Štědrý den

Byl Štědrý den. Den, kdy každý obdarovává každého – úsměvy i dárky. Každý je milý, ochotný a srdečný. Nikdo si však nepřipouští, že je to jen dočasné pobláznění. Nikdo? Někdo přeci jen. Bezdomovec Heřman sedící na lavičce, zachumlaný po uši ve starém, roztrhaném, špinavém a zapáchajícím strojení, vše z povzdálí sleduje a náramně se baví.

   On přišel o vše, o byt, práci, peníze a i o to nejdůležitější – o lásku. Má však lidi rád. Je srdečný a milý. Možná právě proto má nyní hody. Klobouček se penězi plní ostošest. Vždy někdo přijde, posedí a nechá mu tam buď něco do pusy nebo almužnu.

   Jen se tak baví a pozoruje shon všech lidí, kteří létají od krámu ke krámu, aby nakoupili co možná nejhezčí dary.

   Najednou uvidí mladou dívku. Hádá jí tak 21 let. Jde ulicí a má takový milý úsměv, nikam nespěchá, je v naprosté pohodě. Když prochází kolem Heřmana, usměje se ještě mileji a řekne: „Krásný den!“ Heřman je šokován. „Slečno, počkejte!“ Ona se zastaví a sladce se zeptá, co potřebuje. Heřman nic nepotřebuje, ale tato slečna na něj působí jako anděl. Chce, aby si chvíli sedla a povídala si s ním. „Já jen…kam jdete?“ Ona se otočí a přisedne si k němu. Ochotně mu vypráví, že šla vybrat štěňátko pro rodiče, a teď už jde spokojeně domů. Heřman stále nemůže uvěřit, že takové úžasné stvoření sedí vedle něj. Za svůj již 41 let trvající život viděl spoustu krás a úžasů, ale jí se nic nerovná.

   Ani jeden z nich nikam nespěchá, tak se dají do řeči. Během rozhovoru Heřman zjistí, že slečna Karla je nejen milá a krásná, ale také velmi inteligentní. Heřman skutečně žasne. Najednou ji něco napadne: „Heřmane, mám pro vás návrh. Dnes je Štědrý den, každý si zaslouží být šťastný a spokojený. Já dnes jdu k rodičům, ať jsme všichni pohromadě. Mám ale volný byt. Vezmu vás tam. Vykoupete se, já vám koupím něco čistého na sebe, lednice je plná jídla. Pustíte si televizi a budete v teple. Co vy na co?“ Heřek na ni zírá s pusou dokořán. Nevěří svým uším. Zná ho sotva 15 minut a už mu věří natolik, že by ho pustila do svého bytu. „Ale to já nemůžu. Neměl bych. Co váš přítel?“ Karle úsměv trochu ztuhne. Vstane z lavičky a vyzve ho, ať jde s ní. Jdou městem směrem ke hřbitovu. Heřman vůbec nechápe, proč ho tam vede. Karla najednou spustí: „Vidíte ten prsten na mém prstě? Byla jsem vdaná. 1.ledna by to byl rok.“ Právě došli na hřbitov. Ona jde suverénně k jednomu hezky upravenému hrobu. „Tak tady mi leží. Jsou to asi 4 měsíce, co mi zemřel. Měl nehodu v autě. Víte, nikdo mu nepomohl. Nechali ho tam, uvězněného, bez pomoci. Až po nějaké době někdo zastavil. On zatím ztratil velké množství krve, na což také zemřel. Naučila jsem se, že lidé si musejí pomáhat! Ne jen tehdy, když si o to druhý řekne, protože vždy si říct nemůže. Bolelo to a stále to moc bolí. Ale něco mi to přineslo. Užívám si každý den s chutí. Dělám věci, které mě baví. A jde to, jen se musí chtít.“ Heřek měl na krajíčku, vyprávěla tak procítěně a pravdivě. „Tak pojďte, koupíme vám něco teplého na sebe a půjdeme ke mně. Ukážu vám, kde co je, a pak budu muset jet pro toho pejska a k rodičům. Doufám, že se vám u nás bude líbit.“

   Při prohlídce bytu Heřek vidí nejednu fotografii jejího muže. Karla zatím připravuje horkou koupel. Heřman jde za ní. Chvíli přemýšlí a pak řekne upřímné „Díky“. Karla se usměje a obejme ho. „Nemáte přece za co. Lidé se mají pomáhat, ne jen o Vánocích. Kdykoliv budete potřebovat, přijďte, mé dveře jsou otevřené vždy. Teď už ale musím běžet.“ Zamává mu a běží ven.

   Heřman má sice svět a život rád, ale teď opravdu vidí na živém příkladu, že dobří lidé ještě žijí. Ví, že Karlu už nikdy neuvidí, ale bude na ni do smrti vzpomínat jako na anděla strážného, který má srdce na tom pravém místě….