Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSVĚT ZA ZDÍ-8
07. 01. 2008
2
2
1398
Autor
fungus2
Část osmá
Dravec Oro kroužil na obloze a občas proletěl nad početnou skupinou mužů jedoucích na koních, v jejichž čele jel Asim s Imarem.
„Podívej se Asime, támhle je už normální krajina,“ řekl Imar, který uviděl v dálce zelený pas země. U něho končila zčernalá zem, kterou způsobila tmavá mlha smrti.
„To je dobře. Tahle černá krajina působí dost depresivně,“ pronesl Asim, přičemž se zadíval na dravce. Ten letěl s roztaženými křídly a upřeně se díval pod sebe. Po chvíli prudce slétl k zemi, načež se v jeho mohutných drápech objevilo nějaké menší zvíře. A i s ním poté odletěl pryč.
„Brzo bude večer,“ mínil Imar.
„Snad v tý krajině bude nějaký vhodný místo k přenocování,“ řekl Asim a zadíval se na slunce. To pozvolna směřovalo k obzoru, na němž se v dálce tyčilo velké pohoří.
„Dojedeme k tomu, co je v dáli před náma. Tam se utáboříme,“ pronesl poté.
„To vypadá na nějakou obrovskou horu,“ mínil Imar, přičemž nad nimi opět proletěl dravec. Ten poté zakroužil před nimi, což znamenalo, že mají jet tím směrem. Tedy přímo k onomu pohoří.
Obloha se začala barvit do červena a zároveň se těsně nad obzorem objevily tmavé mraky a přitom začal náhle vát vítr.
„Asi brzo zmokneme,“ zkonstatoval Imar.
„Nejsme přeci z cukru,“ mínil Asim, který si všiml, že jeho kůň začíná být nervózní. Rovněž dravec začal vydávat poplašené skřeky a létal nad nimi sem a tam.
„Tohle se mi vůbec nelíbí. To nevypadá na vobyčejnou bouřku,“ řekl Asim a upřeně se zadíval na obzor. Na něm se k zlověstně tmavnoucí obloze tyčila hora, která připomínala tvarem sopku. Před ní ve větru šuměl les a stromy se nakláněly do stran.
„Asime! Podivej se na ty mraky!“ vyhrkl náhle zděšeně Imar.
„Co to má znamenat?“ pronesl tázavě Asim poté, co spatřil, jak se mračna trhají na velké kusy. Pak se z nich začaly vytvářet postavy jedoucí na koních. Všem bojovníkům se za okamžik na spínajících koních naskytl pohled na velké množství jezdců. Ti jeli jakoby vzhůru nohami po nebi a v červeném svitu zapadajícího slunce vypadaly postavy strašidelně.
„To jsou Navarové!“ vykřikl Asim a prudkým pohybem vytáhl ze sedla luk. I ostatní bojovníci uchopili luky a vzápětí k obloze vylétlo velké množství šípů. K úžasu všech vystřelené šípy prolétly koňmi i muži na nich, načež obloukem dopadaly zpět na zem.
„To jsou jen přízraky!“ vykřikl Asim, jenž obouručně držel uzdu koně, který se stavěl na zadní. Zároveň s mrazením v zádech hleděl nad sebe. Desítky a desítky nebeských jezdců nad nimi projíždělo a poté je pohlcovala tmavá obloha.
„To teda bylo něco!“ pronesl Imar, když i poslední přízrak zmizel v temnotě nebe.
„Berme to jako varování, že Navarové se rychle blíží k místu, kam jedeme i my,“ řekl Asim a zadíval se na červánky zaplavené nebe.
„Aspoň, že jsme nezmokli,“ mínil Imar.¨
„Tohle je vopravdu zvláštní země. Co nás asi ještě čeká?“
„Tak to nevím, ale teď nás určitě čeká noc.“
„To máš pravdu,“ zkonstatoval Asim a opět pohlédl na obzor, který rudě plál, na jehož pozadí se výhružně tyčila hora. U ní kroužil dravec Oro a stále vydával skřeky, jenž se odrážely od skal do dálky.
KONEC OSMÉ ČÁSTI