PSYCHOLOGIE

Teoretická část

1. 
   

   Výhradní péče matky

   
   
   
   
   

   Reakce dětí na rozvod

   
   
   

   Pro všechny děti v péči jejich matek je rozpad
   rodiny smutným a tísnivým zážitkem. V prvních týdnech a měsících
   po rozchodu rodičů a poté, co otec z domu odejde, jsou u všech dětí
   patrny nějaké negativní reakce.

   
   

   Ne každé dítě reaguje stejným způsobem, ale jisté
   symptomy stresu se objevují velice často. V reakci na odloučení rodičů
   děti cítí zlost, zmatenost a obavy, vyžadují více pozornosti od svých
   rodičů a učitelů, začnou plakat pro maličkosti a pláčou častěji. U
   starších dětí se mohou vyskytnout stesky na tělesné nevolnosti, jako jsou
   bolesti hlavy a bolesti žaludku, pro které nemůžeme nalézt žádnou
   organickou příčinu. Často tyto (velmi reálné) bolesti překrývají tajený
   vztek či touhu po větší míře laskavé pozornosti.

   
   

   Malé děti často procházejí tím, co psychologové nazývají
   “regresí“, jako reakcí na stres z rozvodu. To znamená, že chování dětí,
   když zápasí s tím, aby se vyrovnaly s rozruchem v rodině, se
   stává méně zralým. Tak se například může objevit noční pomočování
   nebo dumlání palce. Jako by se tyto děti chtěly vrátit k dřívějšímu
   období svého života, kdy se cítili bezpečněji.

   
   

   Většina rozvedených rodičů téměř bez výjimky přehlíží
   či podceňuje rozsah, závažnost a trvání traumatu dítěte způsobeného
   rozvodem. Bez ohledu na závažnost traumatu dávají rozvedení rodiče přednost
   víře, že jejich dítě příliš netrpělo a že jakékoliv reakce, které u
   něj vidí, jsou pouze přechodné. Téměř univerzální nutkání rodičů je
   “mít už to všechno za sebou“, a to co nejdříve, přestože to znamená
   ignorovat psychická traumata. Většina rodičů chce na rozvod pohlížet jako
   na jednorázovou záležitost, která při nejhorším u jejich dětí způsobí
   sice negativní, ale krátké reakce. To platí zejména o rodičích, kteří o
   rozvod žádali a chtějí oslabit svůj pocit viny tím, že minimalizují útrapy
   dětí. Většina rodičů věří obecně rozšířené domněnce, že děti
   jsou tak odolné, že se mohou lehce otřepat z jakékoliv krize, včetně
   rozvodu. Není tomu tak. Je známo, že oběti traumatu mohou někdy fungovat
   zcela dobře v oblastech, které nemají s jejich traumatem žádnou
   spojitost. Podobně děti z rozvedených manželství mohou vynikat v řadě
   oblastí, avšak mohou v sobě nosit skryté problémy se sebehodnocením a
   s mezilidskými vztahy, které se nemusí projevit po řadu let.

   
   

   Dokonce i dětem z rozvedených manželství, kterým se
   podaří uniknout dlouhodobým problémům, to trvá asi tak dva roky, než
   znovu získají svoji psychickou rovnováhu. V této době jsou vystaveny
   celé sérii změn, které se zvětšují a zahrnují mnoho aspektů života.

   
   

   Více než polovina dětí z rozvedených rodin s výhradní
   péčí matky má pocit, že třebaže se před rozvodem rodiče často hádali
   a v rodině panovala špatná atmosféra, nejsou na tom po rozvodu jejich
   rodiny lépe. I když se jim vede docela dobře, dali by ve většině případů
   přednost otočit ručičkami hodin nazpět a vrátit se do předrozvodové
   rodiny i přesto, že si pamatují většinu problémů.

   
   

   Ještě větší podíl dětí, asi tak čtyři z pěti,
   chová naději, že se jejich rodiče znovu sblíží. Rozvodem se totiž dá do
   pohybu řada nevítaných změn, které jsou překážkou pro štěstí dítěte
   – otec se odstěhuje z domu, matka stále nemá čas, protože musí více
   pracovat (peněz je vždy málo), rodina se přestěhuje z domu a z prostředí,
   které bylo dítěti známé do menšího bytu, rodiče na sebe křičí a hádají
   se ještě více než dříve.

   
   

   Co na dítě působí nejhlouběji, ačkoli se o tom většinou
   nemluví, je šokující vědomí, že láska netrvá věčně. Rodiče tu kolem
   dítěte nejsou navždy. Jedna z nejdůležitějších jistot, se kterou děti
   počítají, je stálá přítomnost a ochrana jejich rodičů. Rozvod jim tuto
   jistotu vezme. A zanechává oprávnění k nedůvěře ve stálost lásky.
   To pak handicapuje děti později v životě, když se začínají vyvíjet
   jejich vlastní vztahy.

   
   

   Když se manželé žijící v konfliktním manželství
   dozvědí o problémech dětí v domácnostech s výhradní péčí
   matky, mohou si nakonec položit otázku, nemají-li setrvat v manželství
   pouze pro dobro dětí. Myslím, že by skutečně měli udělat vše, co se dá,
   aby se manželství zlepšilo a aby tím sobě i dětem ušetřili bolest
   rozvodu. Dalším mocným argumentem proti rozvodu by mělo být snížení životní
   úrovně dětí. Na druhé straně však děti, které žijí ve výhradní péči
   matky, na tom nemusí být nutně hůře než ty, které zůstávají ve špatném
   domově se dvěma rodiči, naplněném stálými konflikty a napětím. Rozvod může
   také znamenat pro děti pozitivní změny. Zcela jistě pro ty, které jsou
   chronicky zneužívány svými otci.

   
   

   Asi pro 50-70% dětí nezanechává rozvod žádné viditelné
   trvalé jizvy na psychickém vývoji. Přesto však stále zůstává 30-50% dětí,
   které trpí dlouhodobou pozorovatelnou škodou, jejíž stopy lze vysledovat až
   k rodičovskému rozvodu. 

   
   
   

   Dlouhodobé problémy dětí ve výhradní péči
   matky:

   
   
   

   Psychologická poškození dětí vyrůstajících v rodinách
   s výhradní péčí matky mohou získávat různé formy: nejistotu z hlediska
   sexuální role, omezení schopnosti vytvářet intimní vztahy, depresi, úzkost,
   nedostatečné sebeovládání a - průvodce téměř všech emocionálních
   problémů a poruch chování – nízkou míru sebeúcty, nízké sebehodnocení.

   
   
   

   a) Sebeúcta

   
   
   

   Sebeúcta je psychologická charakteristika, která by se
   dala též popsat jako reputace, kterou má člověk sám u sebe. Říká-li člověku
   vnitřní cit, že je osoba schopná a cenná, pak má sebeúctu vysokou – a
   naopak. Když si uvědomíme okolnosti, které jsou nejpříznivější pro
   rozvoj zdravé sebeúcty, snadno porozumíme, proč jsou děti z rozvedených
   rodin v tomto směru postiženy. Sebeúcta rozkvétá, když vztah rodičů
   k dětem je vztahem vřelé, chápající a pozitivní pozornosti. Pro rodiče,
   kteří procházejí rozvodem, jsou však tyto vlastnosti nedostatkovým zbožím.
   Zahlceni svými vlastními starostmi, smutkem a hněvem mají rozvedení rodiče
   alespoň po určitou dobu vážně ochromenou schopnost reagovat na děti optimálním
   způsobem. Ve spoušti, kterou zanechá rozvod, mají matky samoživitelky zvýšený
   sklon k hubování, kritizování a trestání svých dětí. Čím
   depresivnější je taková matka, tím obtížněji bude dětmi pozitivně
   zaujata. Může se od dětí odtáhnout, někdy se i ponořit do výru aktivit
   mimo domov, a to vše v úsilí zlepšit svůj trýznivý vnitřní stav.

