Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte sepozoruhodné poznatky o životě
29. 03. 2006
0
1
2045
Autor
Brdaˇ
Pozoruhodné poznatky o životě
Martin Brdečko
(Brdaˇ)
2003-2005
Sbírka básní 2003-2004 3 7
Duše v pekle pohled k nebi 8 19
Myšlenka samoty 20 45
Protest titulum 46 51
Fatal existenc 52 54
Bojovník,anděl a člověk 55 58
Fráze a citáty 59 62
Sbírka básní
2003-2004
Láska
Martin Brdečko
Láska je jako řeka mezi břehy,
ty břehy posety jsou lučním kvítím.
A všude kolem vůně omamná.
A nad vším tím slunce bdí,
jako naděje lidem,
že andělé jednou,
Vrátí se domů.
Ta řeka co dva světy spojuje ,
ze slz nešťastných ,
co jejich srdce jako listy ,
co na podzim na stromech ,
na pospas živlům
zůstaly
jako poslední.
Všichni už jsou pryč,
jenom pár otrlých tu zůstalo.
Co tedy s těmi kteří zůstaly?
A co s těmi kteří odešli?
Jako divoké proudy řek,
rozum snaží ,
city z hlavy
vyhnat.
Proč něco nebo někdo,
občas dělá něco zbytečně.
Přesto ,že je to jeho celoživotní
Poslání?
Tma
Jako slepota ,
skrytá temnota
V srdcích nás všech
nenávist ,okupant
Strach co
jako dým z úst
vine se a omývá nás ,
jako had se,
zuby jedovatými.
Hlas co volá po smrti
a světlu.
A andělé s křídly pancéřovými,
po duších slabých,
bezohledně šlapou.
Prý kdo se bojí miluje!
Jaká však cena je za to?
Kdo pochválí nás za to?
Jedině podle ni poznáme,
její sestru?
Co bez lásky ,počli by jsme si?
Kam kroky naše vedou
Co potřebujem k tomu,
abychom ji našli?
Naději ta co je s námi,
ale musíme ji
chytat ,
do sítí ze slovíček..
a slibů.
Začátek
Každý začátek je těžký.
Ten zamilovaný nejvíce.
Protože v lásce nejde
o něco
ale
o tebe a o ni.
To víc člověku,
rosí se čelo.
a hlas slábne.
Ta nejistota,
po boku strachu .
Vkrádá se do vědomí,
a láme jistotu
jako nic.
A v krku sucho.
Ty obavy z neúspěchu,
jenom ti znají ,
co o všechno již
přišli…
Ale každý přece jenom,
to může zkoušet znovu.
Vždyť o co jde?
Jenom o tebe a o ni….
Návrat
Já jedou přál,
vrátit se domů
Já jednou přál si,
jít tam
Odkud jsem přišel.
To tenhle svět mi náhle,
záda ukázal.
Já na cestu dát se chtěl
ale
kudy?
Kudy vede cesta tam,
odkud jste přišli?
Ta cesta je,
v každém z nás,
jenom jít,
zabere nám celý život.
A až najdem ji ,
pak už jenom dívat se na ni budem,
buď zdola ,
nebo se shora
Ale to ví každý sám,
kam jeho oči
pohled svůj ,
budou ubírat…
Duše v pekle,
pohled k nebi
Ztracená myšlenka
Jak myslet si můžu,
že zažil jsem
mnoho.
A přec ve skutečnosti,
zdaleka vše to nebylo
Protože stále
jedna myšlenka honí se mi
hlavou.
Jenom ta jediná………
………..Ale jaká vlastně?
Tragedie Komedie
Lidský život není,
ani tragedie,
ani komedie.
Život je to ,
co se spisovatelé a skladatelé,
rádi do pavučin řádků
a osnov notových chytit snaží.
A láska,
stojí opodál.
Proč lidé stále říkají ,
že život k nim je tvrdý?
Není to spíše naopak?
Život je stéle takový jaký byl,
když jsme se narodili.
Jen měli bychom se občas zastavit.
A zamyslet .
Srdce mé
II
Mé srdce prázdné je ,
jak zahrada zimní ,
na níž v podvečer,
snáší se bílí sníh.
Je plné lidí a slov,
ale i presto prázdné jest.
Co chybí mu co jen já vím,
co i jiným lidem v srdci chybí nejvíc,
láska.
Co člověk schopen je udělat pro to ,
aby jeho srdce ,
zase rozkvetlo jako zahrada jarní,
plná vůně květů
a štěstí.
Srdce klauna
Jak mnoho trpí srdce klauna?
Jak mnoho umí rozdat radosti?
Jak mnoho dětských tváří umí rozveselit?
A proč neptá se nikdo,
hej klaune směje se i tvoje
srdce?
Proč srdce klauna
smutné je a zamlklé?
Snad povinnost nebo věrnost ,
krade mu ji a dává druhým
Proč ale je tomu tak,
kdo pomůže mu.
Snad radost druhých,
nebo nakonec stesk.
Duší jeho srovná ,
život se zemí ,
jako nakonec každé zoufalství
na tomto světě?
Rajské zahrady
Já jednou
chtěl bych okusit
chuť rtů tvých .
A projít se tak
v zahradách rajských,
které prý
někde hluboko
v srdci nosíme.
Já jednou
chtěl bych ,
dívat se ti do očí.
Co jako dvě studny
s vodou průzračnou
a hladinou v které
odráží se nebe.
