Luk a šíp

LUK A ŠÍP

   Běžel loukou posetou tisícem květů. Po jeho narůžovělých tvářích mu stékaly slzy. Ano, byl to ON. Ten, který zmohl vše. Byl zvyklý, že měl těžké úkoly pro lidstvo, ale takto závažnou povinnost ještě neměl. Na jeho prsou ležela záchrana všeho života na Zemi. Úkol nadlidsky namáhavý. Ale proto je tu on. Není to člověk. Jediný on může pomoci. Sám si moc dobře uvědomuje, co ho čeká. Ani není divu, že prožívá depresivní stavy. Je pochopitelné, že potřebuje být sám.

   Usadil se na starý pařez. Pozoroval kymácející se větve stromů, mravence pilně pracující na svém stavení, pasoucí se stádo srnek. Přesně toto byl ten okamžik, který tak miluje. Naprostá symbióza. Radost pohledět na to, jak dokonalý umí být pozemský ráj. Ale proč jen tu? Tady, kde není lidské bytosti, jediného člověka na míle daleko?

   Slétával sem často. Tvrdí, že nic není lepší dušení dovolená, než být tu, ve světe dokonalosti a harmonie.

   Zavírá oči… Najednou  se objevuje kdesi v útulném bytečku. Pozoruje tiše dva  milence. Ví o nich, že ještě kdysi by dali jeden za druhého svůj život. Ale teď tu cítí zášť a vztek. Kouká na ně bez jakéhokoliv pohybu, byť jen malého posunku na tváři. Jen tečící kapky slz mluví o tom, jak moc ho to bolí. Opět zavírá oči a je zpět ve své oáze klidu. Je tu vše tak krásné! Absolutně ideální místo pro romantické chvíle v objetí milované osoby. Tak proč je tu sám? Proč tu nikdo není? Proč tu nikde nejsou smějící se šťastné dvojice?

   Zavře oči a objevuje se v rodinném domě, který je pln dětského pláče. Nikoho nevidí, ale slyší divokou hádku manželů, kteří na sebe háží špínu i přesto, že jsou v domě jejich tři děti zplozené z čisté lásky.

   Takhle už to nejde… Je nejvyšší čas s tím něco udělat. Času je málo a nenávisti přibývá…

   Zmizí z domku a nachází se v čisté kráse. Všude je sněhově bílo, jemná mlha dává tomuto místu tajemný nádech.

   „Ano! Přijímám ten úkol. Udělám to!“ „Jsi si opravdu jist, že to chceš, i přesto, že za to můžeš sám zaplatit životem?“ Tato věta vyřčená hlubokým hlasem Pána nebes ho nikterak nepřekvapila. Věděl, že se to může stát. A dokonce s tím i počítal, úkol je to totiž velmi namáhavý a vyčerpávající. „Ano, svět mě nyní potřebuje více, než kdy jindy..“

   Pán nebes mávl rukou a řekl: „Máš přesně tři dny. Sám nejlépe víš, co se stane, když to nestihneš. Tak pospěš!“ Pánovi nebes se zablesklo v očích… Nedával najevo svůj strach, přesto měl na krajíčku… Ty to zvládneš, Amore… Musíš!

   Amor kývl hlavou a zmizel zpět do své oázy klidu.

   Zhluboka dýchal, nasával dosyta čerstvý a svěží vzduch. Koncentroval veškerou svoji energii… Nebylo už nad čím přemýšlet. Musí uspět! Když selže, nebude dlouho trvat, a život na Zemi se vytratí…

   Opět se vrátil do bytečku milenců. Viděl dívku, jak pláče a balí si věci do krabic. Stěhuje se od něj. On sedí u televize, líně kouká na fotbalový zápas, dívku absolutně ignoruje. Amor bere svůj luk a šíp… Zasáhl srdce toho muže. Ten se na chvíli zarazil, tupě zíral do zdi. Najednou sebou škubl a rychle vstal. Vzal dívku za ramena. „Katrin, miluju tě, zůstaň se mnou!“ Objali se a políbili… Amor se usmál a opustil byt. Zatím se daří dobře, když vše půjde takhle, úspěch by neměl být problémem.