   
   

   Děti, zejména mladší, nerozumějí depresím starších.
   Když se matka zdá nepozorná, vlažná, málo citová, mohou se její děti
   domnívat, že udělaly něco, co jim matku vzdálilo. Podobně na sebe děti
   vztahují nepřítomnost otce, jakoby to byla jejich vina, že se rodiče
   rozvedli.

   
   

   Je samozřejmé, že čím dříve matka získá svoji původní
   emocionální rovnováhu a čím více je fyzicky a emočně dostupná, tím lépe
   se bude dětem dařit. Otec, podle toho, jakým způsobem zařídí a povede svůj
   vztah k dětem, jim může jejich trápení buď zmírnit, nebo zhoršit.
   Bude-li je vidět často, bude-li ve vztahu k nim spolehlivý, udrží-li s nimi
   úzký vztah a bude-li se o ně starat, ujistí tím děti, že ztráta lásky v jejich
   rodině se nerozšířila i na ně.

   
   

   Na druhé straně, má-li otec s dětmi jen omezený
   kontakt, zklamává-li je opakovaně tím, že je vyzvedává pozdě, nebo zruší-li
   původní domluvu na společné trávení času úplně, pak děti dospějí k přesvědčení,
   že otec si jich už mnoho necení. Od toho je jen malý krůček k pocitům
   nízké ceny. Většina dětí začne pociťovat chybu spíše u sebe, než aby
   si začaly myslet, že jejich otec je špatný jako rodič.

   
   

   Odborníci radí rodičům, aby dětem zdůraznili, že
   rozvod je záležitostí mezi maminkou a tatínkem, tedy záležitostí dospělých,
   a že s dětmi se nikdo nerozvádí a že jsou stále milovány.

   
   

   Nízká míra sebeúcty pochází také z pocitu hanby
   spojené s rozvodem. Rozvod může pro děti znamenat, že jeho rodina není
   tak dobrá jako rodina úplná a tak že ani samo dítě není tak dobré jako
   ostatní. Skutečnost, že mnoho vrstevníků je též z neúplných rodin,
   děti často příliš neuklidní. Nezáleží totiž pouze na pocitu odlišnosti
   od ostatních, ale děti se také většinou identifikují s pocity hanby u
   svých rodičů. Rozvod znamená, že své selhání a selhání našeho vztahu
   vyhlásíme veřejně. Nevyhnutelný pocit hanby se jen málo tlumí tím, že
   mnoho jiných selhalo před námi. Pocit osobního selhání a ztráta společenského
   postavení provází rozvod téměř vždy a zasahuje jak dospělé, tak i děti.

   
   
   

   b) Maskulinita

   
   
   

   Sebeúcta dítěte je úzce spojena s jeho pocitem, jak
   přiměřeně naplňuje mužskou nebo ženskou roli. Největší pravděpodobnost,
   že budou chlapci v tomto směru handicapováni je u těch, kteří jsou
   deprivováni ve vztahu ke svým otcům. Platí to zejména tehdy, kdy k rozvodu
   došlo ještě předtím, než dítě začalo chodit do školy: průměrný
   chlapec ve výhradní péči matky se cítí a jedná méně mužsky než
   chlapec, jehož rodiče se nerozvedli. Když se takto poznamenaného chlapce
   zeptáme, jakým činnostem, hračkám a případným povoláním v budoucnu
   dává přednost, pak jeho volby mají méně společného s jinými malými
   chlapci a více společného s malými dívkami. A nejen jeho myšlenky
   jsou jiné. Ve skutečnosti si i více hraje s děvčaty a mladšími dětmi
   než s chlapci, jejichž otec žije doma. Dává i přednost těm typům
   her a činností, které se líbí malým dívkám.

   
   

   Kdyby šlo o pouhé odmítnutí konvenčního maskulinního
   chování, nebylo by na tom nic příliš zlého, avšak chlapci ve výhradní péči
   matky, kteří se vyhýbají tradičnímu maskulinnímu chování, nevolí takové
   chování vědomě. Zcela naopak. Tito chlapci by chtěli být jiní, ale nevědí
   jak, nebo jsou příliš nejistí a nemají odvahu to zkusit. Jsou většinou
   velmi závislí na svých matkách, nejistí v jednání s vrstevníky
   mužského pohlaví a často jsou jimi zastrašováni. I když si zkoušejí hrát
   s jinými chlapci, bývají ignorováni nebo odmítáni a důsledkem toho
   také velmi nešťastní, osamělí a plní pocitu odcizení. Jsou méně
   asertivní a více závislí na svých spolužácích. Od různých tělesných
   a soutěživých aktivit spíše plaše ustupují a vyhýbají se sportům vyžadujícím
   kontakt.

   
   

   Matka, která má svěřeného syna do výhradní péče, může
   povzbuzovat a odměňovat jeho nezávislé a zkoumavé chování. Je také důležité,
   aby podporovala synův vztah k otci tím, že projeví k otci kladné
   postoje a usnadní setkávání syna s ním. Na neštěstí mnoho takových
   matek svého syna od nezávislého chování odrazuje a podobné projevy potlačuje
   a omezuje. Začínají se něčeho obávat, když se chlapec zapojí do nějakých
   dobrodružných, hlučných či nespoutaných aktivit. Veřejně kritizují
   otcovské kvality svých bývalých manželů. Je-li matka ustrašená a
   omezuje-li aktivní a asertivní chování svého syna a otevřeně ponižuje
   otce, pak je větší pravděpodobnost, že její chlapec se stane plachým,
   nadměrně závislým a nejistým v pocitech své příslušnosti k mužskému
   pohlaví.

   
   

   Otec, který nemá syna ve své péči, mu však může
   pomoci tím, že se s ním bude často stýkat a že se vynasnaží, aby vzájemný
   vztah zůstal úzký a vřelý. To zvýší pravděpodobnost, že se s ním
   syn bude identifikovat. U chlapců, kteří nemají častý kontakt se svými
   otci, je zvýšená pravděpodobnost, že budou nejistí ve své maskulinitě.

   
   

   Toto větší riziko nejisté maskulinní identity u chlapců
   ve výhradní péči matky má své kořeny nejen v pouhé nepřítomnosti
   otce. Je zde vliv i jiných faktorů, jako jsou matčiny postoje a chování. I
   když se matka samoživitelka snaží být svým dětem matkou i otcem ze všech
   sil, některé věci takové matky svým synům dát nemohou. Jednou z nich
   je silná maskulinní identita.

   
   
   

   c) Intimní vztahy

   
   
   

   Aby člověk dokázal zakládat a prožívat úspěšné
   intimní vztahy, potřebuje k tomu mít určité vlastnosti a mít jistá přesvědčení,
   z nichž většina bývá formována právě rodiči. Jsou to především
   přesvědčení o naší vnitřní ceně jako partnerů, důvěra v lásku
   toho druhého, dostatečné citové odpoutání od našich rodičů, tak abychom
   byli psychologicky k dispozici k úzkému vztahu s jiným dospělým,
   a schopnost účinně řešit konflikty, které v intimních vztazích
   nevyhnutelně vznikají.

   
   

   Ústředním psychologickým úkolem adolescence a rané dospělosti
   je vytvoření vztahů k příslušníkům druhého pohlaví. Otcův zájem,
   podpora a dosažitelnost dávají synovi zřetelnou výhodu ve společenském
   styku se ženami. Šance mladého muže na úspěšnost jeho manželství je větší,
   těšil-li se vřelému a úzkému vztahu se svým otcem a viděl-li harmonický
   vztah mezi svými rodiči.

   
   

   Je-li pro matky samoživitelky těžké dát svým synům
   maskulinní sebedůvěru, pak je pro ně téměř nemožné vychovat dívky,
   které mají hlubší důvěru ve svoji atraktivnost vůči mužským partnerům.
   To je ve velké míře role otce. Dojde-li k tomu, že otec nefunguje – ať
   již svými postoji, chováním či nedostatkem zájmu o dceru – pak je zvýšená
   pravděpodobnost, že dcera bude mít obavy a pochybnosti o své atraktivnosti
   jako ženské partnerky, bude mít pochyby, že by ji nějaký muž mohl milovat
   pro ni samu a může mít obecnou nedůvěru v muže. Bude také méně
   pravděpodobné, že najde uspokojení v lásce. Dokonce i u problémů s dosažením
   orgasmu v manželském svazku lze vystopovat určité souvislosti s nepřítomností
   otce v útlém dětství.