Však nejde to ,
vždyť duše má je černá ,
a svědomí křivé.
Tak dál budu muset hledat,
rajské zahrady
v
srdci mém co vypadá jako peklo.
Prst k nebi
Proč oči jedny v mysli
uvázli mi?
Co děje se,
že temnota pohltila
svět.
Proč uvázl jsem
v bažinách citů,
které věští sladkou a jistou
smrt.
Co tedy po nás chce se?
Když láska
tak
ne
Když smrt
tak
ne.
Kam tedy kroky naše míří?
Nebo stát na místě,
je poslání naše?
Pro studenty
Škola není patent na rozum.
Srdce není automat
A duše není cesta,
co vystupuje ze sna,
jako duha.
Jako oblouk vítězů,
těch co byli a nejsou.
A pro ty co budou ,
dál hledat
patent na rozum
a drobné do automatu.
Pro lidi
Kdy už lidé
konečně přestanou chodit kolem
kaše vroucí?
Jako kdyby neviděli něco,
jak děje se kolem nich.
Něco většího a důležitějšího,
než oni sami
A co? No přece život.
Pár otázek
Kdy odměněni budou ti
které denně přehlížíme?
Ti co mění ve skutečnost tok dějů?
Kdy dojde k tomu ,
že ti co chrání
nevědomky holé životy těm,
kteří si stále
absurdně myslí,
že opratě světa tohoto
drží pevně v rukou.
Křídla
Na perutích modrých jako nebe,
básnická duše se vznáší.
Na perutích ohně vznáší se srdce těch,
kteří touží poznat lásku.
A pod oblaky kde tato křídla
prohání se .
Život plyne
,jako řeka plná
zlatých ryb a studených kamenů.
Nad tou řekou také klenou se,
větve stromů ,
kterým čas vryl do tváře
odpovědi pro ty,
co se ptají.
Modlitba anděla
Já prosím Boha za ty co doufají,
doufám v ty co milují.
Děkuji za každou novou lásku,
na tomto místě
plném vzteku ,pláče
a
slz.
Bože prosím za ty,
co našli lásku svoji.
Aby nezklamali mě ,
tebe ,ale hlavně sebe.
Prosím za věrnost ,
jednoho k druhému.
Prosím za upřímnost,
jež je ve skutečnosti
ta nejmocnější zbraň na světě.
Děkuji za pohlazení,polibek a dotyk,
z lásky která mnohé ,
nemůže nikdy potkat.
Futurum logikum
Jak dlouhá je cesta života?
Jak dlouhou si ji zasloužíme?
Však některým problémy
činí projit ji.
Jiným příliš jednoduchá zdá se
a tak komplikují si ji.
Jak jenom jde to.
A jde to dobře,
to brachu věř mi .
Já jedním s těch
co nestačí jim
průměr.!
Však cesta tato není lehká.
A o lehkosti řeč tu taky nebyla.
Prodírat se trním ,
neschopnosti jiných,
zachraňovat hloupé,
ze zlých vírů světa.
A sám pak jít,
temnotou co samota ji říkají.
A víra v srdci že přec není to ,
zbytečné
Tak ta za to stojí.
A tak snad i ve mně jednou vyjde,
jitřenka které říká se uznání.
Duše má
Duše má,
nohama rovnýma ,
do pekla míří.
A jediné co zbývá mi,
je modlit se k Bohu.
Srdce mé
Srdce mé je jako
zahrada zimní ,
na níž snáší se ,
v pokoji vánočním j,
bílý sníh
A dál
Co čeká člověka ,
který ztratil cíl?
Co čeká člověka,
jehož cesta končí propastí?
Proč konec člověka ,
jistýma a zoufalým bývá?
Konec jako slzy co stékají,
po dětské tváři.
Copak není žádný most ,
co spojoval by
dva ty, co cítí se sami.
Myšlenka samoty
Zlo a dobro
Připadá mi ,že těla mého ,
zmocňuje se zlo
Však dobrá duše ,
bojovat bude s ním ,
do posledních sil.
Však boj to byl ,je a bude,
až do konce.
A kdo vyhraje?
To nevím.
A nikdo z nás ,
na tuto otázku ,
odpověď nezná.
I přesto že,
každý podílí se
na výsledku.
Věk
Čím jest člověk
starší ,
tím více ztrácí filozofii
života.
A když je příliš mlád,
tak na ní má sice
věk.
Ale nemá na ni rozum.
Vyberme si někdy vůbec?
Není to jen bludný kruh.
Co je naší podstatou?
Milovat se jít dál snad?
Obejde se vůbec jedno
bez
druhého.
Utopická
Zoufalství v patách je mi ,
já vyhnout se mu snažil.
Ono přec si mě našlo.
Jak krutí je osud.
Co stane se když náhle slunce,
zatmí se a duše upadne do temnot,
jež zachvátí ji.
Ta strachem pak puká a sténá
a slzy ty prokleté plody žalu,
ty další jezero pak ,
na svědomí mají,
v údolí slz.
Já v cíli jsem
a přec jako na začátku ,
zdá se mi.
Jako na prahu dne,
co vlastně končí.
Nitro mé jest prázdné ,
jako papír nepopsaný.
Přesto dál jít musím,
daleko do krajů hledat slunce ,
zde duše královnou je
a srdce králem.
Touha
Co je to že žádá si to víc?
Snad Bůh čí Bohyně.
Co za sílu dál a víš,
člověka žene.
