Jak ze mě vyrostl hňup, III. - Odyssea

2 ráno. Není nad tyhle noční radovánky. Dusno, jeden by se furt potil, převaloval na posteli, furt na něco myslel a nic. Prostě nejde spát. Co naplat, musím se dívat na televizi. Sem rád, že můj oblíbenej program mě nezklamal, přehled novinek z oblasti Teleshoppingu, to je klasika.

Koukám, že už nemusím doma luxovat, proč taky, když si můžu koupit domácího luxovače, nevím sice co to je, ale jezdí to po celým bytě a luxuje to koberec i dřevo. Nevidím jak se to zapíná a vypíná. Aby to nebyl jeden z těch luxů co se zapnout a luxujou a nepřestanou. Třeba spíte a ony furt luxujou. Nebo je honíte a řvete na ně ať toho nechajou, jenže ony furt luxujou. Asi si myslí, že prach se usazuje kontinuálně, a tak je vlastně dobrý luxuvat průběžně, bez přestávek. Jednou si takhle v bytu umřu a tenhle lux by pořád po mě jezdil a luxoval mě, to je fakt blbý…To radši budu luxovat normálně.

Je to totiž tak, že normálně vůbec neluxuju. To se pak u toho docela lehce zůstává, když vás otráví domácí automatickej luxér. Sou dva přístupy k luxování, luxovat a furt se stresovat, jestli jako už není čas na novej luxing, sledovat jak to vypadá s mírou znečištění všech oluxovatelnejch ploch a kdo ví co ještě. Můj je přístup dva, vůbec neluxovat a když na to přijde, nikoho domů nevodit. A nebo vodit, ale říkat ať se nezouvá, že žijem jen jednou a trávit život luxováním není vůbec výhodný využití času, takže u nás se neluxuje a chodí v botách.

Tahle výmluva nabírá na pikantnosti, hlavně když je venku nějaká srajda co se lepí na boty a návštěvník by ju roznesl po celým bytě, to pak přichází na řadu varianta tichýho odporu. Prostě řeknu, aby se pan přijduvší člověk přezul do nějakých mých bot, který nejsou špinavý a nenadělají mi doma nevynucenej bordel navíc.

Zkrátka, koukám si tak na televizi a pomalu se to ve mně hněte. Je noc, co naplat, nemůžu jen tak nocovat a nic u toho nedělat, mám hlad a musím začít šmejdit. Šmejdit se dá různě, třeba si prošmejďovat svoje oblečení ve skříni a vybírat si co další den na sebe, nebo se chodit dívat do zrcadlam jak se jeden od minulýho dívání do zrcadla změnil, prostě toho je dost. Ale to pravý šmejdění, to se od těhle lacinejch šmejdin dost podstatně liší.

Vyznačuje se lezením po čtyrech, plněním tajným úkolů, jako třeba hledáním jídla, a zatajeným dechem ze strachu z odhalení. Tohodle stavu dosáhnu v noci zpravidla tak, že jdu do ledničky. Ono hledat jídlo jinde než tam je bláhový, zkoušel sem to, ale ve sprchovým koutu například není. Třeba sem si přes den schoval do sprchy sýr, ale v noci tam už nebyl. Domnívám se, že ho tam matka viděla když se sprchovala a snědla ho, to ona tak dělává, to jí je podobný.

Ta naše lednička má jednu výhodu, a to že se nachází v pokoji, kde spí matka. Moje matka nemá ráda když lezu do ledničky, jedno kdy. Moje matka nemá ráda když v noci šmejdím. A především, moje matka nemá ráda když v noci šmejdím a lezu do leničky. Výhoda naší ledničky tedy je, že když do ní chcu v noci jít, musím u toho šmejdit a to přímo vedle matky.

Pokoj matky je opatřenej apartníma dveřma ze dřeva, s proskleným průčelím, dveřma opatřenýma klikou a vrzavým dozvukem při otvírání. Tím nechcu naznačit, že by sama lednička neměla vrzavý dveře, to samozřejmě má taky. Je to bezpečnostní mechanismus, kterej tam asi matka buduje od doby co sme si koupili novou ledničku, přes den ju furt otvírá a zavírá, aby se co nevíc zavrzala a v noci se nedala otvírat.

Za ty léta co trénuju šmejdění sem se naučil základní grif, jak otevřít téměř neslyšně klasické dřevěné dveře se skleněným průčelím, vybavené klikou, stačí zespodu mírně před samotným otvíráním kliku podtlačit a pak už to jde samo. Důležité pak je, nezapomenout, že vlivem setrvačnosti se dveře po otevření blíží rychle ke stěně. Nejednou se mi stalo, že do ní narazily, a to pak bylo všechno rázem v niveči.

Taktéž samotné otevření ledničních dveří není nic jednoduchýho, jeden by si myslel, že je, ale pravý opak je pravdou. Dveře sou podtlakovaný a při sebemenším otevření udělají tlakový zvuk, takové PONKnutí, které budí matky, asi víte co myslím. Proto je přímo nutností nejnutnější, aby při operaci otevírání dveří ledničky člověk vyvinul poměrně značné úsilí na dvojsečný pohyb, totiž pamalu otvírat a trošku pomaleji lednici druhou rukou zavírat, čímž se lednice totálně zmate a zapomene PONKnout.

Další překážka při cestě do ledničky sou mý nohy, v noci je nepohodlný chodit v botech, takže chodím bosej. Povrch u ledničky je linoleum, a na linoleum se vcelku snadno přilepíte. Takže když bych chtěl jen tak dojít k ledničce a otevřít jí, nalepil bych se a při odlepení vydal takovej ten odlepivej zvuk, kterej budí matky, asi víte co myslím. Takže k ledničce zkrátka nejde jít, musí se k ní lízt po čtyřech. To už trošku zavání patologickou debilitou, ale co jeden může dělat, když má v noci hlad??

