Faust

Faust 21.století

 Všude ticho. Malá místnůstka s jedním velkým oknem, které je však zakryto černou clonou.Jediné paprsky světla vydává malá otlučená lampička stojící na přeplněném psacím stole. Ten je pokryt stohy papírů, zmačkanými archy, zlámanými tužkami a tlustými zaprášenými vědeckými knihami. Kromě stolu není v místnosti žádný jiný nábytek. Tuto, téměř kobku oddělují od všedního světa vyviklané dřevěné dveře s omláceným lakem.

Hrobové ticho přeruší hlasité rány dopadající na dveře z nichž začnou odletovat malé třísky. „Fauste, vylez. Už je ráno, musíme jít na univerzitu. Přestaň se hrabat v těch zaprášenejch lejstrech a vylez z toho tvýho doupěte“. Z haldy knih nevrle vykoukla hlava nesympatického mladíka. Jeho oči byli opuchlé a vlasy mastné a rozcuchané. Na pravé tváři měl přilepený vytržený list. “No jo, už jdu“ zamumlal rozespale a začal se probourávat skrze papírová moudra. Neohrabaně se nazul do zablácených děravých botasek, tkaničky nechal rozvázané a vyrazil ven ze dveří. Ty se za ním zabouchly. Netrvalo dlouho a opět se otevřely. Mladík se zaklením  hmátl někam do tmy, odkud vytáhl starý modrý batoh. Po pokoji se rozprostřela tichá tma.

„Otevřte si učebnice na straně 118 a budeme pokračovat ve výkladu“ozval se příjemný nakřáplý hlas z druhé strany posluchárny. Hlas patřil postaršímu profesorovi nehezkého, ale dobráckého vzhledu. Velké kulaté brýle mu neustále sklouzávaly dolů po nosu. Jeho obočí  bylo huňaté, zatímco na hlavě se pyšnil lesknoucí se pleší. Hubené tělo mu zakrýval dlouhý ošumtělý černý plášť. “Pane Kranitzi, kolikrát jsem vám říkal , aby jste při mých hodinách laskavě nespal“ zachraptěl a belhavou chůzí popošel směrem k lavicím. “Pane Kranitzi!“. Profesor nespouštěl oči z mladíka, který polehával v nejvyšší řadě a stále nejevil známky přítomnosti. Dívka sedící vedle něj ho dosti nešetrně dloubla pod žebra a zasykla: “Fauste, vzbuď se, dívá se na tebe starej“. Mladík s sebou trhl, jeho hlava vyletěla a ruce  začaly automaticky šátrat po plnícím peru. Místo toho však shodily objemnou učebnici, která se za značného hluku doskákala po schůdcích, až k profesorovým nohám. „Promiňte“, zamumlal mladík, když sbíral svoji učebnici a rychle se vracel zpět do lavice, aby se vyhnul případným nepříjemnostem. Teď litoval, že je lavice tak nízká a nemohl se pod ní zavrtat. Raději si otevřel knihu a předstíral urputný zájem o určitou stránku, jen aby se nemusel podívat do profesorových očí.Ten se však zatím přiblížil a sehnul se k němu. „Pane Kranitzi, vím, že vás hodiny německého jazyka unavují a týrají vaši nadpozemskou duši, ale žádám vás, aby jste se překonal a snesl se v mých hodinách k nám dolů. Zkuste chvíli přestat poslouchat slastné tóny božských harf a zpěv nesmrtelných andělů a raději mi vyskloňujte sloveso být. Pokáraný vstal, vyděšeně zíral do učebnice, v nichž se před ním míhaly spleti patvarů, která mu nedávala smysl. „No,Ich bin, du bist, er bit, sie bitten, wir bitten, ihr......“. Setkal se s káravým pohledem němčináře a raději zmlkl. „ Pane Kranitzi, je mi líto, vy jste ztracený případ. Máte u mě již čtvrtou nedostatečnou. Mohl by jste my tedy alespoň laskavě říci jednu věc? K čemu směřuje vaše šlechetná mysl, když ne k látce německého jazyka?“. Student však místo odpovědi jen pokrčil rameny a tupě zíral na děravé špičky svých botasek. „Sím, on věří v nadpozemské síly a chce je ovládat, stejně jako ten vymyšlenej Faust“ ozvalo se z předních lavic. „Pokud vím, tak jsem se ptal pouze pana Kranitze“zchladil profesor neznámého a udiveně pohlédl na „Fausta“. „Bude lepší, když si své tajemství necháte pro sebe“ zakončil a začal se belhat dolů. „Věřím, že oheň nepálí, že voda oživuje a vítr vrací sílu a mládí a země tvoří lidský život“ ozvalo se za jeho zády.