Že by člověk podobat se jim chtěl.
Proč ženeme se za cíly,
co s cejchem pozemským ,
svůj zánik tvrdí.
Proč tedy božským cílům,
nevěnuje se lidské svědomí.
Proč tedy lidé když
chtějí vzhůru k oblakům,
si k nohám kují řetězy zlaté,
které s temnotou je pojí.
O co tedy jde nám
býti slavní,
nebo
býti navždy?
Proč tedy klademe si
do cesty haldy cílů,
co jiným jsou k smíchu.
A nejsme mi sami k smíchu
pak?
Tak jaká tedy je?
Pro mnohé jest záhadou .
Mnohým též hlavu spletla.
Však jaká je vskutku to nikdo neví .
Každému jinak zbarvila svět.
Jednomu do romantické růže,
druhému snad do lilie bílé ,
která svatbu věští
jinému do ohně červeného ,
co v člověku vášeň rozpálí.
Co vskutku je?
Cit snad či pud ,
s kterým narodili jsme se?
Ne.
Narodily jsme se proto,
abychom hledali ji .
a dokud nenajdem ji
nezemřem.
Snad
Že by snad nad obzorem my,
chtěla luna dobré noci popřát
a proč?
Že mé srdce chrabrosti pozbylo záhy?
Jak spatřil jsem tvář spanilou ,
snad anděl snad pravda se mi zjevila,
v kráse své celé.
Tak nečekaně a přec!
I blesk s čistého nebe předpokládat,
lépe by se dal.
Její oči svou jasností ,
rozráží mocnou silou temnotu,
co nadlouho pohltila duši mou.
Ta klečí tu teď ,
s koleny v prachu,
před branami srdce které,
patřit mi nemůže.
Ó,Má múzo proč krutý je život?
Jak láska pouty může býti,
které ruce mé spoutat by mohly.
Proč láska je jako kat ,
co andělu useknout chce křídla.
Je krutá a přesto krásná,
jako každý východ slunce,
Je stejná a přec tolikrát jiná.
Proč odvahu já ,hlupák
po Bohu si nežádám více ,
ne lásky.
Odvahu ten meč ,
jež je tak krutě kut životem a vášní.
Proč pak nakonec je vše
s prudkým spádem
vrženo do propasti smrti,
údolí slz a zklamání.
Přání
To malé děťátko,
co každý v sobě nosí
ta jiskřička naděje,
která jako věčné světélko,
svítí v každém z nás.
Ať duši máš sebe temnější.
Však na paměti měj ,
že foukneš li moc
sfoukneš ho do
nenávratna.
Pak hledat jiné cíle
zbývá nám.
Jak jen těžké to je
a přesto,
každý z nás
to dělá
a dělá to rád.
Prokletí
Proč stále,
pronásleduje nás,
ta můra s cejchem smrti?
Proč když někdo miluje,
milovat nemůže.
Souzeno je nám ,
bloudit v háji
osamění.
Jakým právem,
osud zahrává si
s námi.?
Kde krutost tato
bere se v něm.
Který s pramenů,
jest zdrojem
nesváru?
Proč kázáno je nám,
milovat ,
když záhy brání nám
v tom mravy.
Co tedy jest lepší?
Dobrý
nebo
zamilovaný?
Poděkování
Jako věčný stín ,
linoucí se za prosbou.
Jako mlha ranní ,
jež volně stoupá,
když den přichází.
To slovo co staré je,
jako lidstvo samo.
A přesto, jeho málo.
Jako kdyby ,
důvody snad nebyli.
Že by pýcha,
nám zamykala ústa?
Spíše pohrdání,krátká paměť!
Každý z nás ví ,
co více jest pravdou.
Co nakonec v nás zvítězí?
Upřímnost nebo přetvářka.
Otázka
Ta věčná matka
každé odpovědi.
Co nám dala a co vzala?
Jsou jich tisíce,
kterým odpověď jsme našli
Také tisíce je těch
co odpověď nenajdem jim nikdy.
Kdo knihu má tu v
které zodpovězeny jsou všechny?
Proč tu jsou ,
a co po nás chtějí?
Snad nám život přišli zkazit.
Nebo právě ony jsou
těmi klíči,
které dál by nás v
myšlenkách posunouti měli.
O životě
Jak cítit se mám.
Zoufale?
Ne, ze vztyčenou hlavou.
Vždyť smrt je ještě daleko a
život celý před sebou.
Co však život je bez lásky?
Je to tak správně ,ne?
Co tedy správné jest ,
co podlostí se zdá?
Proč jenom Bůh člověku
srdce dal když ,
lásky zde je nedostatek.
Co stát se má se stane
a pero osudu dál se klane,
nad papírem s linkami.
Jak zábavný je tento svět ,
pro ty co drží jeho opratě.
A přec!
Slunce svítí všem ,
co po zemi tu běhají
a pro ně je tu naděje .
Pro ně je tu také stejný konec ,
dne co přijde najisto
pak každý prosí ,
o malou chvilku aby
posečkal.
Nejistota
Toť vratké lano,
po němž nuceni tak
často na mnohdy
dlouhou cestu vydat se.
Co chce tu ta proradná
sestra lidského chtění.
Že by osudů,
nás všech se ji zachtělo?
Nebo konec s nadějí ji vábí?
Co stojí nám za to,
aby chodili jsme po
tom vratkém laně.
Když dole pod ním jest
pohodlná cesta
které hloupá lenost se říká.
