Zimní črta opilcova

Kráčím a křupu krajinu,
panenské šlépě kladu.
Být jiné století zahynu
v bílé tmě mrazu a chladu.

Smysl ten bdění mi uniká,
mizí mi v živém dění.
Hledám tu okolo viníka,
sviňák však přítomen není.

Hodina pozdní nám neříká
o vině světa not pravdu.
Nejsem nic blíže hajzlíka,
levou ku pravé kladu.

Viník je nehmotný, nesedí
za stolem s pivem tiše,
což ovšem nic nemění
na moci jeho říše.

Jdu spát a říkám si mocnosti,
mám jednu šanci stále,
spíše než uvěřit možnosti
být s ostatními v sále.

Uléhám v hluku ladnosti,
snažím se býti tiše.
Neubráním se marnosti
divného pocitu v břiše.

Doufám, že ráno slunečné
probudí mě zlatě,
jinak bych řekl skutečně:
"Život: proklatě! Zasratě!"

---