 „Prosím?“

Mladíkovi oči jakoby změnily barvu. Jeho zrak byl nepřítomný a  zračila se v něm síla spolu s něčím, co profesor nedokázal popsat. Ale začínal cítit nával strachu.

„Toužím ovládat sluhy ohně, vody, větru i země. Čerpat jejich sílu, mít nadpozemskou moc, kterou bych mohl pomáhat ostatním lidem. Mohl bych svět zbavit utrpení, bolesti a smrti!!“.

To se nebojíte, pane Kranitzi, že se vám taková  moc vymkne z ruky?“

„Jsem připraven přijmout svůj osud, nebojím se bolesti, která mne čeká a vím, že budu mít tolik sil, abych nespoutané živly dokázal udržet. Budou mě poslouchat a plnit mé povely“.

Zepředu se ozval hlasitý smích. Okamžitě však přestal.Ticho přerušilo řinčení zvonku. Všichni studenti se, co nejrychleji vyklidili z posluchárny a vyhýbali se Faustovi. Němčinář sebral z katedry své pomůcky a pomalu se ploužil za studenty. Po cestě přemýšlel o tom, co mu onen student řekl. Buď je ten chlapec blázen anebo snílek. Ale ať je cokoliv, jde z něj strach. S touto myšlenkou zmizel za rohem chodby. To už mezitím Faust byl opět ve svém doupěti plném knih. Tentokrát však nebyl sám. Po cestě se k němu připojil neznámý mladík. Byl vytáhlý s krátkými blonďatými vlasy, student vyššího ročníku.“Tohle ti určitě pomůže k tomu, aby se naplnil tvůj osud“ usmíval se a podával Faustovi malý igelitový pytlík.

„A jak ti mám věřit, že neplatím za nějakou blbost“!

„Nemusíš mi nic platit,ber to jako část tvýho osudu“ řekl dlouhán a vyšel z malého pokojíku.  

Faust osaměl ve své malé zatuchlé komůrce. Seděl na židli, v rukou třímaje malý pomačkaný pytlík, a hleděl skrze zeď.Přemýšlel.To, na  co celou dobu čekal, co se zjevovalo v jeho odvážných živých snech, se teď, díky té malé věcičce, může stát skutečností. Může to prožít a splnit si svůj tajný sen. Jaký sen, jeho osud!!!

Pomalu, jako by se bál, že na něj něco vyskočí, otevřel malý plátěný pytlík. Byl prázdný, jen hluboko na dně ležela drobná injekční stříkačka. Faust se rozhlédl kolem sebe, jestli se náhodou na něj někdo nedívá, a pak rychle sáhl dovnitř, zašmátral a vytáhl sevřenou pěst. Pytlík se snesl se zašustěním na zem. Chvíli bylo ticho, v místnosti se nic nepohnulo. 

                                                      *          *          *

       „Vstupte“ozval se bodrý přátelský hlas. Starý profesor chytil za kliku a vešel. „ Dobrý den pane rektore, doufám, že vás moc neruším“ pozdravil a poplašeně postoupil do místnosti, na jejímž konci stál dřevěný  masivní stůl, za nímž seděl muž středních let ve slušivém fráčku. Zaobíral se vyplňováním hromady lejster. Když vešel profesor, pozvedl hlavu a povzbudivě se na něj usmál. „To víte že ne, pane Hammere.Vaše společnost je pro mne vždy velkým potěšením, prosím sedněte si“ promluvil příjemným, ale autoritativním hlasem a rukou mu pokynul ke starožitnému křeslu postavenému blízko pracovního stolu. Profesor poslechl a ztěžka dosedl. Mlčel a vyčkával.

