počasí2

díky Rabbe

Do letního žáru se náhle a bez předchozího upozornění vloudí malé dešťové kapky. Obloha náhle potemněla, ale jenom na tolik, aby nezakryla zcela slunce za svými mraky, které se schovávalo, jako malé dítě před pohledy rodičů.Jeho paprsky dosáhly svého minima.Mračna se převalují sem a tam. Vzduch kolem náhle voní po vodě. Tráva reaguje na tuto změnu, život v ní se okamžitě začne ukrývat a pár odvážlivců zůstává, aby se umylo. Vítr se prohání mezi stromy na jejichž listech ulpěly zářivé kapky deště jako vzácné perly.Slunečnice náhle skloní své hlavy k zemi,ptáci přestali švitořit a vlétli do úkrytu, jen půda a žížaly si lebedily v této nenadálé spršce. Osvěžující dusivý vzduch, který zde stál a skoro se nehýbal. Jak náhle dešťové kapky začaly padat z nebe, stejně nečekaně zmizely ,jako mávnutím kouzelného proutku. Slunce vysvitlo mírnější. Jeho paprsky se dotkly země a ta se protáhla pod jeho hřejivou dlaní a vydechla novým životem.Kdesi znova zazpíval pták. Slunečnice se narovnaly a s úsměvem se protáhly tak, aby dosáhly na mráčky plující nad nimi. Chladiví vzduch přinesl úlevu, na kterou dlouho všichni čekali.V trávě ještě zbylo pár korálků vody, třpytí se a zdobí. Bosí lidé si krásy nevšímají, rychle proběhnout do kamenných domovů a tím přijdou o zázrak, který byl právě dán a přijat. Neslyší nádech,necítí zvláštní vůni, nevidí jak vše náhle začalo pulzovat novou silou. Jsou slepí, utíkají! Jen, aby opět nepromokli. Ach ti hloupí nadávají na to jak je venku a neuvědomují si proč tomu tak je, že naše matka Země to tak potřebuje. Vyhlédnou ven – je nádherný den, ale moc velké teplo, padá sníh, fouká vítr – nic pro ně není dostatečně dobré, ale co na nich nezáleží budu se držet svého, mě děkují zvířata i rostliny, ne lidem. Tak tady je můj vzkaz vy chásko jedna: „Řídím se a řídit budu, tím co potřebují oni a ne vy!“ pošle vzkaz po větru. Rozpřáhne náruč a spustí znovu svou píseň rozmarného počasí.

---