Blízkost nebe,
nebo
co ,
jiného nás k tomu nutí.
Abychom chodily
jsme po tom laně.
Naděje
Co vůbec je zač?
Snad přízrak,
s křídly blankytnými,
co nad údolím slzavým
se vznáší.
Snad vítr co bouři věští?
Co pak láska je ,
snad červánky co nový den vítají?
Co pak víra je,
snad král co ,
po době dlouhé vrací se do
vlasti.
Aby řád ji vrátil?
Nebo snad ,
všechny tři již
vdovami jsou ?
A po kom,no po nás přeci!
Ta odpověď ve hvězdách
ukryta se.
Dozvědět se ,ji život by nás
stálo.
A stojí nám to za to?
Pak ty vdovy byli by najisto.
Modlitba
Každá věc,
co tento svět
svou vahou trápí.
A jest jejím stvořitelem
jest člověk,
svůj věk má krátký.
Však co Bůh stvořil
jest věčné.
A ty věcí Boží všechny,
stvořeny jsou proto,
aby jeden druhého,
více si vážil.
A dobrý život mít.
Neboť jak ví se,
duše beze hříchu
a
svědomí čisté.
Ti cestu pak do nebe
lehčí mají, ne?
Mé srdce a láska
Až mé srdce potká lásku.
Slunce zastaví se
a
čas vládnout přestane svým
prstem mocným.
Zemí prožene se oheň,
který bude hnán vášní.
Až srdce mé potká lásku,
pak měsíc ten
temný bratr jitřenky,
přikloní se k duši mé
a
praví .
Utekl jsi temnu ,
ale pravda sežehne tě.
To závidíš ty starý blázne!
Tu pravý moje duše.
Vždyť láska je to,
co lidi ,
na této planetě ,
přivádí k životu.
Lidé
Jsou mezi námi lidé,
kteří nechodí po cestách,
jež posety jsou andělským peřím.
Bojí se a pláčou,
protože láska se jim skrývá,
v temnotách jejich srdce.
Proč jejích srdce temná jsou?
Protože Bůh na zem je poslal,
ale před tím jim řekl.
Vaše duše je na věky svobodná,
ale srdce,
na vždy mrtvé.
Není to dobré já vím,
ale je to jediná cesta.
A tak tito lidé nebo andělé snad?
jedno si přejí,
vrátit se domů…
Konec
Ano,konec všeho dění,
co záhy spád má prudký.
Jako stěna hory co
tyčí se nad všemi
lidskými cíly.
Kterých rádi bychom dosáhli.
Přec každý čekat ho musí,
konec.
To slovo ,jež věští propast nenadálou.
Co je za ním co jen co?
Snad tma ,
snad světlo věčné.
Kdo ví již nepoví ,
proč jen proč
to nikdo neví.
Co za zdí prastarou,
světa našeho se skrývá.
Hlavu vzhůru ,
však život je tu
a sním to čemu říká se
víra.
Tak končím tedy,
jako každý tečkou.
Snad ještě někdy,
rozpoutá se vášeň v srdci mém
po umění.
Kdo ví?
Kde lidská je čest
Kde lidská je čest ,
když zla vše nám zachtělo se?
Kde kdysi odvaha vítězila,
prý dnes není o co stát.
Co dnes je
a co bude zítra?
Je snad tohle
hra osudu ,že srdce lidské ,
více zlato hřeje nežli
dobré slovo.
Co upřímnost je,
když každý druhému,
oprátku váže.
Čeho zachtělo se nám ,
snad zavalení kameny vzácnými,
kde slunce vzhlídá se?
Nebo kovy cennými nazdobeni,
slunci podobat se zachtělo nám?
Zmátlo nás to natolik,
že rozum řekl srdci stát!
Kde tedy je ta slavná,
lidská pokora ,když
každý slámu pod sebe si stele.
Měl vědět by však,že každá
sláma jednou shnije.
Však lidská čest a láska ty věčné jsou.
Mezihra
O co člověk vlastně,
dobu celou na zemi
tu bojuje?
Když nakonec celičké
jeho srdce,
byť krásné a nedokonalé,
skončí v temnotách hrobu černého.
A duše jeho poté podle zásluh jeho.
Co pak lepší je?
Klaněti se dobru,
které nakonec odsoudí
nás.
A jak jinak
nežli správně.
I kdybychom reptali,
snad
pomoci nám nepřidá to.
Co tedy jest dědictvím našim?
Co je to?
Co tlačí nás všechny,
na té naší duši?
Která otrokem je světa,
který zmítán je
naší vůlí.
Co tedy opravdu tlačí nás na duši?
Myšlenka jak dostat
se co nejrychleji tam,
odkud přišla.
Ale!Zaslouží si to snad?
Není to jen klam,co rozplyne
se jako mrak na modrém nebi?
Chuť
Co jenom člověka kupředu žene?
Snad sebevědomí,
či touha po pokroku.
Čím to že chvíli
posečkat nechce se mu.
Co vidí v dáli před sebou?
To lepší zítřek před ním svítá.
Proč člověk nezamyslí se radši nad tím,
co dává mu tu sílu,
při klopýtnutí vstát,jít dál.
Víra,ta víra musí
skalou pohnout ,když
člověka ze dna zvedne.
Nebo láska snad?
Jestli ano ,pak
ta nemusí hýbat skalami
té bude stačit,
pohnout svědomím.
