Stačí věřit

Každé dítě má své vlastní vymyšlené kamarády, svůj vlastní svět. Svět, který měl každý dospělý, ale který se vždy rozplyne do nenávratna... Ale vždyť stačí tak málo...

Milovaným návštěvám u příbuzných se občas nevyhne nikdo z nás.

Ať se snažíte, jak se snažíte, stejně na rozkaz rodičů budete muset jednou obléknout nejlepší oblečení, rozšířit tvář do širokého, „přirozeného“ úsměvu a následovat je do jámy lvové... pardon...chtěla jsem samozřejmě říci na návštěvu k příbuzným.

 

Jednou jsme se takhle po dlouhé době vydali na návštěvu k naší velmi staré tetě, která bydlí na druhé straně republiky. Už to byly roky, co jsme u ní nebyli a tak mi nezbývalo než se obrnit trpělivostí a připravit se nudu prvního stupně.

 

Dobře, připouštím, bylo to příjemné setkání, spousta jídla, pití, hovoru, ale pro mě? Nic moc zajímavého. Po půl hodinách se hovor převedl na osoby, o kterých moje osoba neměla ani potuchy, po hodině se vytratil našroubovaný úsměv a po čtyřech už jsem se ani nesnažila skrývat nudu.

  Ve chvíli nepozornosti jsem se proto vytratila z kuchyně a toulajíc po domě, hledala jsem nějakou zábavu. Ten dům byla snad jediná věc, která mě tady zajímala. Byl starý a pro mě od malička trochu záhadný a tajemný.

 

„ Tajemný? Proč vlastně? Jen starej barák...“  zavrtěla jsem hlavou.

 

Ale přesto... něco mě na něm fascinovalo. Jen kdybych věděla co!

 

Moje nohy mě zanesly až ke starým dřevěným schodům, které pod každým lehkým krokem zavrzaly na protest. Přede mnou se vynořily vysoké, bíle natřené dveře se zdobenou mosaznou klikou ozdobenou podivnými ornamenty.

 

Chvíli jsem je jen zůstala mlčky pozorovat a poté jsem ke klice opatrně natáhla ruku a otevřela.

 

Proklouzla jsem škvírou a dveře za mnou potichu zaklaply.

 

Zamžourala jsem do ponurého šera, protože jediné chabé světlo přicházelo z potemnělých oken, a pomalu jsem si zvykala na tmu.

 

 Bylo naprosté ticho, jen staré parkety tiše vrzaly pod mými kroky. Vypínač tam nebyl, na stole uprostřed místnosti však stálo několik  napůl vyhořelých svící. Vzala jsem krabičku zápalek a zapálila je. Odrazy plamínků se ihned roztančily na stěnách a osvětlily tmavé, staré tapety s motivem pralesa a spoustu starého nábytku, rozestavěného všude kolem stěn.

 

Musela jsem se usmát, když jsem ve vosku ohořelých svící ještě našla vyryté obrázky, které tam kdysi kreslily moje dětské prstíky. Lehce jsem po nich přejela prsty...

„ Už je to tak dávno...“

 

Pokoj se mi vybavil v hlavě jako vzpomínka z dětství.... „ Ale tenkrát.... byl mnohem větší,“ ušklíbla jsem se, „ nabo spíš já tenkrát byla menší.“

Uběhlo již mnoho let, co jsem tu byla naposledy. Téhle místnosti jsem se již pár roků vyhýbala, tak trochu mi naháněla strach. „ Strach... z čeho?“ zavrtěla jsem hlavou.

„Vítej,“ozval se náhle tichý šepot.

 

Trhla jsem sebou tak prudce, div jsem nespadla přes židli za mnou a pohlédla ke dveřím.

Ty však byly zavřené...

 

„Kdo je to?“dostala jsem ze sebe a těkala pohledem sem a tam. Srdce mi bilo jako splašený kůň a já si jen přála, aby nikdo neodpověděl.... aby se mi to jenom zdálo, aby....

 

„No přece já,“ozval se podruhé šeptavý hlas.

 

Krev mi ztuhla v žilách a tvář dostala nádech čerstvě vybílené stěny.