   
   

   Dívky, které vyrůstaly v rodině bez otce, mají zřetelně
   větší potíže dosáhnout pohody ve vztahu s muži. Stojí je také více
   času a námahy vzbudit u mužů pozornost než dívky z rodin úplných. V jejich
   volném čase je lze nalézt častěji na místech, kde se zdržují chlapci. Na
   schůzky s partnery začínají chodit mladší a jsou také více aktivní
   sexuálně. Podle výzkumů se tyto dívky většinou dříve vdají, při sňatku
   bývají často již těhotné. Jejich manželé jsou častěji muži s nižším
   vzděláním, nepříliš úspěšní ve společnosti. Důsledkem toho tyto dívky
   cítí ve svých heterosexuálních vztazích více obav a méně uspokojení,
   mají obavy, že by je mužští partneři mohli zranit, opustit, zradit.

   
   

   Z toho vyplývá, že cítí-li se dívka odmítnuta
   prvním mužem svého života – svým otcem – pak všechna další setkání
   s muži jsou ovlivněna touto událostí, jsou plna obav a podezření. Co
   může napomoci jsou dobré vztahy s jinými muži – s nevlastním
   otcem, který se opravdu stará, se starším bratrem, dědečkem, strýčkem, učitelem
   či psychoterapeutem. Přesto však obavy příliš často zůstávají.

   
   

   Podobně jako dívky mají i chlapci vychovaní v rodině
   s jediným rodičem problémy dosáhnout naplnění v heterosexuálních
   vztazích. Třeba i deset let po rozchodu rodičů je velká část těchto mladých
   mužů osamocena a má za sebou jen velice málo trvalejších heterosexuálních
   vztahů (pokud vůbec nějaké). Ze strachu z odmítnutí jsou k ženám
   velmi zdrženliví, nesnaží se příliš ženu dobývat a při sebemenším náznaku
   nezájmu se ihned stáhnou. Bojí se otevřít a důvěřovat druhému často
   ani pořádně nevěří v lásku, protože si pamatují bolest svých rodičů,
   když se vztah začal vyvíjet proti nim.

   
   

   Zdá se, že jak muži, tak ženy z rozvedených rodin očekávají
   a obávají se, že jejich vlastní citový život, že i jejich vztah selže.
   Rozvod tak může zanechat smutné dědictví předávané z generace na
   generaci.

   
   

   K problémům v intimních vztazích zakoušených
   dětmi vychovávanými u rozvedených matek podstatným způsobem přispívá
   nadměrná závislost na matce. Otec pomáhá dětem k psychologickému
   odpoutání od matky tím, že nabízí dětem bezpečný vztah na matce nezávislý,
   a tím, že funguje jako určitý nárazník mezi dětmi a matkou. Bez otcovy přítomnosti
   je pro děti obtížnější dosáhnout nezávislosti v psychické pohodě.
   Místo toho, aby se odpoutávaly postupně, buď se této ústřední úloze
   adolescence vyhýbají tím, že lpějí na bezpečí a jistotě domova, nebo
   proklamují svoji nezávislost dramatickým, často nezralým způsobem. To někdy
   zahrnuje převedení závislosti z matky na partnera či partnerku. Avšak
   bez opravdového pocitu psychické samostatnosti je jejich snaha o vybudování
   zralých mezilidských vztahů odsouzena k nezdaru.

   
   

   Jedním z hlavních znaků životaschopného a zdravého
   intimního vztahu dvojic je jejich schopnost úspěšně řešit konflikty, které
   nutně vznikají. Děti se pozorně dívají, co jejich rodiče dělají s konfliktem.
   O mnoho let později, když musí řešit vlastní manželské potíže, čerpají
   z těchto raných lekcí. Může to být i jeden z důvodů, proč děti
   z rozvedených rodin s větší pravděpodobností volí rozvod jako
   odpověď na své vlastní manželské problémy. Rozvod připraví děti o příležitost,
   aby zblízka pozorovaly, jak si dva dospělí úspěšně poradí s konfliktem.
   Přesto je však možné i po rozvodu modelovat pro dítě situace, jak úspěšně
   řešit konflikt. Pokud má otec kontakt s dětmi, pak spolu potřebují
   rodiče alespoň minimálně spolupracovat. Je důležité, aby toho byli
   schopni a snažili se vyhnout nadměrné zlobě. Jejich klidná komunikace po
   rozvodu může dítěti výrazně pomoci řešit partnerské konflikty v jeho
   budoucím životě.

   
   
   

   d) Citové stavy

   
   
   

   Rozvodem děti hodně ztrácejí. Kromě ztráty denního
   kontaktu s otcem obvykle vidí méně i svoji matku, která věnuje více
   času výdělku než musela věnovat dříve. Někdy dochází k úplnému
   přerušení kontaktu s některými příbuznými, jako např. s prarodiči
   ze strany otce. Mohou také přijít o svůj důvěrně známý domov a jeho
   okolí, o školy, přátele a dokonce o domácí zvířata.

   
   

   V rodinách s více než jedním dítětem dochází
   k situaci, že děti jsou připraveny o možnost trávit čas s jedním
   z rodičů o samotě. Tato skutečnost není běžně známá či uvědomovaná.
   Sourozenci společně navštěvují svého otce a také se jako skupina vrací
   ke své matce.

   
   

   Děti ztrácejí pocit rodinné jednotky tak, jak ji znaly předtím.
   Zvláště stresující je, že rozvod otřese něčím, co děti považují za
   samozřejmé, totiž že rodiče budou stále někde nablízku.

   
   

   Mnohé děti dosáhnou po počátečním rozvodovém rozruchu
   znovu své rovnováhy a prožijí celkem slušné normální dětství. I když
   litují, nakonec se se svými ztrátami smíří, vyrovnají se s realitou
   rozvodu a přizpůsobí se reorganizaci rodiny, která nyní žije pod dvěma střechami,
   a také tomu, že je nyní v jejich životě více dospělých.

   
   

   Některým dětem se však takové přizpůsobení nepodaří.
   Rozvod v nich zanechává psychická zranění, jejichž jizvy vzdorují
   uzdravení i přes delší časový odstup. Jednou ze známek takových zranění
   a varovným signálem rodičům jsou poruchy v náladě mladého člověka.
   Mohou mít podobu trvalého smutku a deprese, nadměrných obav a celkové úzkostnosti
   či velkých výkyvů v náladě. Zda dítě bude, či nebude depresivní,
   je dáno řadou okolností. Avšak za jinak stejných podmínek platí, že čím
   větší ztráta pro dítě, tím je náchylnější k depresi, ať již v dětství
   nebo později v životě.

   
   

   Velké množství dětí se ke ztrátě úplné rodiny stále
   vrací. Se smutkem lpí na snu o úplné rodině. Nejde při tom o příležitostnou
   fantazii normálního dítěte o životě v idylické televizní rodině,
   kde se všechny konflikty řeší v lásce během třiceti minut. Děti z rozvedených
   rodin by obšťastnila mnohem prozaičtější nabídka. Velmi by je lákala možnost
   být částí třeba obyčejné rodiny, ve které by tatínek a maminka žili
   pod jednou střechou. Rodiče podceňují důležitost tohoto uspořádání,
   které děti považovaly před rozvodem za zcela samozřejmé a které postrádají,
   když je nenávratně pryč. Děti, pokud se s touto ztrátou nemohou
   vyrovnat, někdy podnikají i zoufalé pokusy s cílem, aby jejich rodiče
   byly opět pohromadě.