Hledat tě
Hledat tě ,
ne to smysl by nemělo.
Srdce sice bez tebe,
živo býti nemůže
Však ty bez srdce
také ne.
Co tedy lepším zdá se ?
Na místě stát,
s hlavou sklopenou?
Či kupředu jít s,
bradou vzhůru.
Však pozor dej si,
ten kdo sice
hlavu sklopí,
nezakopne,
ale dál než na
bídnou zem nedohlédne.
A ten co s hlavou
vztyčenou jest,
rázem o ní,
přijít by moch.
Snad ty cestu nejlepší nám
najdeš.
A ví Bůh že bude správná.
Filozofická
„Co dokonalé jest
stvořil Bůh
Co brzký konec mívá
člověk.“
Člověk často přecení se,
omyl to je,
že věci co stvořil věčný konec mají,
však zklamání jim v patách bylo ,
po celou tu dobu ,co ty
slova o věčnosti
na čelo si psali.
Co je tedy věčné?
Odpověď je lehká,
když zamyslíš se na chvíli.
Vše podstatné,
kvůli čemu pachtíme se,
děláme a pak ,
o tom řeči vedem .
Prý věk věčný to má.
Láska,naděje,víra
věci co Bůh
pro lidi vymyslel.
Ti poděkovat zapomněli.
Zmačkali je
hodili do ohně.
Ale jak víme všichni
nakonec to neshořelo
žije to tu dodnes,
oheň ten strach s toho má
až do konce světa.
Pravda to že Bůh ho vymyslel ,
však o výměně,
o té řeč tu nebyla!
Doufání
Zní to jako
fňukání
A tak každý fňukat
může,
také si sny
své plnit si.
Počítej s tím,
však ,že plnit
své sny si
není procházka
v sadě růžovém.
Toť úsilí neskonalé,
vždyť plníš si sen přec.
Tak nevaž a tas
meč přesvědčení.
A bij se za to ,
že sen jež v srdci
uchováváš,
je to nejlepší co
v životě tě potkat může.
Co tedy chceme?
Snad pokora
co v zákonech se píše.
Snad více lásky nebo
zlata více.
Jak jenom hloupost
mohla jen,
opanovat naši moudrost ?
Co dostali jsme s nebes?
City, ty tam
bohatství všem přednější se zdá.
Co láska hrdinství a ctnosti?
Ty za zbraně jsme vyměnili.
Že snadnější je život s nimi,
nežli starosti mít s city.
O co tedy bojujem tu?
Co tedy po nás chce se.
Láska či pocit z bezpečí?
A o čem láska pak,
kdyby byla bez obětí.
Bez toho ,že život dali by jsme
za ni.
Cíle
Jen ten ,co
cíle má vysoké,
měl na pamětí mít.
Že ke každému vysokému cíli
jest cesta strmá.
Jak snadno dostal by ses
nahoru.
Tak dolů spadnout bys mohl.
Že žádná cesta blíže nebi
dolů nevede.
A jenom ti, jež dosáhnou
svých cílů.
Dávají naději těm
co na úpatí jsou.
A čím blíže je nebi cíl
Tím větší má cenu pro něj
žít nebo i zemřít.
Protest titulum
Kde tedy jsou ty louky,
které mají být poseté květy.
Ty květy co do srdci měli nám vnést radost
Místo květů bodláčí
a louky oheň sežehl.
Samota jako mračno zahalilo naše duše,
které měli být důkazem naděje zítřků.
Nohama stojíme v blátě které,
chutná jako čokoláda
A utopie tře si ruce.
Noc obejmula lásku,
ta pláče.
A lidé s rukama v klíně,
čekají na jitřenku.
Však zbaběle se budem schovávat,
do stínu vlastní zodpovědnosti.
Hloupost před tím vším,
korunována jest
a její úsměv,
mnozí spletli by si s
upřímností.
S koleny v prachu,
prosby ve větru reality zemřou.
A řeka laskavosti pomalu
ztrácí se nám mezi kameny věcí ,
kterým říkáme problémy.
Pak nakonec život přizná porážku.
A nebudeme mít sílu jít dál.
Tak padnem na dno lidské
společnosti.
Která nemá cenu jednoho slova
děkuji.
Některá tato slova,
uletí ke světlu a již nikdy
nevrátí se.
Zoufalost již vztyčila si
zástavu na hradě jistoty,
která ze šípem v srdci,
láme se v pase.
Odvaha s pouty na rukou
chtěla by se prát ,
ale bojiště dávno poseto je
mrtvými a zuboženými,
kteří kdysi ztratili strach.
Ležím na louce v trávě,
dívám se na oblohu ,
kde bílé mraky plují po
modré obloze a myslím na ty
co srdce mají slepá.
A nevidí to co jiným stalo se
životním cílem.
A ostatní dávno utekli,
tam kde slibují jim
bezpečí.
Zoufalci prosí před branami nebeskými,
však zbytečně.
Prst pomluv už neukazuje na tebe,
ale na nás všechny.
Hodiny časů pomalu dochází
k půlnoci.
A semena úspěchu
pro smích jsou Bohům.
Jako komedianti poskakujem,
před zlem, protože nás za celou dobu bytí,
nenapadlo nic chytřejšího.
A smrt obchází kolem každého z nás.
Bojíme se a ti co říkají že ne,
ti bojí se nejvíce.
Bolest srdcem mi prostupuje,
ruku v ruce se samotou.