„ Kd.... kdo já?“ dostala jsem ze sebe už s trochu menším strachem. Ten hlas zněl docela přívětivě.

 

„ Já. Knihovna. Tady u okna. Copak ty mě nevidíš?“

 

Teprve teď jsem si povšimla prosklené knihovny plné starých ručně vázaných knih, která se mírně vlnila jakoby se usmívala.

„Usmívala? Skříň? Ježíši, co mě to napadá? Já už vážně magořím!“

 

Pomalu, váhavě a se strachem jsem přistoupila blíž o dva kroky blíž. „Ty... ty... ty umíš mluvit?“

 

„Samozřejmě, že umí mluvit,“utrhly se na mě vysoké stojací hodiny vedle až jsem nadskočila metr od země a myslela jsem, že už se asi vážně složím.

 

„Všichni tady umíme mluvit,“doplnil gramofon a několik skříní souhlasně přikývlo.

„ Přikývlo?!“

 

 To už bylo opravdu i na mě moc. Srdce mi bušilo jako o závod, nohy se mi třásly a mozek najednou úplně vypověděl službu. Chvíli jsem šmátrala kolem sebe, ale v dosahu nebyla žádná židle. Sedla jsem si na zem a snažila jsem se zklidnit rozdivočelé srdce i rozum, který už pomalu podával rezignaci.

 

    „ Už je to hodně dlouho, co jsi tu nebyla.Vyrostla jsi,“ ozvala se opět skříň s knihami pomalým stařeckým hlasem a podle hlasu bych řekla, že se usmála.

„ Usmála? Fajn... bezva.... to zvládnu. Nejsem blázen, jen se tu na mě usmívá skříň!“

 

 „Teď už nejsi to malinký pískle, co se tu mezi námi prohánělo a každý druhý krok se muselo sbírat ze země, protože sotva umělo chodit, že Ení?“

 

 „Vy... vy... vy...“ polkla jsem, „vy mě znáte?“ koktala jsem udiveně.

 

„ Jistě, že tě známe, chodila jsi sem často,“odpověděl stařecký hlas přívětivě.

 

„ Často? Ale já... já... já... si to nepamatuju,“ odpověděla jsem pomalu. Celá jsem se ještě třásla, ale strach už mě opouštěl. Teď už to byla spíš jen... zvědavost?

 

 „ Ani nemůžeš,“ usmála se skříň, „ byla jsi úplně malinká, sotva si uměla chodit a mluvit... Jenže potom jsi dostala strach... a několik let ses tu ani neukázala,“povzdechla si knihovna.

 

„ Za mnou jsi se vždycky schovávala, když jste hrávali na schovávanou nebo když jsi něco provedla,“zavolala skříň na druhé straně pokoje až jsme si skoro vykroutila krk, jak jsem sebou trhla.

 

 „A tady na mně byla miska, kde ti babička vždycky nechávala bonbony. Pokaždé sis některý vzala a snědla sis ho pode mnou, aby tě nikdo neviděl.Vzpomínáš? “přidal se malý stolek ode dveří.

 

„A po mně jsi vždycky chtěla hrát svoji oblíbenou písničku. Pamatuješ si ji ještě?“ překřičel všechny starý magnetofon. Několikrát zatočil dřevěnou klikou, zaprášená deska se trochu skřípavě roztočila a z trubky se náhle začaly linou pomalé tiché tony.

 

Slastně jsem zavřela oči a zaposlouchala jsem se do sladkobolné melodie. Byla nová a přesto jako bych je znala už léta... znala a poté bláhově zapomněla....

 

„A se mnou sis vždy moc ráda chodila povídat,“začala po chvíli opět stará knihovna a šum okolo ustal. ,,Pokaždé sis přede mě sedla... zrovna jako teď... a čekala jsi, až ti budu vyprávět pohádky a příběhy. Bylo ti jedno, že jsi je slyšela už tisíckrát. Chtěla jsi je poslouchat znovu a znovu... Nikdy tě to neomrzelo.

 

Stejně jako ti tady hodiny musely pořád dokola vyprávět, proč už netikají,“ jeden roh knihovny lehce kývl vedle sebe k vysokým, černým hodinám.