A tak si tak sedím u televize a zvažuju všechny pro a proti. Tady bych asi měl zmínit několik příkladů, kdy se mi moje šmejdění nevyplatilo. Třeba onehdá, du si takhle šmejdivě do ledničky a najednou se matka vzbudí. Matka se ve zkratce nebudí ráda. Matka nemá ráda když ju budím právě já. Ale nejvíc nemá rád když si to kolem ní jakože nic prošmejďuju do ledničky a vzbudím jí. To přímo miluje, takže potom začne nadávat. Na druhou stranu, když už nadává, můžu si třeba odnýst celou ledničku, ale bude nadávat furt stejně. No a tak onehdá se vzbudila a začla nadávat.

Nebo jinej případ, zavírám už dveře od pokoje a najednou ve mně hrkne a já s nima bouchnu. Matka se vzbudí a dál to už znáte sami. Když člověk uváží, jak snadno se matka vzbudí, vždycky je na vážkách, jestli do toho nočního rizika a dobrodružství zase jít. Kolikrát se mi stane, že už už stojím přede dveřma a chcu je otevřít, ale nakonec si řeknu, že to stejně nemá cenu, protože by se matka vzbudila, takže se vrátím a nechám si zajít chuť.

Dneska mám ale obzvlášť hlad, takže je jasný jak to bude probíhat. Je nutný zvolit jídlo, který můžu v noci sněst. Několikrát se mi stalo, že sem si donesl těstoviny a koukal na ně v tom jejich celofánovým balení a nevěděl co s nima. Nebo sem si přinesl polívku v pytlíku a koukal na ni. Ono, když už je člověk v lednici, bere první co mu padne pod ruku a jde, jak to jen nejrychleji zvládne, z místa činu. A s tím matka počítá, proto do lednici umisťuje naprosto systematicky úplně alogický jídlo, jako třeba polívku v pytlíku. Já si toho ve všem tom vzrušení včas nevšimnu, no a když už sem dávno zpátky ve svém pokoji, je pozdě na to něco honiti.

Skočím si pro sýr a šunku a udělám šunkový rolky se sýrem. Přes den bych to zajedl pečivem, ale jestli něco, tak pečivo se dává do igelitových pytlíků a řeknu vám, není větší peklo než se snažit vyšustit pečivo i s igelitem z matčina pokoje, to bych mohl rovnou matce postavit před postel troubícího slona a vyšlo by to nastejno, kdybych tam chtěl v noci šustit s pečivem.

Před takovouhle operací je vždycky třeba nachystat důkladnej akční plán, tedy co dělat, když se něco zvrtne. Například, když bouchnou dveře, vím naprosto jistě, že už nejde je rychle zavřít a dělat že nic, matka se stejně zbaběle vzbudí, otevře je a přijde mi vysvětlit, že sem hajzl. Stejně tak vím, že když mi noha vydá odlepivej zvuk, není na místě panikařit, protože díky poloze na všech čtyřech sem u ledničky mimo zornej úhel matky, které v tom brání stůl. Ona sice uslyší nějaký odlepení, ale když se podívá, vidí jen stůl a tak si spí dál. Takže já jen na tý zemi pár minut mlčka sedím a poslouchám jak se mění frekvence jejího dýchání, když nijak, vím, že můžu prostě pokračovat dál.

Můj akční plán musí taky počítat s tím, že když v už jdu do ledničky a vzbudím matku, pořád nic není ztracený. Mám ověřený, že když matce řeknu nějakou naprosto absurdní poznámku o tom, že se probudila, je z toho tak zmatená, že zase usne. Třeba onehdá sem jí řekl, ať spí, že už jí z toho věčnýho nočního probouzení hrabe. A ona se zmátla a usnula, protože si nebyla jistá, jestli jí to říkám já, nebo její vnitřní hlas. Pravda totiž je, že jí opravdu hrabe, ale to s ním nočním probouzením zas tak moc nesouvisí.

Nuže, plán sem si nachystal, můžu jít. Pomalu se blížím ke dveřím, rožínám si světlo v koupelně, které odrazem od zdi dopadá v tlumené formě i do pokoje s lednicí. Chytám za kliku a rychlým trhaným pohybem ji překonávám. Na tyhle kliky zpravidla platí rychlé trhané pohyby, kolikrát se mi stalo že sem zkoušel pomalé, a neplatily. Ulehám na 4 a začínám se plížit, ale v tom matka zakašle. To je celá ona, já si tam šmejdím a ona na mě kašle, jako bych ji neznal.

A tak si musím lehnout a nehýbat se pár minut, abych si byl jistej, že jí nevzbudím jemným pohybem. Po pár minutách koukání na tmu a se dávám do otvírání ledničky. Pomalu jí dvojsměrně otvírám, rožíná se v ní světlo.

Hm.

Matka snědla šunku i sýr. To ona tak dělá, prostě když si chce, všechno sní. Co mám asi tak teď ale dělat já? V ledničce je jedna polívka v pytlíku a samozřejmě dnešní specialita, pudink v pytlíku. Sem starej labužník, ale tady přestává všechna legrace, sem v koncích. Zavírám dveře ledničky, odpližuju se ke dveřím, zavírám dveře, zhasínám světlo a celej hladovej si lehám do postele. Aspoň že po všem tom dobrodružství se mi docela lehko usíná.

Tak takovej sem dneska.