Bůh jediné co dokázal mi říct bylo.
Tvoje duše je svobodná,
ale tvé srdce mrtvé navždy
já vím není to spravedlivé
ale,
jeto jediná cesta.
Andělé sklonily hlavy,
prosí nás ,
aby mohli vrátit se domů.
Bojovníci hledí k nebi právě vzdali
boj za právo milovat.
Sobeckost rozlévá se z břehu
zaplavuje svět,
který ve své omezenosti
nic nezmůže.
Každý kdo hlasitě prosil,
tiše děkuje.
Krev mučedníků zbytečně
kape na kameny zapomnění.
Slova jako staré železo,
pomalu ztrácí svůj smyslu.
Odpuštění kdysi mocné.
Ale teď mlčky stojí v koutě.
Rozum jako modrý král
s vlasy stříbrnými
stárne.
Kdysi ostrý meč upřímnosti rezaví
v dešti slz těch kteří mohli
a nedokázali.
Něžné doteky,sladké polibky
to bysty ve městech které už
dávno zří bez života.
Úsměv jako potulný kejklíř,
pláče na schodech,
přede dveřmi do srdcí,
s kterých mnozí udělali si ,
chladné hrady s kovanými branami
s vážnosti a namyšlenosti.
Dlaně ve vodě čiré jako vira,
v temném lese každodennosti.
Kdo může za to?
Ukaž!
A peklo ukazuje cestu svou co poseta
je diamanty,
vede s kopce,
jako životy těch co dali se po ní.
Cesta spravedlnosti je drsná, úzká ,
a ti co řekli nám o ni
dávno nevěří ,že někdo
dokáže ji zdolat.
Hora lidských cílů,
stále nepokořená
tyčí se nad každým z nás .
Každý má právo na výběr,
i když výjimka potvrzuje pravidlo.
A tak nikdo z nás neměl by
upadnout do průměru.
A ti kteří mají pocit ,že snad mají
opratě tohoto světa
pevně v rukou zklamáni budou.
Ti co myslí ,že s průměru vznikne pokrok,
narazí na tvrdou dlažbu omylu .
Protože lítost ta končí svoji pouť.
A život nejde dál,
zůstane tam kde ho sami necháme
Ano ,život není tvrdý,
ale mi jsme tvrdí na život.
Naivita krmí nás,
holuby co do pusy nám létají.
Lenost nutí nás,
věci si zjednodušovat
a není síla ani touha která řekla by
ne.
Tak chyby dál nám budou
připomínat ,
že nejsme dokonalý.
Tak toto je pár slov pro ty,
kterým život nasadil
slepecké brýle.
A oni nemají silu si je zdělat.
Fatal existenc
(ukázka)
Práce je strach každého člověka ze smrti
Práce je strach každého člověka ze smrti.
Každý z Nás usiluje o to ,aby tady na zemi,po něm něco zbylo.
Aby to pak po tom co by odešel mohlo říct, že tady byl.
Pokud někdo dělá v porodnici ,nebo jinak pomáhá
jiným na svět,pak je to ten nejkrásnější strach.
Pokud někdo dělá hrobníka ,pak je to jenom
druhý konec stejného provazu.bohužel poněkud
smutnější.
„Jenom ten, který se nebojí může vyhrát,
ale taky může ……“
„Pravý umělci celý celí život touží po tom,
aby alespoň jednou udělali něco ,pod co by se mohli
podepsat.“
Jakmile lidé jednou upadnou do průměru,pak se tam za každou cenu snaží stáhnout i své potomky.
Pokud někdo chce udělat něco ,pro lidstvo ,pak nemůže jít cestou průměru ani cestou kterou již někdo někdy šel,nebo snad
mu ji někdo dopředu ušlapal.
Takový lidé musí jít cestou kterou ještě nikdo nikdy nešel.Proto musí počítat s tím ,že se mu mnoho lidí bude smát mnoho jich bude svádět, aby šli cestou kterou již někdo šel, nebo cestou, která je již bezpečně prošlapaná.Tady bych se rád pozastavil nad tím ,že vám taky nikdo neřekne kolik že lidí tu cestu šlapalo i nazpět.
Nikdo z těchto rádoby rádců však nedojde zdaleka tak daleko ,jako ti co pro neobvyklé činny byli zesměšňováni nebo dokonce ponižováni.
„Cesta nových věcí na svět je lemována ukazováčky,
posměchem,pomluvami ale hlavně závistí.“
„Jenom ti co se rozhodnou jít svojí cestou,
jsou ti nejlepší.
Smutné je,že jim to nikdo nestihne říct.“
„Věčnost je pro věčné,
lidem stačí láska.“
„Jakmile si člověk jednou
šáhne na peníze ,
přestane šahat na ostatní.“
„Životní rozhled člověka
záleží na tom,
jak velkou má duši,
která chce jít do nebe.“
Bojovník,anděl a člověk
Teď budete zřít příběh prastarý co zdál se člověku
co ztratil duši kvůli lásce a pravdě.
Zde začíná to v lese hlubokém kde jen prostupovat může paprsek měsíce,
co mazlí se s hladinou studánky vody čiré.
Zde odehrává se obřad co lidské oko nevidělo ,zde leží tělo bez duše
a duše bez těla.
Zde spanilý bojovník ,srdce chrabrého leží zde v hrobce pochmurné a temné jako zlo.
A smuteční chorály jen zní mezi větvemi co ve větru se pohupují .
