Obyčejný příběh

Přijde, nepřijde, přijde, nepřijde... Přijde! Kdyby nevěděla, že nesmí dělat rámus, vyskočila by. Přijde pro ni!  Měla chuť skákat po posteli jako permoník. Se širokým úsměvem svírala v dlaních malého plyšového skřítka, kterého dostala od babičky k narozeninám.

 "Musím vydržet, víš?" svěřovala mu šeptem. "Jednou přijede. Tak jako pro Popelku. A nemusí mít ani koně. No jo, jenže, když půjdeme pěšky, tak nás chytne táta. Ne. Určitě přijede na koni. A odveze mě někam móc daleko. I s mamkou. A budeme se mít jako princezny a nikdo tak zlý jako táta na nás nebude moct."
 Ještě si neuvědomovala, že pinců je žalostný nedostatek. A nikdo jí o tom neříkal. Jednou na to přijde sama a do té doby jí skřítkové, víly a princové pomůžou strávit to, co se děje den co den v pokojíčku i za ním. I kdyby jen trošku...
 

Začalo to kvůli maličkostem. Riflím, které neuschly, nesprávné večeři, ukřivděnosti z nepochopení.  Andrea nikdy vlastně pořádně neslyšela obsah hádek rodičů, protože v době, kdy se otec vracel domů, ona už ležela zachumlaná v peřinách a její bujná fantazie, plná krásných princů a jiných pohádkových bytostí, pracovala na plné obrátky.

 Když obsah hovoru sklouzl ze studené večeře k penězům a neschopnosti druhého udělat cokoli správně, obvykle přestala snít a ustrašeně zbystřila. Nabývající intenzita hlasů totiž nikdy nevěstila nic dobrého a to ona moc dobře věděla. Tiskla k sobě svého malinkého skřítka a přála si být stejně malinká, nejlíp neviditelná.

 Děda jí říkal, že, když se bude něco dít, stačí se pomodlit a zachrání ji anděl strážný. Jenže ani anděla, ani nikoho jiného z nebe asi nezajímala. Jinak by jí přece musel pomoct. Udělat něco pro to, aby se s maminkou pořád takhle netrápily.

 Andělíčku strážníčku, já vím, že nejsem vždycky úplně hodná a někdy se zapomínám modlit, ale někteří dospělí se nemodlí vůbec a zlobí o hodně víc, proč nepotrestáš je? Proč trestáš mě? Proč mi nepomůžeš?

 Z tváří se jí koulely slzy jako hrachy a hlasy se přibližovaly.

 "Ty si nezasloužíš žít, ty děvko!" slyšela rozzuřeného otce a vzápětí maminčin vyděšený hlas, třesoucí se těžce zadržovaným pláčem.

 "Neopovažuj se sáhnout na mě, nebo na Andreu! Myslíš, že se nechám zmrzačit?! Zkus cokoli a okamžitě zavolám policajty!"

 Otcovy rychlé kroky, které narazí na překážku. Maminka, sotva popadající dech, mu přivřela dveře těsně před nosem. Přibouchla je tak silně, že se jejich skleněná výplň okamžitě s řinčícím rámusem sesula na zem v podobě snad tisíců malých střepů.
 

Co bude následovat, věděla Andrea naprosto přesně. Vrchol jejiích hádek se pokaždé odehrával v jejím pokoji. Rozrazily se dveře a vběhla maminka s vyděšeným obličejem. Chvíli se s otcem přetahovali o dveře. V takovém boji neměla šanci. Otec vrazil dovnitř s nepříčetným výrazem a začal se po ní sápat. Andrea se automaticky přitiskla ke zdi a začala nezadržitelně vzlykat.

 "Přestaň, Ájo, nic se neděje," přesvědčovala ji nepřesvědčivě maminka, mezitím co se snažila vymanit z otcova bolestivého sevření.

 Andrea se snažila, opravdu se snažila zadržet ten pláč, aby jí nepřidělávala další starosti, jenže to nešlo. Ty slzy se jí neptaly, řinuly se z očí jako potůčky při povodních.

 "Tati, přestaň! Přestaň!!!" zařvala hystericky, když viděla, jak maminku smýká za vlasy.

 V okamžiku, kdy se jí začal sápat po krku, Andrea to nevydržela a zapomněla na veškerý strach. Pověsila se mu na rukáv jako klíště a vší silou trhla. "Nech ji být!" Když se odmítala pustit, otec nakonec rezignoval.

 "Okamžitě vypadni, ty malý parchante," řval a uštědřil jí mohutnou facku, která po sobě zanechala palčivou bolest a obrys prstů. Andrea na nějakou facku ale kašlala, důležité bylo, že pustil maminku.

 "S tebou si to ještě vyřídím," otočil se otec zpáky k původnímu objektu své zuřivosti. "Nemysli si, že jsme spolu skončili!"

 Odešel. Se sprškou sprostých nadávek se vrávoravým krokem vypotácel z pokoje a nechal je tam. Vyděšené, unavené, ale šťastné, že to všechno protentokrát skončilo.

 Mamka se zvedla a otočila klíčem. Když se vrátila, vzlykající Andrea se jí stulila do náruče.

 "Všechno bude dobré. Jednou," těšila malou třesoucím se hlasem.