FRANCOIS VILLON: (překlad jedné z balad)

FRANCOIS VILLON:
BALADA, KTEROU VILLON NAPSAL LÉTA PÁNĚ 1458 NA NÁMĚT, JEJŽ U SVÉHO DVORA V BLOIS URČIL VÉVODA ORLEÁNSKÝ

 (překlad: Marek Řezanka)

 Ač u zdroje, jak Job jen strádám,

ohněm spalován – přec mám omrzliny,

kde domov mám, se jak lupič vkrádám,

čím víc ukojen, mně víc tečou sliny,

oděn markýz jak, splácán z prachu, hlíny,

smutný směji se, světlem je kraj mi stinný,

blahobyt jiných mně svět je nehostinný,

co uzdraví jiné – mně bolest dá a rmut,

ač energii mám, mám sílu třtiny,

všemi lákán dál – každým zavrhnut.

 Mně pravdou je, co jiným blud,

kde každý trefí, se ztrácím, vinný,

kde každý jasno má, mne mate pud,

když patřím k vítězům, tak ztrácí jiný,

v pevných zdech já patřím rozvaliny,

bojím pádu se – jsem na dně činný,

jak pán si připadám, když ničí dost mne knut,

mám všeho dostatek, čekám na mršiny,

všemi lákán dál – každým zavrhnut.

 Co jiné neděsí, v tom patřím trud,

čím víc k cíli jdu, tím víc jsem líný,

pravda lží mi je, žehrám na osud,

kdo mne pomoct chce, mne hubí splíny,

hebkost drásá mne, letím na bodliny,

kdo rád mne má, zná nevděk dřiny,

ráj zřím bez krásy, peklo bez oblud,

komu buřta jsem, chci zvát do rodiny,

všemi lákán dál – každým zavrhnut,

 Kdokoli slyší mne – po krále od spodiny,

zví že znám vše – ne prkotiny,

jsem zaujat – i na názor chud.

Po čem toužím že? Znát domoviny,

všemi lákán dál, každým zavrhnut.