A nad tím vším klenba nebeská. A zní sestupuje posel boží ,držíc v ruce meč ohnivý.Meč ohnivý perutě bělostné jako sníh, co padá do hlubin lesů.
A tu promluví hlasem, co zní jako polední zvon.Tak ty člověče, chránit si chtěl
lásku ,to čeho já jsem patron ,ó ubohý proč si zemřel jen proč, pro děvu, co do srdce vryla se ti ,pro oči co neměly hranic proč?Jen proč?Já tedy jít musím ,abych našel anděla s křídly černými ,aby duši tvou my vrátil.Ten anděl smrti blízko je nás všech tak blízko jak si ani nedokážem představit.Stejně taj anděl s křídli bělavými v patách je nám neustále.
Bouře síly lidí bol , lidí bol a starý pastor uhání klopýtá a padá,
kaple je nablízku,vrznou dveře vchází dovnitř.S koleny bolavými s úzkostí padá před křížem a otvírá knihu starou a zpráchnivělou .Počíná číst a chraptivým hlasem odříkává ty stará slova.Blesky prosvítají okny kaple
Tu náhle dceře opět vrzly před otcem stojí postava ,spíše jenom obrys ,obličeje zahalen má kápi,svižným krokem uhání přímo k oltáři, padá na schodku před nohy ctihodného otce.Otče prosí snažně hledám lásku co jsem ztratil .Synu můj toť velká prosba ,však věs ,že nejen lásku nemáš ni duše!Ta tvá je hluboko v temnotách kde návratu není.Kde návratu není, ni živému ni mrtvému.
Jen utrpení a strádání.Tak tedy dejte mi požehnání, na tu strastiplnou cestu ,
však pozor si dej, na anděla co černá má křídla.Co je to zač?Mám bát se a proč?Vždyť nemam lásku ani duši co mohu ztratit?Víru chlapče víru.Ta dokáže velké divy i to, že vrátíš se z údolí smrti.Nu tedy běž a štěstí ať je s tebou.
Tu jinak je to zdá se ,tam louka tu les tam pár mladých prochází se ,je to krása v dnešním světě.Však tu najednou ,zvedá se vítr ,prach se kalí v dály rudý mrak ,nebe se zatahuje černými mraky .Praská zem.Tu vylézají zni jakési stvůry ,hadi ,ještěři a štíři.Však tu náhle záře jasná ,jako světlo denní.Tu z oblohy snáší se posel letí přímo k mladým, tu vede je a radí .
Vy schovejte se v té kapli, co na kopci tu stojí ,tam zlo nemůže, na tu svatou půdu.Tam přečkejte tu zkázu mí bratři již letí ,zlo zvítězit nesmí!!
Ti uposlechli ubíraje se ke kostelu.....Tu počali s nebes sestupovat andělé,
jako vojsko a bojovali s těmi příšerami podzemními.
Tu bojovník chrabrý a nebojácný stojí před branou ,branou co vede do údolí stínů.Tam odkud se nevrací .Vrata kamenná do jeskyně která obklopena jest pískem a trsy trávy pouze.Tak opřel se a vešel zde čpěla síra,zdi vykukovali stíny duší co ztratily smysl naději a lásku .Šel dál strach se ho zmocňoval a
pochyboval o sobě samém .Zdali se vrátí ?.Ušel dlouhou cestu ,když tu najednou končila ta cesta něčím jako studna z kamene .Hloubka tam byla nezměrná ,ale jak mu řekl pater pokud se vydáš na cestu života musíš jít dopředu a nikdy se nevracet .tu cesta za ním kamením se zasypala.Dal se do breku a no ten udatný bojovník se dal do pláče jako mále dítě ,kterému vezmete hračku.
Co mám dělat?Co jen mohu dělat?Zbaven smyslů vrhl se do té propasti s myšlenkou ,že víra umítá poslední.Padá dlouho a jak padá tak se teplota mění, až je tak nesnesitelná ,až nemůže dýchat.Tu se jako by zastaví čas vzduch kolem se vlní horkem .Najednou padne na zem a tu vidí jen slabý paprsek dopadající na zkroušené a zubožené tělo , které je připoutáno ke kamennému sloupu na noze má ten ubožák,zlatou obruč ,od které vede rezavý a starý řetěz.Kdo jsi?tato otázka zazněla a ještě dlouho po tom doznívala.Jako
v katedrále.Tu se ze tmy vynořily dvě červené oči jako dva plameny .A odpověz ty hlupáku...to je tvoje duše.A hlupák si proto ,že každý kdo ztratí duši nemá již ani svědomí.Byl to anděl s černými křídli ,anděl smrti.Ten povídá já jsem ten kdo odvádí duše sem do náruče temnot a zla.Tak i tvoje duše je zde .Však nedám ti ji, můžeš si ji vzít.Ale věs, že od želez není klíče.Tak skončil kdo jednou ztratil duši ztratí vše!Ale já jsem neztratil vše ještě mám jednu věc, věc svatou -výru-hlupáku odpověděl stejným tónem , jak ho nazýval anděl.Ale to né, tu rozletěl se zámek zlatý ,protože víra dokáže i hory přenášet.To si pamatujte .Anděl bojovníku do cesty postavil se a pravil je již mrtvá nech ji tady.Ale já věřím ,že žije pravil bojovník.A pokračoval v cestě.Kudy chceš jít ?Ptal se anděl.Za světlem pravil bojovník tu zemně se otřásla a anděl zmizel však jak otřásla se zemně, tak se paprsek světla zvětšil tak bylo vydět lépe na cestu.Po chvíli dospěli k místu odkud pocházel paprsek tu bojovník tloukl mečem do kamene ,aby díru zvětšil jak dokázal to vypadl i jeho umírající duší do podivné zahrady uprostřed hlubokého lesa vše halila hustá mlha.Ta zahrada měla
