Prázdno

Kroky...jeden dva tři a už jsou blíž. Skoro by se zdálo, že až u mě. Nebo...ve mně...v mojí hlavě. Slyším je a přes to všechno vím, že jsou natolik smyšlené, nakolik jim to dovolím. Nikdy mě nedostaneš. Cítím svůj vlastní horký a zrychlený dech, který je následkem nočního běhu městem strašně hlasitý. Vstávám z dlažby a snažím se uvědomit si skutečnost. Jsem v postranní uličce v neznámém městě a neznámém čase. A přitom pořád slyším ty kroky. Sbírám poslední síly, zapojuji veškerou energii, která mi ještě zbyla a soustřeďuji ji do nohou. Znovu se rozbíhám, nejdřív pomalu, pak rychleji, až běžím docela rychle a tak měkce, že zvuk podrážek ťukajících o dlažbu přehluší tlukot mého unaveného, dusícího se srdce. Usmívám se, protože vím, že brzy nastane konec a já už nikdy nebudu muset běžet. Dnes je to naposled, co se mu snažím uniknout a zdá se, že opět marně. Očima fixuji věžní hodiny, které na mě shlížejí jako obrovské, zářící oko. Už bude půlnoc. Za chvíli hodiny obijí, já se zastavím a všechno bude jako dřív. Jen budu mít v nohách pár kilometrů navíc. Vyběhnu po lehce svahovitém náměstí a zahnu doprava, kde se dám další úzkou ulicí. Kromě mě tu dnes není nikdo, a tak se ani nesnažím hledat pomoc, protože vím, jak mě to vyčerpává a že to nakonec ve výsledku není k ničemu. Podvědomě se snažím najít něco, z čeho bych mohla mít radost, ale dostavuje se jen ta stejná prázdnota, která mě zaplaví a už nikdy neopustí. Je věrnější než kdokoli, než cokoli, co jsem kdy poznala. Jen mi dělá čím dál tím větší problém se s ní vyrovnávat. Unavuje mě, ale nedokázala bych bez ní žít, to už vím. Právě běžím po dokonalé rovině, přede mnou není nic a za mnou vlastně taky ne, nedopadá sem ani slabá záře pouličního osvětlení, je tu skoro dokonalá tma. Měkce mě pohlcuje a ponechává mi dostatek soukromí před jeho očima, které za normálních okolností vidí všechno. Běžím dál a cítím, jak mě pomalu, ale jistě dostává únava a moje svaly se stahují v křečích. Zatnu zuby a snažím se to vydržet. Zkoprnělá lýtka ale bolí čím dál tím víc a já se bezradně snažím zastavit a neupadnout při tom. Zastavuji, hlučně oddychuji a masíruji si bolestivě stažené svaly. Konečně to povolí a já se můžu vydat dál. Vybíhám nahoru po pozvolných schodech, které už jsou mi natolik známé, že bych po nich mohla běžet se zavázanýma očima a přesto bych věděla, co s sebou přinese další krok. Snažím se vnímat, jak daleko za mnou je, ale kroky najednou ustaly. Kromě těch svých neslyším žádné. Dostávám se úplně nahoru, zastavuji a kochám se pohledem na noční město. Je tak tiché a osamělé, a přesto se hned k ránu zaplní davy lidí a bude hýřit všemi zvuky a barvami, které si jen smrtelník dokáže představit, vybavit a zapamatovat. Vzduch je těžký, přestože tu vane ostrý vánek, který rozdírá všechny vzpomínky a nechává je válet se ve špíně jako rozdrbanou bílou vlajku. Skoro by se mi chtělo létat, kdybych neměla pocit toho strašného závaží v nohách způsobeného během po tvrdé dlažbě. Proto radši usedám na malý travnatý plácek a nechávám se chladit ledovými kapkami rosy, které snad trochu zmírní moji bolest, lístost a snad i strach. Sedím a nemám sil znovu vstát, proto se o to ani nesnažím a užívám si poslední chvilky klidu, který je pro mě tak moc vzácný. Zavírám oči a naslouchám tichu, které se na mě valí ze všech stran a které je napjatější než všechny zvuky světa. Najednou jej ale protne hlas. Je blízký a zároveň tak daleko, že musím natahovat uši, abych vůbec rozeznala co říká.

" Co tu děláš?", ptá se zvědavě.

" Do toho ti nic není.", řeknu nervózně a otevřu oči. Přede mnou stojí kluk, tak pětiletý a možná, že ještě ani ne. Měsíční světlo se mu odleskuje v hlubokých a podivně starých a rozumných očích. Jako by chápal, co se děje. Chvíli je zase ticho.

" Nemáš žízeň?", řekne bezelstně a ustaraně si prohlíží mou zpocenou a strhanou tvář, která teď jistě vypadá jako mrtvá.

" Ne..myslím, že ne.", řeknu pevně, ale on mi přesto podává skleněnou lahev. Její stěny jsou takřka neprůhledné, takže nemám šanci vidět, co je uvnitř. Otevřu ji a přivoním. Okamžitě mě udeří nakyslý zápach s příměsí nějaké chemikálie, ale podobá se něčemu...známému, co ale neumím v tuhle chvíli zařadit. Zvědavě ochutnám a hrdlo se mi okamžitě bolestivě stáhne. Zběsile zachroptím, odhodím lahev a ta se s čirým zvukem roztříští o dlažbu. Do úst se mi okamžitě navalí hustá pěna, která pálí a bolestivě mi třepí jazyk. Už nemohu mluvit a tak jen vnímám přicházející nicotu a hledím na toho kluka se starýma očima. V očích se mu objevuje nadšený výraz, který ale vůbec nevypadá dětsky. Ty jiskřičky jsou zlomyslné a zrůdné a to mě děsí ještě víc než nadcházející smrt. Propadám se kamsi do neznáma a z dáli slyším ten známý zvuk.

Budík se rozdrnčí a já otvírám oči. Posadím se na posteli a pohlédnu z okna ven, kde už svítí slunce a oznamuje další horký den. Obléknu se a scházím dolů na snídani. Máma ji už připravila a teď s úsměvem sleduje, jak mi chutná.

" Jak ses vyspala? ", vysloví nahlas otázku i když ví, že na ni nedostane odpověď.

Po jídle se zvedám a odcházím do školy. Dnes je venku opravdu krásně, vzduch voní ranní rosou a čerstvě posekanou trávou, motýli tančí v povětří a na azurovém nebi ani mráčku. Jdu přímo na přechod, kde položím tašku a postavím se mimo bílé pruhy. Potom se zadívám do nebe, na zem, do nebe a na zem. A nakonec před sebe. Řidič troubí, ale nemá nejmenší šanci. Poslední, co vidím je jeho vystrašený pohled a pak už nic. Tak je to správné.