Písmák Na okraji
Vidím pod sebou zelené pole ohromných stromů. Jsou velké, jsou nádherné. V jednom místě však ustupují travnatému paloučku a dávají mu možnost také se hřát ve svitu slunce. Udělám pár temp vzduchem a propluji trošku níže.
Why
Věnováno Lucce. Té nejbáječnější z těch, které neznám.
Jeden polibek dokáže změnit svět. Jeden polibek má strašnou moc, takovou jakou nikdy nikdo nenajde.
Termiti
Smích, štěstí, radost.
Na louce motýl poletoval. Jeho trhavé pohyby si vyžadovaly pozornost.
Neopětovaná
Slunce je schováno za velkou oponou černého mraku. Na chodník pomalu dopadají velké kapky deště a tvoří louže. Všechno je šedivě tmavé a jsem snad jediný, kdo se prochází podvečerním městem. Zima, déšť, melancholie a bolest jsou mými průvodci touto procházkou.
Hloupost
“Mamí, mamí, pojď jsem,“ Rozkřičela se na celé kolo malinká holčička. Mohlo jí být tak deset let. Měla červené oči, bělmo skoro nebylo vidět. Na její hlavičce nerostl ani jeden vlásek.
Hnusnej Svět
Hnusnej Svět
Kapka nemilosrdně padala dolů. Slaná, velká, vybrečená. Za zábradlím mostu stála uplakaná dívka a koukala se dolů – do propasti pod mostem. Bylo už něco po jedné hodině ranní, měsíc byl schován za mraky, nebo možná za smogem velkého města Prahy.
Dívka, která odlétla.
Když vidím její ruce, jenom stěží si uvědomuji, že jsem je držel, že naše prsty bývávaly propleteny a nechtěli se pustit. Její ruce jsou jako zelené listí v korunách stromů, na dotek krásné, nedávající šanci z koruny stromu vylézt do toho ošklivého, zaprášeného Světa. já se pustit nechtěl. Ale jako každé listí na podzim opadá a mění se v hnědé a opotřebované, postupně zatopováno přívaly sněhu.
Já chci jaro
Šedá obloha s černými šmouhami, kterým se říká vrány by měla být pryč. Sníh, ano, ten snad brzy roztaje a v milejší podobě odteče někam daleko, do řek, do moří. Nemám ho rád, studí. Poloprázdné chodníky, kde se hromadí havrani, hledající nějaké drobky, jsou šedé a smutné.
Vzpomínka
Vzpomínka
Přede mnou byla vnaprosté dokonalosti vyrovnaná řada stolů sžidlemi, na některých posedávali lidé a vychutnávali kousky jídla. Nacházel jsem se ve školní jídelně umístěné do ohromné budovy školního internátu. Bylo něco po jedné hodině odpolední, já měl po škole a jako každý den jsem se šel naobědvat do jídelny. Jako obvykle jsem si sedl kjednomu zposledních stolů, daleko od okýnka.