   
   

   Patrně tou nejméně nutnou ztrátou způsobenou rozvodem,
   která je často přehlížena, je zpřetrhání vztahů mezi dětmi a prarodiči
   z otcovy strany. Ve svém přání distancovat se co nejvíce od svého bývalého
   manžela nedovolí žena kontakt jeho rodičů s jejich vnuky. Dojde-li k takové
   situaci, pak jde o velmi nešťastné řešení. Prarodiče mohou být totiž
   cennými pomocníky rozvedených rodin.

   
   

   V citových výkyvech a zmatcích po rozvodu jsou rodiče
   až příliš zaměstnáni svými vlastními problémy, než aby plně vnímali
   své děti. To připravuje děti o hlavní zdroj jejich sebeúcty – schopnost
   vnímat se jako zdroj radosti svých rodičů. Dědeček a babička, o jejichž
   potěšení z vnuků nelze pochybovat, nabízejí proti takové deprivaci
   neocenitelnou pomoc. Jinými slovy, prarodiče, kteří zůstávají dětem
   dostupní, fungují jako bezpečný úkryt před rodičovským nepřátelstvím
   a dodávají cenný pocit stability. Zejména v případě, je-li manželství
   prarodičů dobré, děti mnoho získají, stanou-li se svědky dlouhodobého,
   úspěšného vztahu. Později v životě jim to může pomoci překonat určitý
   strach z intimního vztahu, strach, ke kterému jsou děti z rozvedených
   rodin náchylné.

   
   

   Mnoho dětí vychovávaných v rozvedených rodinách
   trpí nejen depresí, ale navíc i vyšší mírou úzkosti. Podobně jako jiná
   traumata pro děti, i rozvod trvale mění způsob, jakým děti přemýšlejí
   o světě a o svém životě. Dokonce i v domácnostech, kde děti byly svědkem
   bojů mezi rodiči, je zpráva o rozvodu obyčejně překvapí. Představa dětí,
   že rodiče tu s nimi budou stále je tak samozřejmá, že je opak prostě
   nenapadne. Když však jeden rodič opustí domov, mnohé děti už nikdy nezískají
   ten pocit jistoty, který měli před rozvodem. Nemůžeš-li se spolehnout na
   své rodiče – základnu svého pocitu bezpečí – nemůžeš se pak
   spolehnout na nic. Život již není tak bezpečný, tak předvídatelný, tak
   jistý.

   
   

   Úzkost se může projevovat psychosomatickými symptomy, např.
   častými bolestmi, pro které neexistuje žádný somatický podklad. Může
   nabýt podoby neurotických návyků, jako je žvýkání tužek, okusování
   nehtů nebo tiky. Může nabýt formy specifických strachů. U některých dětí
   se vyvine velmi silná separační úzkost. Obávají se, že by mohly být
   ponechány o samotě nebo bez přítomnosti rodičů. Mohou se obávat, že je
   rodič opustí, že budou uneseny nebo že se rodičům stane nějaká nehoda.
   Ve většině případů lze dětskou úzkost zmírnit, zvládají-li rodiče svůj
   rozvod dospělým a civilizovaným způsobem, čímž zvyšují pravděpodobnost,
   že se děti přes krizi přenesou dobře.

   
   

   Naneštěstí v mnoha rodinách síla konfliktu po
   separaci nezeslábne. U dětí vychovávaných v takových rodinách je
   nejvyšší pravděpodobnost nástupu dlouhodobých psychologických problémů
   a také zpětného pohledu na dětství jako na nešťastnou pouť. Když se
   rodiče neustále hádají, ponižují druhého nebo proti němu bojují, často
   nevnímají bolest, kterou to způsobuje jejich dětem. Přitom jednou z nejspolehlivěji
   prokázaných souvislostí ve výzkumech v dětské psychologii je škodlivý
   vliv nadměrného množství rodičovských konfliktů na děti. Když se rodiče
   navzájem podrážejí, pak děti nevědí, s kým se identifikovat, koho
   respektovat, komu věřit. Když rodiče ukážou, že při výchově dětí
   mohou spolupracovat i v případě, že spolu nemohou žít, mají jejich děti
   pocit, že jsou chráněny, což jim umožňuje, aby pokračovaly v identifikaci
   s oběma rodiči.

   
   
   

   e) Sebeovládání

   
   
   

   Často se stává, že děti, které se trápí, zaměřují
   své problémy navenek, a to ve formě poruch chování.

   
   

   Krátce po rozvodu vzroste u dětí negativismus,
   impulsivita, agresivita a neposlušnost. K takovým projevům dochází
   doma i ve škole. Jak chlapci, tak dívky zlobí více v bezprostředně
   porozvodovém období. Avšak problémy chlapců bývají vážnější a trvají
   déle. Dva roky po rozvodu problémy průměrné dívky prakticky mizí a její
   chování je stejné jako chování dívek z úplných rodin. Ve stejném
   časovém období se chování průměrného chlapce sice většinou dosti zlepší,
   ale výrazné problémy v chování dále zůstávají. Podle výzkumů
   mohou tyto problémy přetrvávat i v době šesti let po rozvodu.

   
   

   K problémovému chování chlapců a dívek z rozvedených
   rodin přispívá několik faktorů. Rozvod připraví děti o mnoho věcí a
   hodně dětí z toho bývá depresivních, zklamaných a zlostných. Mnoho
   dětí cítí-li se špatně má sklon také špatně se chovat, zejména když
   cítí, že nad nimi rodiče nemají plnou kontrolu. Ve většině rodin má pro
   děti otcův zákaz větší váhu než zákaz matčin. Naše kultura to
   posiluje tím, že dává více autority a moci mužům. Není-li otec doma, děti
   často cítí oslabení mocenské struktury. Většina dětí cítí, že s matkou
   jim toho projde více.

   
   

   V některých případech je zlobení dětí vlastně
   odrazem špatného chování dospělých. Rozvádějící se manželé jsou na
   sebe často zlostní a neovládají se. Není nic neobvyklého, když je zlobná
   konfrontace provázena násilím. Nemohou-li se ovládat dospělí a předvádějí-li
   to dětem, jak jim pak mohou chtít zamezit, aby nevybuchovaly také?

   
   

   Chlapci s problematickým chováním nejlépe prospívají
   v péči rodičů a učitelů, kteří systematicky dodržují pravidla a
   postupy, jsou vřelí a pečující a mají věci pod kontrolou. Z domovů, kde
   chyběl otec přichází neúměrně mnoho delikventů. Nejen že existuje silná
   závislost mezi nepřítomností otce a mužskou delikvencí, ale i mezi mírou
   recidivity: delikventi, jejichž otec nebyl přítomen ještě než dosáhli věku
   šesti let, mají vyšší míru recidivity než ti, jejichž otcové byli doma
   během jejich dětství.

   
   

   Souvislost mezi antisociálním chováním a nedostatečnou
   otcovskou péčí neznamená, že všechny nevydařené vztahy mezi otcem a
   synem nutně povedou k delikvenci, nebo že pozitivní vztah k otci
   zaručuje, že dítě se antisociálnímu chování vyhne. Do hry vstupuje mnoho
   jiných faktorů, včetně ekonomické situace a kvality vztahu chlapce k jeho
   matce. Avšak vřelý, angažovaný, pečující otec je stráž proti antisociálnímu
   chování, zatímco otec neplnící rodičovské funkce pravděpodobnost
   delikvence zvyšuje.

   
   

   Ještě dva další faktory jsou zde velmi důležité, zejména
   pro chlapce. Zaprvé, problémy se sebeovládáním jsou málo pravděpodobné,
   když rodiče podporují vztah druhého rodiče s dítětem tím, že spolu
   dobře komunikují, že se vyhnou vzájemnému snižování a když se dohodnou
   na výchovných prostředcích. Ve skutečnosti to znamená, že rodiče stále
   vystupují v zájmu svých dětí jako rodičovský tým i přes rozpory,
   které ukončily jejich manželství. Za druhé, chlapci, kteří se často stýkají
   se svými otci, se dovedou lépe ovládat.