 

„A proč vlastně?“optala jsem se nejistě. Teprve nyní jsem si všimla, že na hodinách je čtvrt na tři – 16.5. – středa.

 

„Ty už si to nepamatuješ?“zeptaly se hlubokým, trochu nepříjemným hlasem.

 

Jen jsem zavrtěla hlavou.

 

„Když byl tvůj dědeček ještě malý, jednou do nás vrazil a my jsme spadly. Ulomila se nám noha…“ jedno kyvadlo ukázalo na roh podložený mnoha dřevíčky, ,,…a zastavily jsme se. Nikdy nás už nedali opravit,“ povzdychly si a pak nastalo ticho.

 

                „ A to jste jim to nikdy neřekly? Nikdy jste jim neřekly, aby vás dali opravit?“

 

Hodiny jen sebou zavrtěly.

 

,,Ale proč?“ nechápala jsem a otočila se pro odpověď je skříni. Teprve, když nikdo neodpovídal, pochopila jsem. ,,Oni o vás neví... nikdo z nich,“šeptla jsem. Nebyla to otázka. „ Ale jak to? Jak to, že o vás nikdo neví? Teta, strejda, babička... Ta tu přece vyrůstala,“naléhala jsem a rozhlížela jsem se po pokoji po někom, kdo mi dá odpověď.

„ Dospělí nás nemohou slyšet. Nevěří na nás... Nemají představivost,“odvětila knihovna.

 

                „Chceš říct…“otočila jsem se pomalu zpět na ni. „…že jste jen výplody mojí fantazie?“

 

„ Ne, jsme skuteční, ale musíš věřit, že existujeme. Tvoje babička s námi taky mluvila, ale s léty přišlo i přesvědčení, že nejsme. A pokud v nás nevěříš, tak my opravdu neexistujeme. Nemůžeme...“ dodala šeptem.

 

                 ,,Evelin!“ ozvalo se náhle z vedlejší místnosti.

 

Vystřelila jsem ke dveřím a vykoukla ven. Nechtěla jsem, aby sem přišla, ne teď!

 

„ Pojď. Už pojedeme,“řekla mi máma a čekala na mě pod schody.

 

„ Jo, jo.... já.... hnedka přijdu,“ řekla jsem.

 

Počkala jsem, až odejde a potom jsem se otočila zpět do pokoje. Byl tichý, jakoby mrtvý. Gramofon už nehrál, skříně se nepohupovaly v rytmu tiché melodie. Všechno tu stálo nehybně... bez života.

 

 „ Musíš jít.“

 

„ Já vím,“ odpověděla jsem potichu. Bylo mi smutno. Nechtělo se mi odtud. Ne teď. Ne, na tak dlouho. Věděla jsem, že to bude trvat léta než se sem opět vrátím. Pokud se vrátím...

 

„Ale zase příjdu. Jakmile budu moct. Slibuju, “ujistila jsem je spěšně, ale bylo to, jako bych přesvědčovala sebe.

 

„Nemusíš spěchat... My tu budeme čekat jak za rok, tak za padesát let. My na rozdíl od vás, od lidí, nestárneme a hlavně nezapomínáme. My jen můžeme doufat, že pořád zůstal někdo, komu čas nevzal všechnu představivost a dětské sny. Někdo kdo v nás stále bude věřit...“ stařecký hlas se rozplynul do ticha, několik skříní se mírně uklonilo a všude tu zase najednou stál jen starý, dřevěný nábytek.

 

Bloudila jsem pohledem po místnosti, jak jsem si chtěla do paměti vtisknout co nejvíce detailů, každý kousek tohohle podivného světa... a snad jsem i doufala, že ještě někdo promluví.

 

Mlčeli.

 

Udělala jsem krok, abych ještě sfoukla svíčky na stole, ale ty samy náhle pohasly a jen proužky šedého kouř se neslyšně kroutily do výše a rozplývaly se do šera.

 

„Já věřit budu,“ šeptla jsem a s posledním tichým zavrzáním jsem opustila potemnělou místnost, tak obyčejnou a přesto tak tajemnou…

 

---