Naslouchat

Probudila se v půli noci. Vedená prapodivným pocitem sešla pomalými krůčky po schodech. Studená pokožka na jejich chodidlech jakoby očekávala tisíce bodavých jehliček, nic takového ale nepřišlo. Šla za světlem svíčky ven ze dveří, do ticha zahrady. Stál tam dědeček. Vosk svíčky mu skapával na ruku, ale on nevnímal tuhle bolest. Stál pár kroků od jeho stromu a pozoroval vodu. Vodu, kterak se líně přibližuje k jeho tělu, k jeho stromu, k jeho domu, k jeho všemu. Vítr hrál přetahovanou s plamínkem svíčky. Opřela se o dědečkův dub a tiše naslouchala tesklivé symfonii noci. Hvězdy na nebi byly stejně tak blízko jako ta voda. Natáhla se, aby alespoň jednu zářící blýskavici přivinula k sobě. A pak tu stáli a pozorovali přibližující se vodu všichni tři.
"Dědečku, že nespanou hvězdy? Že se neutopí?"
I když věděl o její přítomnosti, polekaně sebou trhl. Aniž by však odtrhl zrak od hladiny řeky, která už taktak smáčela jeho boty, řekl: "Hvězdy? Kdepak, Johanko, hvězdy voda vzít nemůže. To jen lidská láska a dobrota hýbou nebem. A tu hvězdu, kterou držíš v náručí, vrať pěkně zpátky nahoru, aby tě mohla střežit a hlídat tvé štěstí."
Johanka tedy otevřela svou náruč a hvězdička se od nich začala pomalu vzdalovat vtříc obloze. Obloha pak začala zářit víc a víc, až musela Johanka sklopit oči. Spatřila vodu, která už sahala po dědečkova kolena. "Ty nepůjdeš domů, viď, dědečku?", zeptala se tichounce, snad aby ji neslyšel, snad aby to nebyla pravda, snad aby voda klesla a řeka se vrátila zase zpátky.
"Mnohokrát jsem ti vyprávěl, malá, že jsem u této řeky proseděl celé roky. Naslouchal jsem jejím zpěvům, jejím básním i jejím nářkům. Naučil jsem se odezírat slova z jejích úst. Naučil jsem ji, aby také ona poslouchala mě. Teď je mi blízko a chce poznat mé tělo, můj strom i můj dům. Je jako život; dává a bere. A protože mi svěřila své největší tajemství, musím teď i já svěřit své tajemství jí."
Dědečkova svíčka zhasla, voda už smáčela i Johančinu noční košilku. A voda sladká se počala mísiti s potůčkem slz, jenž vyřvávaly bolest.
"Utíkej domů, Johanko. A neměj strach naslouchat řece." Řekl a odevzdal své tajemství vodě.

---