   
   
   

   f) Rozvoj intelektu

   
   
   

   Vliv otce na mentální rozvoj dítěte začíná již v pátém
   až šestém měsíci po narození dítěte. U malých chlapců, kteří mají
   častější kontakt se svými otci, se začnou mentální dovednosti a zvědavost
   projevovat dříve než u těch, kteří mají kontaktu méně. Zdá se, že malá
   děvčátka takový prospěch z kontaktu se svými otci nemají. Otcové
   ovlivňují intelektuální vývoj svých dcer až o něco později.

   
   

   Intelektový vývoj chlapce je posílen je-li otec dobrým
   spoluhráčem, schopným udržet chlapcovu pozornost v jeho hrách a umožňujícím
   hru, která stimuluje hlavně tělesně. Naproti tomu intelektový vývoj děvčete
   je posílen, poskytuje-li otec dostatek slovní stimulace, jako např. vyprávění
   a chválu, a reaguje-li na její nabídky společenské intrakce.

   
   

   Snadno dosažitelný otec pomáhá svému synovi dosáhnout
   ve škole jeho intelektového potenciálu tím, že slouží jako příklad muže,
   který úspěšně funguje mimo domov. Avšak bez ohledu na míru vlastní úspěšnosti
   nebude mít otec týž vliv na intelektový vývoj svého syna, není-li mu nablízku.
   Nedává mu tak dost příležitostí, aby ho syn pozoroval, napodoboval a aby
   se s ním identifikoval.

   
   

   Podobně vřelý vztah otce a dcery a výraznější otcova očekávání
   od dcery vedou u žen k vývoji autonomie, nezávislosti, úspěšnosti a
   tvořivosti. Výsledky a úspěchy dcer může otec nejen podpořit, ale i
   brzdit tím, že ji zanedbává nebo zneužívá.

   
   

   Otec hraje velmi významnou roli v tom, čeho jeho děti
   dosáhnou intelektově nebo ve vzdělání. Vliv jeho působení může být
   pozitivní nebo negativní. V žádném případě však není nevýznamný
   a proto je velmi špatné, ztratí-li dítě po rozvodu kontakt se svým otcem.

   
   

   Kromě rodičovského chování jsou zde ještě jiné
   faktory, které ovlivní reakci jednotlivého dítěte na rozvod jeho rodičů.
   Je to věk dítěte, jeho základní temperament, předrozvodová osobnost, a
   také ekonomický stav rodiny. Tak například za jinak vyrovnaných podmínek můžeme
   předpovědět, že dítě s vážnými psychologickými problémy nebo s poruchami
   učení před rozvodem, dítě, které mělo vždy těžkosti se přizpůsobit
   změnám a nějaké nepřízni a jehož matka musí pracovat dlouhé hodiny a přestěhovat
   se do čtvrti s vysokou mírou kriminality, protože otec se vykroutil z povinnosti
   platit výživné, bude rozvodem zraněno mnohem více než dítě, které bylo
   před rozvodem dobře přizpůsobené a které zůstává v témže domě a
   téže škole jako předtím a jehož matka není stresována finančními
   starostmi.

   
   

    

   
   

   Je zde ještě jeden faktor, který je významný při úvahách
   o pravděpodobnosti , že se dítě rozvodu dobře přizpůsobí. Dívky ve výhradní
   péči matky prospívají nejméně do doby adolescence zřetelně lépe než
   chlapci, a to doma, ve škole i mezi vrstevníky. Chlapci jsou více zranitelní,
   a to v několika ohledech. Je zde větší pravděpodobnost, že budou nešťastní,
   depresivní a stažení do sebe. Hůře vycházejí se svými rodiči, učiteli
   a vrstevníky. Snáze se dostanou do rozporu se zákonem. Mají více nejistoty
   co do své sexuální identity. Mají potíže se soustředěním a při práci
   ve škole se méně snaží. Před adolescencí hrají tedy otcové mnohem větší
   roli v psychologickém vývoji synů než dcer. Dívkám se také připisuje
   větší pružnost, větší schopnost se vzpamatovat, chlapcům zase negativnější
   vliv rodičovského konfliktu.

   
   
   
2. 
   

   Výhradní péče otce

   
   
   
   

   Výhradní péče otce neušetří děti od bolesti rozvodu.
   Reagují stejným rozsahem citu a chování jako děti v domovech s výhradní
   péčí matky. I když každé dítě reaguje poněkud rozdílně, a také mnohé
   záleží na věku dítěte, některé symptomy se vyskytují velmi často. Patří
   mezi ně hněv, zmatení, obavy a lítost. Tyto děti se snadno rozpláčou, takže
   rodiče by častý pláč neměl překvapit. U malých dětí v domácnostech
   s výhradní péčí otce je větší pravděpodobnost, že se projeví
   regresivní prvky, jako např. noční pomočování, cucání palce, zvýšená
   potřeba pozornosti od rodičů a od učitelů. Reakce tohoto druhu bývají většinou
   však pouze dočasné.

   
   

   Také ne všechny změny jsou negativní. Někteří otcové
   s výhradní péčí (stejně jako některé matky), kteří opustili velmi
   stresující manželství, tvrdí, že jejich děti byly po rozchodu rády a cítili
   úlevu. U některých dětí se také v době rozchodu rodičů může
   objevit více sebeovládání a dospělého chování.

   
   

   I přes zprávy o některých pozitivních důsledcích zůstává
   jasné, že rozvod rodičů je pro většinu dětí hlavní stresující událostí
   v životě. Rodiče by také měli očekávat široké spektrum reakcí.
   Jasné je také to, že v domovech s výhradní péčí otce nejsou
   tyto reakce nijak horší než v domovech s výhradní péčí matky.

   
   

   Stejně jako v rodině s matkou samoživitelkou i v rodině
   s výhradní péčí otce si většina dětí myslí, že situace před
   rozvodem byla jednoznačně lepší a ještě více jich doufá, že se rodiče
   dají opět dohromady. Ať dítě zůstane s kterýmkoli z rodičů,
   nahlíží skoro vždy na rozvod jako na nevítaný zásah do svého života a
   druhý z rodičů chybí dětem stejně ať jde o matku či o otce.

   
   

   Pokud srovnáme některé charakteristiky dítěte ve výhradní
   péči otce a ve výhradní péči matky (míra smutku, deprese, úzkosti, sebeúcta,
   zralost vzhledem k věku, nezávislost, poruchy chování, psychosomatické
   potíže, vztah dítěte k vrstevníkům, učitelům, rodiči, s nímž žije,
   přání po usmíření rodičů, touha po úplné rodině), zjistíme, že
   psychický stav dětí žijících s otci je v průměru srovnatelný s psychickým
   stavem dětí žijících pouze s matkou. Průměry však nevypovídají o
   všem. Jak už jsem dříve zmínila, některé děti se s rozvodem svých
   rodičů vypořádají lépe než děti jiné. Záleží to na celé řadě
   faktorů - mnoho z nich jsem již popsala. Co bych však chtěla zdůraznit
   teď je pohlaví dítěte, které má jako jeden z těchto faktorů
   bezesporu vliv na to, s kým se bude dítěti dařit lépe – s otcem
   nebo s matkou.

   
   
   

   Shoda pohlaví rodiče a dítěte ve výhradní
   péči

   
   
   

   Podle některých výzkumů se ukázalo, že děti ve výhradní
   péči rodiče stejného pohlaví – tedy chlapci v péči otců a dívky
   v péči matek – byly porozvodové situaci přizpůsobeny lépe než děti
   ve výhradní péči rodiče opačného pohlaví. Proto samozřejmě není překvapivé,
   že v rodinách s výhradní péčí matky mají dívky méně problémů
   než chlapci. Psychologové se dlouho domnívali, že se chlapci hůře přizpůsobují
   rozvodu rodičů a že jde o důsledek této skutečnosti. Je však velice pravděpodobné,
   že to není rozvod jako takový, který činí situaci obtížnější chlapcům
   než dívkám. Příčinou je výhradní péče matky. Chlapci žijící po
   rozvodu s otci nemají problémy, které jsou tak charakteristické pro
   chlapce žijící s matkami. To se však nevztahuje na všechny situace. Ačkoli
   důkazy opravňují dávat dostatečnou váhu faktoru “shodnosti pohlaví“ při
   rozhodování o svěření dítěte, jde pouze o jeden z mnoha faktorů,
   které ovlivňují úspěch nebo selhání porozvodového uspořádání. I jiné
   okolnosti, jako je kvalita vztahu dítěte ke každému z rodičů, mohou převážit
   význam pohlaví dítěte. Ne všem chlapcům se daří lépe v péči svých
   otců, ne všechny dívky prosperují lépe ve výhradní péči svých matek.