„Tak, prosím, mluvte, co máte na srdci?“

„No,víte, já mám takový menší problém….“ Začal nejistě profesor  a neustále sledoval rektora.

„Jen směle dál, kolego“

Profesor zamlaskal, jako by se potřeboval odhodlat k tomu, co chce právě říct.

„Ve třetím ročníku filozofie mám na starosti jednoho mladíka. „

„Vy učíte jen jednoho studenta, pane profesore? Mě jste jich na začátku semestru hlásil 90“, zavtipkoval rektor.

„A tento mladík, je velice chytrý, nadaný, nebál bych se dokonce použít slovo „génius“. Jenže platí pravidlo, když bůh někde přidal, musí i někde ubrat. Tento hoch není výjimkou. Neznám však úplnou příčinu jeho nynějšího stavu. Jediné co vím je, že od tohoto semestru nepracuje jak by měl. Jeho hodnocení velice pokleslo, během hodiny neposlouchá, nedokáže odpovídat na otázky a je roztržitý. Bojím se, že ho v tomto duševním rozpoložení nebudu moci pustit do dalšího ročníku. A to by byla veliká ztráta“postěžoval si s lítostí v hlase.

Rektor odložil plnící pero, srovnal listiny do úhledného sloupečku, opřel se lokty o stůl a dlouze se zahleděl do profesorových očí.

„Vidím ve vašich očích nespokojenost s tím, co jste právě řekl, milý příteli. Chápu vás, máte tohoto studenta rád a nechcete o něj přijít, ale netuším, jak bych vám mohl pomoci.“ Podivil se. Popaměti nahmatal na stole pouzdro s cigaretami. Bylo stříbrné a elegantní. Vytáhl cigaretu a zapálil si. Slastně si potáhl. Náhle si poklepal na čelo, pousmál se a nabídl pouzdro svému hostu. Ten si také vzal. Místnost se zaplnila hustým cigaretovým kouřem.

„Potřeboval bych vaši radu. Nevím, co s tím hochem mám dělat. Neznám pořádně jeho problém a sám mi ho nechce říct. Jeho spolužáci se mu jenom smějí a on se čím dál tím víc uzavírá sám do sebe. Prý již vůbec nechodí ven“ postěžoval si profesor a vyfoukl obláček kouře.

„Zítra mu tedy vzkažte, ať během vaší hodiny za mnou přijde, promluvím si s ním a potom uvidíme, co se s tím bude moct dál dělat. Jsme domluveni?“

„Děkuji, pane rektore. Už vás nebudu déle obtěžovat. Děkuji, nashledanou“

„Není zač“.

Dveře se za ním zabouchly.

                                                      *          *          *

       Faust stále seděl nehnutě na svém místě s rukou křečovitě sevřenou v pěst.Oči měl zavřené. Snil.

Zelená země, čistá. Lidé žijí v dostatku, nikdo netrpí. Žádné války, lidé neznají slovo závist. Jejich jediný cíl, to pro co žijí, je dávat lásku a přátelství. Všichni jsou nesmrtelní, jejich životní pouť nekončí, pokud si to sami nepřejí. Nemocnice, policejní stanice nejsou, prostě neexistují. Žít v této době je přáním všech. A kdo za tím vším blahem stojí???? ON!!!!Sám pán všech přírodních sil, pán vodstva, ohně, země a nezkrotného vzduchu, sám Faust.

Tenká ostrá jehla pronikla skrze neporušenou kůži v předloktí. Palec prudce zmáčkl a do těla vstříkl nápoj bohů, ten, který dává volnost, sílu a schopnost stát se tím nejsilnějším. Injekční stříkačka vyklouzla z rány a dopadla zvonivě na zem. Faustův výraz ztvrdl, jeho oči získaly nepřítomný pohled. S hlasitým výdechem se zhroutil na židli. Ruce mu bezvládně sklouzly podél těla, hlava se klimbala ze strany na stranu. Po chvíli se ztěžka zvedl a kráčel do kruhu nakresleného křídou na zemi. Poklekl doprostřed sepjal ruce a jeho rty se začaly pomalu pohybovat, jakoby pronášel zaklínadlo.

