jinému. Ten člověk, který mluvil stejně dunivě, byl Ragu’er. Jeho hlas a hlas tohoto cizího muže byl skoro totožný.

      „Jsem si docela jistý, že máš hodně otázek. Takže… ptej se.“

        „Kdo sakra jste? A kde to trčím?“ zeptal jsem se. V mém hlase zazněla nadřazenost. Určitě jsem se nějak dostal z tunelu a našel mě sedlák, který se o mě postaral. Dám mu nějaké peníze a… ne, žádné peníze mu dávat nebudu, je to přeci jen pitomej sedlák, který v životě neviděl měďák, natož zlatku.

      Do dveří vstoupila nádherná žena. Určitě to byla ona, kdo se o mě starala. Vezmu si tohle děvče s sebou, trochu si užiju a pak může běžet zpátky. V duchu jsem se musel usmát. Mám to ale štěstí, žiju a ještě k tomu si budu moct vzít to děvče s sebou.

      Ten sedlák se usmál na tu překrásnou dívku a pozdravil ji: „Ahoj, Etradile. Jsem rád, že jsi přišel.“ Cože? Proč to děvče oslovil mužským jménem? Tak to věc rozhodně mění. Tu dívku si s sebou nevezmu. Určitě je to nějaká zvrhlost. V dosahu nebyla žádná žena a tak tito dva muži… fuj, jak perverzní. Je čas zmizet, hýbat se snad můžu. Rozhodně už mě nic nebolí.

      Začal jsem se zvedat z postele, ale ruka toho sedláka mě zastavila. „Kampak, příteli?“ řekl a rukou mě přitlačila zpět na postel. Ta síla, proti které nemělo cenu vzdorovat, byla ohromná.

      „Nemáš žádné právo na mě šahat, sedláku. Já jsem člen královské gardy a ty jsi jen poddaný. Jak ses vůbec opovážil?“ řekl jsem pln rozhořčení.

      „Podívej se na toho chudáka, Etradile, a takových je na Ploše  mnoho.“ Ta poznámka patřila té dívce- nebo co to bylo. Dostal jsem strach, takhle se obyčejný sedlák nechová.

      „Už se těším až smočím ústa v jejich krvi a ochutnám jejich maso. Tenhle mimochodem vypadá taky dost šťavnatě. Co kdybych si kousíček uždíb? To rozhodně nebude vadit, ne?“ Tohle řekl Etradil a mezi tím se ke mně blížil.

      „Ale no tak. Trpělivost. Za chvíli už bude jenom tvůj. Tohle bude první oběť, kterou započneme krvavé lázně. A pak… a pak, milí Etradile, až bude genocida hotova, bude Plošina naše,“ na chvíli se odmlčel. Odhalil zuby a povím vám, nebyl to hezký pohled. Žraločí usměv, který tvořila spousta zubů, se teď změnil v krutý smích. Když se uklidnil, řekl: „Možná bychom se mu mohli ukázat v našich pravých podobách, co říkáš? Hm? Nevyděsí ho to moc?“

      „Myslím, že by bylo hezké, kdyby věděl, co ho zabije.“

      „Souhlasím.“

      Pak se stala ta nejodpornější věc, co jsem viděl. Ta žena se změnila velice hnusným způsobem v něco jen těžko popsatelného slovy. Chyběla tomu půlka hlavy, takže měla jen jedno oko. Na ramennou  a na zádech to mělo ostny a celé jakoby se to rozpadalo, ale přitom stále drželo pohromadě.

      A ten druhý? V rukou se mu objevil meč- jílec byl z kosti stejně jako čepel, kolem které se vznášela rudá aura. Místo levé ruky měl kovovou věc se třemi pařáty. Pohlédl jsem mu do tváře a spatřil jsem obličej Ragu’era, ale na holé hlavě měl ostny a jeho oči byly rudé.

      Ragu’er se na mě podíval. Klepal jsem se po celém těle. „Lidé jsou zlí,“ řekl až překvapivě mírně.

      „Ale oni… Slepí… oni jsou přeci zlí! Oni jsou noční můry!“ vykřikl jsem. Pak mi došlo, že jsem se nemusel zeptat, proč se k nim přidal. Došlo mi mnoho věcí, které nikdo nemusel vyslovit, ale mě byly jasné.

      Etradil se smál. Ale on se vlastně musel smát pořád- chyběly mu rty.

      „Ti jsou na opak ti dobří. Oni chtějí zbavit Ráš největšího zla- člověka. Vem si třeba město Dekok. Vypouští škodlivé látky do celého okolí. A to, jak nezodpovědně a neohleduplně hloubí další vodní jímky u Studny. Každou ránu, kterou lidé uštědří úlomku, já cítím,“ teď Ragu‘erův hlas zněl plačtivě. „Nevím, jak je to možné, ale jsem s Rášem spojen. Ale až bude Plošina v rukou Slepých,“ nyní jsem zaslechl v jeho hlase hněv. Hněv který by rozdrtil armády, kdyby mu to Ragu’er dovolil. „Myslím, že bylo spravedlivé, že ses to dozvěděl, takže teď můžeš v klidu zemřít. Sbohem a hezkou cestu na věčnost.“

      „Ale oni zničí celý úlomek. Ráš nevydrží jejich běsnění!“

      Ragu’er se otočil a usmál se. Řekl: „Ne, když nad nimi budu držet pevnou ruku. Sbohem.“  V jeho rudých očích měl jiskřičku šílenství… za pár dnů už to nebude jiskřička, ale plamen a on bude bezhlavě zabíjet a toužit po krvi nepřátel, uvědomil jsem si. A to bude konec Ráše. Pak odešel. A já zůstal s Etradilem sám v místnosti. Ten pocit bych nikomu nepřál. Směje se na vás málem rozpadlá mrtvola a vy tušíte její záměr. Zkontrolovat, jestli máte správně dlouhá střeva, jestli vaše oči drží v důlkách a jestlipak je vaše krev taky tak dobrá jako ty ostatní.

      Nebyl jsem čestný člověk. K poddaným jsem se choval hrozně, stejně jako k ženám. Je mi líto těch lidí, kteří umřou podobně jako já. My možná Ráš znečišťujeme, ale Slepý ho zničí.

      Můj duch odcházel, ale tělo ještě stále svírala strašlivá muka. Byl to konec a to nejen můj, ale i Ráše, jak ho známe.