Písmák Nepochopená komedie
Smutečno
a všude prázdno
snad přivřít víčka smíš.
Jsi tak sám
Pokorná duše
Vějíř odvál čas zas dál,
bez nostalgie,
bez ostychu.
Jen tak. sám.
Sine amore nihil
Vmyšlence na Tebe
Pálí studny zas.
Ty kostely vnás, lásko má
ten oheň žáru krás.
Tóny doznívají...
„Bravo, bravo, to byl excelentní výkon. “ Ze všech stran „Hlavně ta druhá věta, ta se Vám mistře opravdu povedla. “ Vrývá se mi to do uší, jako ta vánoční melodie, která ne a ne zhlavy. La la la tra la láá.
Pravda nikomu
slova svornosti
odevzdaná do prázdna
nejistě…
jen zachytit se ve Tvém světě
Vraťte mi ticho
Když umírá má touha,
když tvé oči se lesknou.
Já prosím
zas
S...l...o...v...a...
Slova,
poskládaná do okamžiků,
a vyproštěná ze všech sil.
Slíbená nám bez ostychu,
A přitom labutě jsou tak krásná zvířata
Čekal jsi, že někdo přijde.
Že se někdo otočí.
Zastane se tě.
Řekne ti ANO,
Víš...
Ne, miláčku, ještě nekončíme.
Ještě stále jsme my dva a.
ti ostatní.
Tonight I Sing
Jak plochá a dutá je má přítomnost.
Bludná a vmlze ztrácející se budoucnost.
A minulost.
Skví včisté kráse.
Odcházím...
Odcházím…
Sleduji, jak se dveře zavírají
stichou leností
o panty se opírají.
Jak je snadné (s)milování...
Pršelo,
když se viděli poprvé.
To nejspíš Bůh štěstím plakal…
Říkávali soblibou.
Motýlí let
Oba jsme věděli, že to přijde.
Oba jsme cítili.
Jen někdy
málo…
Sněží do vánice...
Jsi stejný jako sníh.
Napohled tak krásně bílý…
ale přesto,
kdybych tě rozpustil…
Modlitba za nás...
Slzy nářků ve tvých rtech.
Růže strny ve vlasech.
A slova…
Ta, která jsme se báli říci,
Gnose...
Hnědé kalhoty, pečlivě vyžehlené,
nakropená košile.
Jeho žena zněj chtěla vždycky mít
šviháka lázeňského…
Sám na sbírání rosy
Věřím Ti…
A stěmito slovy jsem se stebou
rozloučila.
Řidič autobusu nás provrtal pohledem
Vzdálený a přeci tak blízký
Pamatuješ.
Tenkrát si mi dal malé, zlaté kormidlo,
snad abych ukočírovala ten svůj život.
A neptal jsi se mě, zda to umím…
Když ztratí motýl křídla...
Jak motýl mezi žaluzií,
jak naše slova ve větru.
Tys říkala „Neboj, to se změní“
A přitom… „Kde teď jsi. “
Vypouklá nicota...
Stojíš tu sám…
sám před sebou
i před celým světem.
Čekáš…
Rozladěný klavír...
Třemi prsty vyťukáváš
po zaprášených klapkách
všemi známou A mol.
A kdykoli ti to přišlo krásné,
Právě zvoní . . .
Slyšíš.
Tak nekřič tolik přece.
Nech vítr šeptat to tajemství do útrob listí
abuď šťastný,
Už to vím...
Když se nikdo nebude dívat,
povím ti, jak jsem sbíral ty obdelníkové slzy
po asfaltových chodnících.
Když budou mit všichni zacpané uši,
Ve stínu křídel Tvých...
Tak, jak kopretina
za mohutnou zdí.
Tak, jak tři růže – poslední…
cos darovala mi, snad abych nezapomněl,
Viděla jsem brečet anděla . . .
Byl tak sám a byl tak smutný,
slunce vněm viděla jsem umírat.
A ten pohled – dobrý Bože,
nezažiju to už…snad.
Kdyby mohla mluvit...
Příroda je nejhezčí na podzim, aspoň se to tak říká. Ano, toto období má opravdu vsobě jisté kouzlo. Zdálky vidím, jak pár posledních zažloutlých listů pomalu, jakoby snadhledem, opadává ze staré lípy. Staleté lípy.
Tak proč?
Proč.
Řekněte mi prosím někdo-kdokoli, aspoň jeden-jeden pouhopouhý důvod, proč. Proč to, co se zdá býti silné, záhy zklame sebe, nás, všechny.
Proč si lidé ubližují, ať už záměrně, či něchtěně.
Za jakou cenu . . .
Po anglických ulicích se lehce jakoby po mráčcích procházel kněz. Tiše si pobrukoval písně zkancionálu, když vtom spatřil chlapce, kterého dobře znal a měl ho rád. Chlapec vruce držel klícku, vekteré seděli tři ptáčci a třásli se zimou. Každým pohybem, jenž chlapec sklíckou neopatrně vykonával, sebou tloukli o mříže.
Masky - všichni je máme...
„Hedvábnou rukou přítele vybírej a drž železnou,“ vtloukávala do mě maminka již od dětství.
Dnes už vím, jakou cenu má pár těchto slov…
Když se podívám zpátky na svou minulost, skládá se zmnoha výboček a nouzových přistání. Snaha působit na lidi tak, abych se jim zalíbila, byla zbytečná, přinesla mi spoustu falešných lidí, kteří se vydávali za mé přátelé a jen užírali zmého „koláče slávy. “ Škoda jen, že ho nesežrali celý, mohla jsem všemu předejít.
Vzpomínky odkapávají jako slzy...
Na ztrouchlivělém stromě
tři rýhy do kmene.
smůlou propletená jen jedna z nich
Sluneční záře majestátně opírá se,