Horor z hor

Pohřební kotva nabere můj mrtvej zadek,

zakrvácené nohy kloužou po mrtvolně bílém sněhu

a já proklínám to rakovinotvorné slunce,

co zastírá mý slepý oči,

hrobové ticho ruší uši rvoucí zvuk motoru.

Míjející černé kotvy jsou krvavé a prázdné,

jako Hirošima po válce,

v kapkách krve těch odraných kotev

se odráží můj údiv..

Co se tam nahoře stalo? ..

Už to vidím.. to kolo které se točí a točí,

už se blíží..

Jak se z toho doprdele sesesedá !?!

K lesu zády ke mně čelem..

Do čela

rána z milosti.