Jak ze mě vyrostl hňup, II. - Začátky bejvaj krušný

Jak já byl zatraceně tlustej, když sem se narodil. Nevím po kom, matka i babička byly vždycky tlustý, když se narodil bratr a rostl, byl vždycky tlustej, vlastně i všichni moji příbuzní na vesnici byli tlustí. Ale osudu člověk neporučí, a tak sem se narodil zatraceně tlustej. Blond vlásky, modrý voči, bílej kostýmek, velký břicho. Mám fotku z porodnice, když ji ukazovala matka známejm, dopadlo to vždycky stejně, nikdo si nevšiml, že se šibalsky usmívám a mrkám, že asi něco dokážu, protože sem se narodil 9.9.1985. Ptali se po kom sem tak tlustej a jestli to není vážný.

Vzpomínám si, že sem nechtěl do jesliček, to je první vzpomínka co si vybavím. Nepamatuju si ten pocit nebo důvod, to už sem nebyl tak tlustej. Jenom vidím, jak sem se držel dveří, brečel a nechtěl tam do těch ohrádek, mejm argumentům o lidský důstojnosti nepřikládaly pančelky důležitost, nešlo mi rozumět zatím ani slovo. Do jeslí se mnou chodili Pavel. Byl to milej kluk, později mistr republiky v judu. Už v těch jeslích měl něco do sebe když přeskakoval ohrádky parakotoulama, zatímco já si maloval sluníčka a zpíval pjesničky, aby se mu líp sportovalo.

Mám temno, ale přišla školka. Nejlepší období mýho života. Ráno mě matka odvezla do školky, já si převlíkal pořád do kola punčochy. Do teď nevím jestli sou dvě čárky dopředu nebo dozadu, ale vždycky mě trápilo, abych se módně neznemožnil a nevzal si je naopak, pořád sem si je měnil, až mě museli z šatny odtáhnout. Tenkrát už mi říkali ménem, pane Lukáši. Ve školce chce každej vypadat, ne jen se chovat, možná že sem blinkal po vajíčkách, ale moje ofina česaná na debila, lácáče s krtečkem a zavřený papuče ze mě dělali rebela.

Každý ráno sme se honili na linu se slečnou Ivetou. To nás bavilo. Místní výtržník, Pavel Vlček, kterýho všem předhazovali, že tak dopadnem, když budem zlobit, mě jednou žduchl, když sem běžel. Ani sem nebrečel, ale bylo z toho 6 mašliček z nemocnice a zelenej jód, co pekelně pálil. Hodně sme si jezdili s autama a koukali na televizi, občas sme se fotili a holky si zvedaly sukýnky, jak se u toho styděly. Pořád sme museli pít mlíko se škraloupama a blinkat po něm, dělali pravidelně vajíčkový pomazánky, ze kterých sem blinkal taky. Nebyl sem jinak moc vybíravý dítě, ale vajíčka mě sraly. Asi proto je dávali pro jistotu i do polívek, asi měly kuchařky rády u stolu nablinkáno, jinak si to nedovedu vysvětlit.

Velká věc byla, že z nás pod vlivem komunistický propagandy dělali zocelený svazáky, k tomu sloužila studená voda a tzv. otužování. To se vzalo dítě co brečelo, nahý se dalo pod studenou sprchu, ještě pořád brečelo, ocákalo se, brečelo stále, a kolikrát brečelo i když už dávno měly brečet jiný děti, ale ty se k tomu neměly, tak to bralo za ně. Po umytí a obědě se šlo spát.

Šlo, ale nespalo. Komu by se chtělo, jen tak ležet na těch blbejch malejch postelích a poslouchat gramofon. Jenomže znáte komunisty, to nejde jen tak si dělat co chcete, kdo nechtěl spat, dostal na holou a spal stejně. Hloupější děti to nechápaly a každej den dostaly na holou, brečely a vbudily ostatní děti. A my se jim smáli, se slečnou Ivetou, a drželi se za ruce.

Asi abychom se naučili něco do života, zavedli sme si odpolední školkový debatní kroužek, kde děti, co už uměly mluvit, si vykládaly, co zažily. Bylo to lehký, každej zažil zhruba to stejný, totiž nezažil nic, takže musel lhát. „Já byl o víkendu v lese a viděl sem krásnýho jelena.“ Děti uznale pokývaly hlavou, že sem znalec divé zvěře. Jo, jelena, hovno jelena, o víkendu sem viděl jen nějaký psy si honit ocasy v parku, při pravidelné procházce po parku v GOLFáči, takovým kočáře pro pány a paní co se chcou životem řítit do plnejch.

Zajímavý bylo, že díky naprosto úděsný stravě se ze mě záhy stalo naprosto hubený dítě. Když to vyšlo, měli sme na doma na večeři sýr, když ne, tak jen chlebovou pochoutku, to se dva tlustý krajíce chleba naplnili dalším, hubeným, krajícem, labužníci přidali ještě kečup. S takovým jídlem byla moje kariéra tlustýho a veselýho smíška prostě nemožná.