   Nyní je v domě manželů. Stále se hádají, děti stále pláčí. Ten maličký klučina sedí u svých hraček a  hledí na Amora. Nemůže ho vidět, ale přesto kouká přesně na něj, a usměje se. Amorovi dojde, že když zasáhne jejich dítě, tak manželství zase najde tu správnou cestu, protože děti představují rodinu. A opravdu to tak je. Najednou je tu úplně jiná atmosféra. Chlapeček jde za maminkou, ta ho vezme do náručí a nese za tátou. Ten je oba obejme. „Jsem tak rád, že vás mám!“

   Amor navštíví snad stovku domácností. Je velmi vyčerpaný. Kdyby mi tak mohl někdo pomoci…Na chvíli se ocitá v transu…vidí v něm svoji oázu klidu. Ale dnes je jiná než vždy. Vidí tu přešťastnou dvojici lidí, drží se za ruce, objímají se a smějí se. Amor najednou cítí, že vše míří správným směrem. Jen vydržet a mít sílu…

   Zavírá oči a je v panelovém domě. Lítají tu talíře, skleničky, vázy… Slyší, jak mu vyčítá, že je neschopný, sobecký,… Amor míří do jejího srdce. Ona je však v takovém hysterickém amoku, že sebou škube ze strany na stranu, takže Amor minul… Velmi ho píchlo u srdce. Spadl na kolena. Je velmi vysílený, a každé minuté srdce ho vysiluje stále více. Střílí znova. Sice zasáhl, ale nepozoruje žádnou změnu. Je snad pozdě? Amor zavírá oči a stojí před Pánem nebes. „Dobře si vedeš, Amore. Věděl jsem, že přijdeš. Ano, pro tento pár je pozdě. Nemají už šanci. Zbytečně tam ztrácíš čas a sílu. Tak pospěš jinam, máš už pouhý jeden den…“

   Amor je nyní na farmě. Cesta sem byla velmi dlouhá. Vidí ženu, jak si pobrukuje nějakou píseň a myje nádobí. Po chvíli přijde její muž ze žní. „Tak kde je to jídlo?!“ Se ženou to škubne a celá se roztřese. „Hned to bude, musí se jen dopéct maso.“ On k ní přistupuje, chytá ji za vlasy a zle jí nadává, jak je neschopná hospodyně. To je příležitost pro Amora. Zasáhl ho do zad, šíp zasáhl i jeho ženu. Oba se záhy zarazili. Pěst povolila vlasy, pohladila hlavu, objala ramena…

   Amor je už na pokraji svých sil. Ztěžka zavírá oči… Blíží se půlnoc. Má pouhých pár chvil na splnění svého úkolu.

   Poslední bydlení, které stihne, je malý domek na kraji lesa. Je to takové téměř zbořené stavení, střechou zatéká, omítka se loupe a dřevěné trámy plesniví. Za okny slyší divokou debatu o financích. Právě peníze jsou tu hlavní příčinou všeho nepokoje a zloby. Vejde dovnitř a přisedne si k jejich stolu. Připravuje šíp a střílí do rozzuřeného muže… Ale nic, nic se neděje. Střílí tedy do smutné ženy… Ale zase nic. Co se to děje? Má jen poslední šíp. Nemůže nic zkazit. Sotva vychází ven do zuřivého deště. Míří na děravou střechu domku. A najednou…díry zarůstají, omítka září, dřevo voní novotou a rodina uvnitř se směje a raduje se. Povedlo se!

   Amor je vyčerpaný… Zavírá oči a chystá se za Pánem nebes… Ale – nedorazil za ním. V půli své cesty zmizel. Byl příliš vytížený, příliš nešťastný z chování lidí, z malicherností, kvůli kterým se hádají. Ale podařila se mu velká věc. Zachránil svět před záhubou. Láska je zase vidět a cítit.

   Nyní Amorek vše zpovzdálí sleduje, ze svého nadýchaného obláčku. Má úsměv na tváři a je spokojený. Lidé se zase mají rádi!