   
   

   Děti ve výhradní péči rodiče stejného pohlaví – ve
   srovnání s dětmi ve výhradní péči rodiče opačného pohlaví – bývají
   zralejší, více společenské, více spolupracující a samostatnější. Jsou
   méně úzkostné, méně náročné a mají více sebeúcty. Jsou také více
   spokojené s tím, jak bydlí a žijí. Jinými slovy, tyto děti jsou více
   vyrovnané se sebou a se světem. Jako skupina komunikují tyto děti snadněji
   než chlapci z výhradní péče matky či dívky z výhradní péče
   otců, snadněji se s nimi naváže kontakt a jsou také atraktivnější.
   Mezi otci s výhradní péčí a jejich syny bývá často kamarádský
   vztah, stejně jako mezi matkami s výhradní péčí a jejich dcerami.

   
   

   Naproti tomu u chlapců žijících ve výhradní péči
   matek a u dívek žijících ve výhradní péči otců se v mnohých výzkumech
   projevila vysoká míra agresivity a poruch chování. U těchto dětí byla zjištěna
   nejnižší míra sebeúcty a byly nejméně společenské. Ostatními dětmi,
   zejména vrstevníky stejného pohlaví, byly častěji odmítány, hrály si většinou
   s dětmi opačného pohlaví nebo mladšími. Tyto děti se pohybují v začarovaném
   kruhu. Agresivní chování vede k odmítnutí ze strany vrstevníků, což
   způsobuje frustraci, která vede k dalšímu agresivnímu chování.

   
   

   U chlapců vychovaných otci s výhradní péčí je menší
   pravděpodobnost delikvence než u chlapců vychovaných matkami, avšak u dívek
   vychovaných otci je taková pravděpodobnost vyšší. Bylo též zjištěno,
   že u dětí vychovaných rodičem opačného pohlaví je větší pravděpodobnost
   nedokončení střední školy.

   
   

   Problematika děvčat vychovávaných v domácnostech
   vedených otcem byla dokumentována v jednom z výzkumů o dětech v osmdesátých
   letech. Dívky z výhradní péče otců byly více zapojeny do protispolečenského
   chování a byly náchylnější k depresi a úzkostným stavům.

   
   

   Ať již posuzujeme samostatnost, zralost, sebeúctu,
   sociabilitu, úzkost, agresi, delikvenci nebo depresi, dospíváme k závěru,
   že se průměrně daří chlapcům lépe v péči jejich otců a dívkám
   v péči jejich matek. Z toho vyplývá, že pohlaví dítěte je
   faktorem, který by měl mít významnou váhu v rozhodování o porozvodové
   péči.

   
   

   V rodinách, kde rodič s výhradní péčí uzavřel
   nové manželství, nemusí rozdíl mezi chlapci a děvčaty v přizpůsobení
   odpovídat původním vzorcům. Do hry vstupuje mnoho jiných faktorů, které
   určují, zda nové manželství pomáhá či brání psychické pohodě a dobrému
   stavu dítěte, či zda tato skutečnost nevede k žádnému rozdílu. Mezi tyto
   faktory patří věk dítěte, kvalita vztahů dítěte s každým s rodičů
   a s nevlastním rodičem, osobnost nevlastního rodiče a styl jeho rodičovské
   péče, spokojenost a stabilita nového manželství a přítomnost nebo nepřítomnost
   dětí z předchozího manželství nevlastního rodiče v domácnosti.
   Jsou-li takové děti, pak je otázka, jak spolu nevlastní sourozenci vycházejí,
   dále jaký je postoj prarodičů k novému sňatku, zda partneři v novém
   manželství mají spolu dítě, jak se k tomuto dítěti chovají ve srovnání
   s dítětem z předchozího manželství a jaký je vztah nové manželské
   dvojice k rodiči, kterému nebylo dítě svěřeno do výhradní péče.
   Tak například: Čím mladší dítě, tím spíše citově přijme příchod
   nevlastního rodiče do rodiny. Zejména mladý chlapec, pokud měl málo
   kontaktu se svým otcem, bude patrně vítat přítomnost dospělého muže v domácnosti.
   Na druhé straně dítě, které se těší pravidelnému kontaktu s rodičem,
   jemuž nebylo svěřeno do výchovy, bude nejspíše odmítat nový manželský
   svazek, má-li za následek omezení kontaktu s druhým rodičem a jestliže
   jej nevlastní rodič kritizuje. Nevlastní rodič, který podporuje vztah dítěte
   k vlastnímu rodiči, se kterým dítě nebydlí, a který se nesnaží
   zaujmout roli vychovatele co nejdříve, má lepší vyhlídky na budování
   pevného a uspokojujícího vztahu s nevlastním dítětem.

   
   

   Má-li dojít k rozdělení sourozenců, bratrů a
   sester mezi rodiče, pak pouze s velkou opatrností. Sourozenecká podpora
   může někdy převážit výhody vyplývající z péče rodiče stejného
   pohlaví.

   
   

   Vztah dítěte k rodiči stejného pohlaví je důležitý,
   jeho význam by však neměl být namířen proti významu druhého rodiče v životě
   dítěte. Děti potřebují oba – matku i otce.

   
   
   

   Hlavní problémy rodin s výhradní péčí
   rodiče opačného pohlaví
   

   
   
   

   1) Změna role dítěte v rodině:

   
   
   

   Tento častý problém je výsledkem zhroucení obvyklých
   hranic mezi dítětem a rodičem. Někteří rodiče s výhradní péčí,
   zejména když se cítí osamoceni, citově deprivováni či stresováni, se
   orientují na své děti a vyžadují jejich společenství, radu a útěchu. V důsledku
   toho se od dětí očekává, že budou jednat jako skuteční partneři.

   
   

   Na takovém posunu rolí mají do určité míry podíl
   okolnosti, ve kterých se rodič s výhradní péčí nachází. Pracuje-li
   na plný pracovní úvazek, přesun části tradičních rodičovských
   povinností na děti se zdá nevyhnutelný. Například mnoho rodičů samoživitelů
   nemá jinou možnost než pověřit nejstarší dítě dohledem na mladší
   sourozence, i když by samo potřebovalo dohled dospělého. Nebo také dochází
   k situaci, kdy rodič nemá nikoho, s kým by se podělil o své
   starosti a tak je svěřuje svým dětem.

   
   

   Dojde-li k posunu rolí, může to být těžkým břemenem
   zejména pro mladší děti. Jedním z neblahých důsledků je, že dítě
   neprožije (relativně) bezstarostné dětství. Spoléhají-li rodiče na to,
   že jim děti poskytnou citovou podporu a společenství, zákonitě dojde ke vzájemné
   frustraci. Většina dětí zkrátka není schopna pravidelně uspokojovat citové
   potřeby svých rodičů. Rodiče se pak cítí zklamáni a děti mají pocit méněcennosti
   a pocit viny. To vede k většímu napětí a ke konfliktu mezi rodičem a
   dítětem. U dětí dojde ke snížení sebeúcty, protože se cítí neschopné
   splnit rodičovská očekávání. Budou-li takové děti generalizovat své zkušenosti
   z rodinného života na ostatní lidi ve světě, mohou skončit jako dospělí
   s hluboce vštípeným přesvědčením o své neschopnosti vyhovět potřebám
   opačného pohlaví. Tento postoj vytvoří bariéry, které budou bránit dosažení
   a udržení uspokojujících intimních citových vztahů k opačnému pohlaví.