bránu a ta brána byla zamčená .Jako u lidí ne všichni se vám svěří s problémy.Ale on věřil navíc duše jeho zmírala a on věděl,že jediné místo kde zachránit ho může je kostel,kaple,kříž.Však brána zámek měla pevný ,ale jako výra bojovníka to nebyla.Tak dlouho tloukl do zámku ,až povolil ,v tu chvíli začalo prostupovat hustou raní mlhou,slunce.Popadl svoji duši a utíkal divokým hvozdem,tu vyběhl na horizont odkud naskytl se mu pohled zázračný na protějším kopci vyděl kapli ,jak kolem ní poletují andělé a bojují ohnivými meči proti stvůrám.Tu rozběhl se svižným krokem a již byl na kopci ,když v tom jedna stvůra si ho všimla a utíkala proti jemu ,ten vytasil luk a šíp a prostřelil ji hrdlo .Druhá stvůra utíkala hned za ním ,vytasil meč ohnal se a v tu chvílí zmizeli všechny příšery .Tu andělé ho uzřeli a slétli se k němu .Ptali se kdo je a odkut ,ale on je nevnímal vzal svoji zuboženou duši a odvedl ji do kaple ,tam však již byli pár mladých lidí ,starý páter a nyní procházel lodí bojovník s jeho zmírající duší.Ale jakmile udělil svátost pokání bojovníku.Jeho duše vstoupila do něj a tak bojovník vyšel před kostel a podíval se na raní krajinu, kterou zaplavovalo slunce.A starý otec konečně mohl dočíst tu knihu strastí, kterou má každý jinak širokou ,velikou,vysokou,někdo ji má z kůže někdo jako sešit.
A tak anděl z lesa již mohl se svými bratry spět na nebeskou klenbu.Aby mohli zpívat na počest víry lásky a pravdy.
Citáty a fráze
Jsou mezi námi lidé,kterým duše vrátila se z ohňů pekelných a prošla branou smrti,temnot a zapomnění jen pro to aby zachránila srdce,která utápí se v nekonečných oceánech beznaděje.Mnohým tak zachrání jejich city a mnohým také z života udělají ráj.Přesto že zásluhu na tom mají hlavně ti,kteří své srdce již nikdy nenaleznou.Ti kteří prošli peklem jenom pro to aby,jiným ze života udělali nebe.
Brdaˇ
*2000 - +2005
Fráze podzim 2004
podzim
„Modré nebe
černé mraky nezmění“
„Co dokáže lidský rozum
když je láska v lidském srdci?
Co dokáže lidská víra
když láska není“
Fráze na téma strach a smích:
Jenom ten kdo se vzdává prohrál bitvu
ale ten kdo se bojí ten prohrál celou válku.
Když se člověk směje je to proto,že
buď je jeho duše svobodná,nebo jeho srdce zamilované,nebo je jeho rozum nemocný.
Pokud se člověk vydá za celoživotním cílem a lekne se ,pak se jeho lidská
figurka vrací na startovní čáru.
Strach je nejstarší pocit na zemi, ale nikdo nad ním ještě nevyhrál.
Strach je nemoc se stejným virovým jádrem jako láska.
Proto když se někdo bojí tak ,miluje .
Každý den je směšný,ale člověk svým jednáním je ještě
zábavnější.
Fráze na téma nedokonalost:
Pokud si myslíme že něco dokonale milujeme pak je to právě proto
,že ten někdo nebo něco je nedokanalé .
Dokonalé lidské vztahy pramení právě z naší lidské nedokonalosti.
Kdyby byl člověk dokonalý,svět by mu svou nedokonalostí nestačil,ale zároveň by se bez něj neobešel.
Pak se člověk může domnívat ,že z dokonalosti pramení pýcha.
Kdyby člověk uměl s dokonalostí zacházet, pak by ho nejspíš Bůh stvořil dokonalého.
Dokonalost je cíl každého nedokonalého života.
Ideál a dokonalost jsou jako pár v kterém se jeden hádá s druhým kdo je
lepší.
Láska je pouhý odraz dokonalosti v křivém zrcadle
každého lidského srdce
Pár úvah a frází od b*:)
Fráze na téma díky a člověk:
Bůh je dokonalý
-nikdy nezapomene poděkovat.
Bůh je slovo díky které nabylo sil a jenom na lidech je jak silné bude.
Čím hlasitěji člověk o něco prosí tím tišeji děkuje.
Za každým velkým prosím by mělo být také velké děkuji.
Ctnost je výsada knězů, bohactví kralů ,moudrost bohů a víra člověku.
Citáty na téma Láska
podzim 2004
Láska je rozkvetlá růže
východ slunce co rozpouští
sníh.
Láska je naděje těch co trpí.
Láska je klíč ke každému člověku.
Láska je zbraň andělů
s kterou musí se umět zacházet.
Láska je věčné téma umělců
a tak nemá cenu o ni psát na
pár řádek.
Láska domeček z křišťálových karet
na skále kde nejvíce fučí větry reality.