Školka uběhla jako voda a přišla na řadu první třída. Chytl sem dobrou partu, byla tam jedna holka, co hrozně kradla a pořád brečela, když ju u toho někdo chytl. Teda abych to uvedl na pravou míru, ona brečel vlastně pořád. Někdo ji vyvolal a ona nevěděla, no jasně, prostě zase brečela. Nudila se v hodině, tak se rozbrečela. Někdo jí liskl, aby furt nebrečela, a udělala tu svou scénku s pláčem znova.

Můj nejlepší kamarád byl Marek Bohanes. To méno je blbý, stejně tak Lukáš Makowski už nebylo dost IN, chtělo to změnu. Já mu říkal Kerame Senabohu a on mi Šákule Ikswokame. Ten kluk byl dobrej, trochu při těle, ale mazanej. Chtěli sme mě dostat z družiny, tak obešel bezpečnostní opatření, aby mě z ní dostal. Totiž, zazvonil na zvonek družiny a řekl že přišel pro mě, a mě pustili. Oba dva nás totiž rodiče zařadili do školní družiny. Její náplní bylo chodit ven do trávy a házet si s ringo kroužky, nebo hrát dětský nácvik brutality, hru HUTUTU.

Byla to lehká hra, člověk si prostě šel a vydával ten zvuk, protivníci měli za cíl na něj naskákat a udržet ho zalehlýhlo, než se zadusí a přestane HUTUTUtat. Ta hra samozřejmě počítala s tím, že nikdo si dobrovolně nelehne a nenechá na sebe naskákat hromadu lidí, ale že se bude hrozně prát. Proto se hrávala na písku, aby se navíc prášilo a mohli ste si zašpinit oblečení.

Speciální hra byla, domluv se s děckama a ukažte si co máte za nářadí v gatích. Z dnešního pohledu mi nepřijde 2x chytrý, že sme si to ukazovali já a Keram. Občas se připletla i slečna Zuzanka, sousedka Kerama, to bylo fajn. Nevím kdo, ale někdo objevil, že pusinkování je taky fajn. Jediná holka co za to stála se naštěstí nechala, stačilo ji honit chvilku po louce a ona se udejchala a pak se s váma už pusinkovala. Nezeptal sem se na méno ani telefon, takže jí nemůžu teď nějak říkat a nevím jak dopadla.

Dva roky, samý jedničky, a byl čas osedlat koně a jet o školu dál, do jazykový třídy. Tahle třída už měla něco do sebe, chodil do ní třeba Pavel Muller, syn prodejce nábytku a jiných komodit, který hýřil, penězi, které občas doma „našel“. Neuměl se prát a nosil punčocháče, tvrdil, že ráno je u nich, asi třicet minut od centra města, o 10°C míň než jinde, proto je musí nosit. Další důležitej třídní kápo byl Lukáš Šalamoun, přezdívanej Šála. Dělal gymnastiku a pořád v tělocviku dělal exhibice salt a jinejch gymnatriků. Jak se pak měl člověk soustředit a udělat kvalitní kotoul, když před ním kluk místo kotoulu hodit dvojitý salto?!!

Všichni žili POGama a hokejovejma kartičkama. POGy byly takový papírový kolečka s obrázkama tazmánskejch čertů a hard core lebkama. Bejt POGovej kápo, to znamenalo mít respekt u slečen i pánů, moc a jistý vliv. Fungovalo to tak, že když prohrál silnější, zmlátil slabšího a ještě mu všechny POGy ukradl, bylo to férovej výběr. Nemohlo se díky tomu stát, že by největší rváč neměl tak velkej vliv jako nějakej šprt, co dobře hrál. Další věc byly ty hokejový kartičky, dodnes vidím jak doma Muller ukradl jedničku a nakoupil za ni hokejisty, doma na to přišli, seřezali ho a ty kartičky spálili. A pořád musel nosit ty punčochy, i v pátý třídě.

Do třídy s náma chodila jistá slečna Adéla Koláčková. Byla trochu při těle, ale to nikomu nevadilo, byla hodná a každej den jedla čabajku, takže bylo jasný proč tlustá je. Její otec zasedl obě přední sedadla favoritu, ve kterým jezdil, byla proti němu s 80kg proutek. Další postavička byl nejmenší kluk na škole, Vašek Cetl, dělal karate a jednou se popral s Mullerem, použil karate a podrazil mu nohy. Od tý doby všichni měli jasno, karate je mocná zbraň.

V páté třídě se lámal chleba a hole, opět se měnily školy, přestupovalo se na gymnázium. Zvláštní místo dostal spolužák Dan, kterému rodiče zaplatili soukromou školu ve Vídni, ačkoliv neuměl slovo německy, aby se o něj doma nemuseli starat. Což on věděl, ale to mu tak moc nevadilo, těšil se tam. My ostatní udělali přijímačky, někdo prošel, někdo ne.

Několik spolužáků včetně mě prošlo na novou školku, 8-leté gymnázium, sbohem základko.