   
   

   Je pravda, že některé matky s výhradní péčí
   hledají citové zázemí u svých dcer a otcové u svých synů. Ale protože dítě
   je jakousi psychologickou náhradní postavou za manželského partnera, je to
   nejčastěji dítě opačného pohlaví, které rodič staví do takové role.

   
   

   Děti ve výhradní péči rodiče druhého pohlaví vykazují
   více poruch chování, více úzkosti a nižší míru sebeúcty než děti v péči
   rodiče shodného pohlaví. Je tomu tak proto, že dítě zkrátka nezvládne
   nahradit rodiči partnera, což nese velmi těžce a vede to ke zmíněným
   projevům. I když tyto děti nakonec vyhoví některým citovým potřebám
   rodičů a situaci zvládnou, je to často za cenu zpomalení jejich vlastního
   citového vývoje.

   
   

   Rodič, který až příliš potřebuje dětskou blízkost a
   po příliš dlouhou dobu, poskytne dítěti jen stěží potřebnou míru nezávislosti
   a jen stěží ji u něho bude posilovat. U dítěte se může objevit pocit, že
   připoutání k člověku mimo rodinu je něco jako zrada. Není-li tento
   konflikt řešen, dítě vyroste v jedince sice věkem dospělého, ale
   citově handicapovaného, neschopného milovat někoho jiného bez pocitů úzkosti
   a viny.

   
   
   

   2) Sexuální napětí mezi dítětem a rodičem:

   
   
   

   V některých rodinách jsou hranice mezi dítětem a
   rodičem tak setřeny, že vzniká reálné nebezpečí vzniku sexuálního
   vztahu mezi rodičem a dítětem.

   
   

   V životě mnoha rodin probíhá spodní proud sexuální
   přitažlivosti a vlastnictví mezi rodičem a dítětem opačného pohlaví. Za
   normálních okolností jsou tyto pocity pod kontrolou a i mimo plné vědomí
   – částečně v důsledku společenského tabu na incest a částečně
   proto, že přítomnost druhého rodiče má tlumivý účinek. Tak například
   otec dá obvykle svému synovi najevo, že v jeho vztahu k matce jsou
   určité meze: nemůže s ní spát v jedné posteli a nemůže se k ní
   chovat jako manžel. Tyto meze pomáhají chlapci vyrůst v muže, který
   je schopen vytvořit si vztah lásky k jiné ženě.

   
   

   Je-li domácnost bez otce, chlapec se těžko vzdává přání
   výlučně vlastnit svou matku. Může se aktivně snažit, aby jejich vztah byl
   těsnější. Přizpůsobí-li se mu matka, dojde mezi nimi k určitému
   napětí, které je živeno sexuálními pudy. To je příčina, proč nepevné
   hranice mezi rodičem a dítětem vedou k větším problémům u dětí,
   které jsou v péči rodiče opačného pohlaví. Extrémní blízkost mezi
   matkou a jejími dětmi, i když není nikdy žádoucí, působí méně úzkosti
   její dceři než jejímu synovi.

   
   

   Jiným zdrojem takovýchto problémů mezi rozvedenou matkou
   a jejím synem je matčin společenský život. Matčiny schůzky s partnerem,
   nehledě na to, že ohrožují chlapcovu fantazii o výlučném vlastnictví
   matky, navíc u něho ještě umocňují vědomí její sexuality, což vede k častým
   pocitům úzkosti a smutku.

   
   

   Zesílení sexuálních pocitů se neomezuje pouze na matky s výhradní
   péčí a jejich syny. Podobné problémy existují mezi otci s výhradní
   péčí a jejich dcerami, a to ze stejných příčin.

   
   

   Dojde-li k incestnímu vztahu v porozvodovém období,
   jde o výsledek zhroucení hranic mezi rolemi dítě – rodič. Incest zcela
   jistě existuje i v nerozvedených rodinách. Není pochyb o tom, že někteří
   rodiče, schopní ovládat takové impulsy v rámci trvání manželství,
   tuto schopnost ztrácejí, když manželský partner již není doma. Tito rodiče
   by měli být zvláště ostražití a neměli by dovolit, aby došlo k psychologickému
   posunu rolí.

   
   

   Naneštěstí někteří otcové s výhradní péčí
   tlumí své citové projevy vůči dcerám, aby minimalizovali možnost obvinění
   z pohlavního zneužívání. Mohou se stát škrobenými či chladnými a
   fyzicky vzdálenými, což si děti mohou vysvětlovat jako odepření lásky.
   To může být ještě dalším faktorem přispívajícím k emocionálním
   potížím některých děvčat ve výhradní péči otce. Většina mužů se však
   nemusí obávat vřelosti vůči svým dcerám, většina mužů je schopna
   projevit svoji lásku k dětem přiměřeným a zdravým způsobem.
   Dojde-li k pohlavnímu zneužití dcery otcem, je to projev nikoli vřelosti
   citů, nýbrž vážné poruchy osobnosti.

   
   
   

   3) Problémy dítěte s identifikací se svojí sexuální
   rolí:

   
   
   

   Chlapci

   
   
   

   Konflikt při sexuální identifikaci je jedním z nejvážnějších
   úskalí pro chlapce žijící ve výhradní péči svých matek. Svého otce po
   rozvodu vidí stále méně a méně, což znamená, že je pro ně stále méně
   příležitostí, aby se od svého otce něco naučili a aby se s ním
   pokud možno identifikovali.

   
   

   Co je pro identifikaci se svou sexuální rolí pro takovéhoto
   chlapce snad ještě nebezpečnější než nedostatek kontaktu s otcem, je
   vyjádření negativního názoru matky na bývalého manžela před synem.
   Otcova nepřítomnost připravuje syna o příležitosti k identifikaci s ním
   a matčin kritický postoj k otci může dokonce oslabit chlapcovo přání
   se se svým otcem identifikovat. Nejde jen o to, že matka hodnotu otce snižuje.
   Chová-li se jako mnoho jiných matek v takovém postavení, může více
   nebo méně skrytým způsobem přimět syna, aby tyto negativní postoje přejal.

   
   

   Na jedné straně chce chlapec potěšit matku a dovídá se,
   že tak může učinit, když se k ní připojí v kritickém hodnocení
   otce. Na druhé straně má potřebu mít dobré pocity o sobě samém, což však
   nelze, když snižuje cenu otce. Je tomu tak proto, že ústřední část
   chlapcovy psychologické výbavy, jeho pocit, kým vlastně je, se odvozuje od
   identifikace s otcem. Právě v aktu zřeknutí se otce se chlapec zříká
   ústřední části svého já. Jen velmi zřídka má chlapec negativní názor
   na svého otce, aniž by měl tentýž názor na sebe. To nám pomáhá vysvětlit,
   proč tak mnoho chlapců vychovaných matkami samoživitelkami trpí pocity méněcennosti.
   Většina matek by jistě nechtěla úmyslně narušit sebeúctu svých synů,
   neuvědomují si však, že popuzení syna proti otci vede současně k tomu,
   aby se syn obrátil i proti sobě samému.

   
   

   Pro chlapce je ještě horší, když matka odmítá nejen
   jeho otce, ale všechny muže. Takový postoj může vést k potlačení či
   oslabení jakýchkoli maskulinních tendencí u jejího syna. Když chlapec popře
   svou identifikaci s otcem, podkope tak i svoji základní identitu příslušníka
   mužského pohlaví.

   
   

   Není-li otec trvale přítomen, je zde riziko, že se
   chlapec stane příliš závislým na matce, což ještě víc ohrozí jeho
   pocit maskulinity. Mnohé z poruch chování, které vidíme u chlapců ve výhradní
   péči matek, jsou reakce na příliš intenzivní vztah matka – syn a na
   pochybnosti chlapce o vlastní maskulinitě. Jedná-li chlapec vzdorovitě a
   neposlušně, plní tím dva cíle. Zaprvé získá psychologickou distanci od
   své matky. Zadruhé, postaví-li se matce, dokáže si, že je silný a
   nepoddajný. Někteří chlapci se uchylují i k extrémějším formám
   chování, aby se ujistili o své maskulinitě. Výzkum prokázal, že mimořádně
   velký počet chlapců – mladistvých delikventů – pochází z domovů,
   kde otec není přítomen. Často právě násilné a protizákonné projevy
   jsou zoufalými pokusy dokázat, že jde o “skutečné muže“. Je třeba si
   uvědomit, že to, co pro rodiče vypadá jako problém, je často pokusem dítěte
   o řešení – v tomto případě jde o nesprávně zaměřené úsilí
   posílit sebeúctu a maskulinní sebedůvěru.

   
   

   I když jsou vzdorovití chlapci pro rodiče zátěží, vážnější
   problém představují chlapci, kteří vyřeší pochybnosti o své maskulinitě
   nastoupením opačné cesty. Místo, aby se od svých matek odtrhli, přimknou
   se k nim ještě více. Místo, aby zápasili o dosažení maskulinní
   sebedůvěry, začnou se až příliš identifikovat s matčinou feminitou.
   Místo aby byli dominantní a předváděli se před ostatními, tlumí svoji
   asertivitu a pasivně se nechávají ovládat druhými. Často dojde k tomu,
   že matce a synovi taková úzká vazba vyhovuje a nevidí žádnou potřebu změny.
   Takovým rodinám se pak pomáhá hůře než rodinám, kde chlapec aktivně
   vzdoruje matčině vlivu.

   
   

   Tito chlapci bývají nazýváni “maminčinými mazánky“.
   Někteří se tak bojí opustit bezpečí matčina domova, že odmítají chodit
   i do školy. Obyčejně mají těžkosti, aby vyšli s jinými chlapci, a dávají
   přednost hrám s děvčaty a mladšími dětmi.

   
   

   V krajních případech se chlapec identifikuje s matkou
   do té míry, že vzniká porucha nazývaná psychology “porucha identifikace
   se sexuální rolí“. U takového dítěte nejde jen o potíže, má-li se cítit
   kompetentním příslušníkem mužského pohlaví – takové dítě se mužem
   ani stát nechce. Některé děti s touto poruchou se stanou transsexuály.
   Takové případy jsou ale velmi vzácné. Většina chlapců je schopna nalézt
   jiné cesty k řešení svých konfliktů týkajících se sexuální
   orientace a role.

   
   
   

   Dívky

   
   
   

   Situace týkající se problémů sexuální identity není
   stejná u chlapců ve výhradní péči matky jako u dívek ve výhradní péči
   otce. Jak chlapci tak i dívky si nejprve vytvářejí identifikaci s matkami
   v období kojeneckého věku. Teprve potom se chlapci identifikují se svými
   otci, proto jsou zranitelní konfliktem, je-li pouto s otcem oslabeno.

   
   

   Děvčata jsou na druhé straně takovým konfliktem méně
   zranitelná. Pokud nejde o případ, kdy byla dívka vychovávána otcem již od
   kojeneckého věku, identifikuje se od počátku s matkou a je schopna si
   tuto primární identifikaci podržet, i když s matkou nežije. Ačkoli
   mnoho dívek přebírá mnohé od svých otců, jen velmi málo z nich se
   identifikuje se svými otci natolik, že by začaly mít starosti se svým ženstvím
   podobným způsobem jako chlapci se svým mužstvím.

   
   

   Je zde ještě jiný důvod, proč v tomto směru
   podstupují dívky ve výhradní péči otců méně rizika než chlapci ve výhradní
   péči matek, kteří mají slabší sexuální identitu. Dívky v naší
   kultuře mají totiž širší kontakt s dospělými osobami stejného
   pohlaví, než je tomu u chlapců. Většina učitelů základních škol jsou
   ženy, stejně jako personál v mateřských školách a školních družinách
   i osoby, které vykonávají dozor nad dětmi v domácnosti za nepřítomnosti
   rodičů. Dívky tak snadněji naleznou pro svoji roli náhradní model.

   
   

   Existují-li pro dívku ve výhradní péči otce ve vývoji
   jejího ženství nějaká rizika, pak souvisejí spíše s obavami otce než
   s jejími vlastními obavami. Někteří otcové mají pochybnosti o své
   schopnosti pečovat o dcery a vychovávat je přiměřeně nebo je naučit věcem,
   které se většina dívek naučí od svých matek.

   
   
   

   Nejlepší cesta ke štěstí dítěte v rodinách
   s výhradní péčí jednoho rodiče:

   
   
   

    I přes psychologická rizika provázející vývoj dítěte
   v porozvodové výhradní péči jednoho rodiče zvládají některé děti
   situaci úspěšněji než druhé. Hlavně však záleží na rodičích, kterým
   dětem se to podaří nejlépe. Zde bych chtěla shrnout několik zásad, které
   jsou všeobecně uznávané jako účinné pro lepší vyrovnání se dítěte s rozvodem.

   
   

    1) Dostatečný kontakt s každým z rodičů tak,
   aby dítěti bylo umožněno udržovat vztahy s oběma na vysoké
   kvalitativní úrovni.
   

   
   

   Tím by mělo být zajištěno, aby děti v důsledku
   rozvodu neztratily jednoho z rodičů. Rodič, jemuž byly děti svěřeny
   do výchovy, má slovy i skutky podporovat jejich kontakt s druhým rodičem.
   Sourozenci by měli mít příležitost trávit nějakou dobu s každým
   rodičem samostatně. Oba rodiče by měli být pružní (v určité míře) a
   ochotní přizpůsobit se jeden druhému, je-li třeba. 

   
   
   

   2)Kooperativní, málo konfliktní vztah mezi rodiči.

   
   
   

   Splnit tento požadavek bude pro rozvedené rodiče patrně
   nejobtížnější, ale je to současně největší dar, který mohou dětem dát.
   Nemohou-li rodiče překonat svůj hněv, děti mohou pochybovat, zda rozvod něčemu
   pomohl. Přetrvávají-li výrazné konflikty mezi rodiči, budou se děti cítit
   rozpolceny a budou konflikty bolestně prožívat. Takové děti budou rovněž
   úzkostnější a budou se méně ovládat.

   
   

   Mohou-li rodiče jednat s cizími lidmi s běžnou
   mírou slušnosti, pak se jistě – v zájmu svých dětí – mohou snažit
   o stejné jednání se svými dřívějšími manželskými partnery.

   
   
   

   3)Správné výchovné metody.

   
   
   

   Za optimální by se dala označit demokratická výchova,
   která má tři základní složky – vřelost, pevnost, důslednost. Vztah
   rodičů k dětem by měl být především empatický, plný porozumění
   a ochoty naslouchat potřebám a pocitům dětí. Zároveň však děti potřebují
   jasné vymezení jejich hranic. Tito rodiče se vyhýbají dvěma extrémům -
   nejsou ani příliš povolní, ani příliš tvrdí a trestající. Tato rodičovská
   strategie vede u dětí k vyšší sebeúctě, zralosti a společenské
   odpovědnosti.

   
   
   

   4)Co nejméně změn pro děti.

   
   
   

   Rozvod změní dětem mnoho věcí. Mohou-li rodiče zůstat
   v téže lokalitě, jejich děti si alespoň udrží stejné přátele,
   okolí a školu. Nejdůležitější je, že se děti mohou stýkat s oběma
   rodiči. Jestliže rodiče nerespektují závazek žít v dostupné vzdálenosti
   jeden od druhého, výsledkem bude, že děti ztratí pravidelný kontakt s jedním
   rodičem.

   
   
   

   5)Vhodný systém podpory od okolí pro děti a pro rodiče.

   
   
   

   Rozvod naruší důvěru dětí v trvalost lásky. To může
   být částečně kompenzováno pokračující láskou a zájmem příbuzných.
   Prarodiče mohou dětem nabídnout ujištění přinášející stabilitu a lásku
   a bezpečné útočiště před vzájemným nepřátelstvím rodičů.

   
   
   
3. 
   

   Společná péče obou rodičů