       Zdi se začaly pohybovat. Vzduch zhoustl a ztěžkl. Už nepohyboval rty, ale křičel.

                                          „Ty, tys mi blíž, ó duchu země;

                                            již stoupá výš má síla ve mně,

                                          již jsem jak novým vínem vzňat,

                                          Mám odvahu, bych ve světe zkusil štěstí,

                                          Pozemskou slast i všechen bol chci nésti,

                                          Chci s nečasem a vichřicí se rvát,

                                          A loď-li praská, v bouři nezoufat.

                                          Nade mnou roste mrak.

                                          Projev se již!

Udeřil hrom, Faustova komůrka zrudla boží krví. Naplnila se hrozným řevem, vzdušné víry zvedaly papíry a rozhazovaly je po celé místnosti. Otřásla se zem. Faust se lekl a chytil se stolu. Znovu, tentokrát již mohutněji. Podlaha se probořila a z díry vylétl šedivý vzdušný vír, který se pomalu zformoval do lidské podoby. „Co si přejete, pane“ jeho hlas zněl jako rozbouřený orkán.

       „Já chci vládnout silám vzduchu, velet vichřici díky tvému duchu. Chci, aby nebylo malého vánku, jenž by mými ústy nečinil. Být pánem větru, to je mé přání. Buď mým sluhou.“ Vykřikl Faust a zdvihl prosebně ruce.

„Rád vyplnil bych tvoji prosbu,

       odnesl bych tě pryč,

       neslyším však tvoji hrozbu,

       nemáš totiž klíč.

Klíč ke bráně větru,

       ne nepros mne již,

již  ke mně ani metru,

raději mne slyš.

Klíčem k bráně jest,

       pevná víra a čest.

       Poznej sebe, poznáš nebe.“

Duch zmizel, rudá zář vybledla a vzduch se rozplynul. V místnosti zavládl klid. Faust vykřikl a omdlel.  Na jeho tváři se objevily drobné kapky potu a v jeho výrazu bylo poznat zklamání a bolest.

       Probudil se až druhý den. Opět někdo klepal na dveře. Hlava ho bolela, jakoby se chtěla každou chvíli rozletět na tisíc malých kousíčků. Nohy měl těžké a neposlouchaly ho.

       „Kdo je?“

       „To sem já, Igor, už je ráno, co je s tebou?“

       „Nic, už jdu, počkej na mě venku“ vykřikl a začal se pomalu oblékat. Jeho pohyby byly pomalé a nemotorné. Pomalu se mu vracely zážitky ze včerejší noci. Nohy mu podklesly, hlava se mu zatočila, a jen stěží se udržel na nohou. Za chvíli již kráčeli spolu po chodníku vstříc rannímu šeru. Jeho tvář ovíval příjemný studený vánek.

„Chci ti vládnout,

chci tě mít stále v moci,

moha tě stáhnout,

by si my byl  ku pomoci“

 zašeptal a jeho výraz se změnil. Jeho přítel na něj pohlédl se strachem v očích.

 „Fauste, ty jsi blázen. Co se to s tebou sakra děje“ zaklel a chytil ho za rameno.

„ Zmiz my z očí, ty ubohý pozemský červe,

 neb z tebe můj sluha tvou schránku zlehka serve.

Tvá duše bude bloudit lidským světem,

Pomoci marná, lásky prázdná,

Tahati tvých neviditelných vřeten,

Jež svazují tě, toť věc slastná.

Boj se pána vzduchu,

Jenž si vládne silou všemu,

Popřej svému sluchu,

Ochrání mě všemu zlému

Mladík mávl rukou a dal se na útěk. Faust osaměl. Pozvedl ruce , zavřel oči a nechal se  ovívat vánkem. Naslouchal.

            „Pane Kranitzi, opět nedáváte pozor. Tentokrát vás nechám na pokoji, ale pan rektor si přeje s vámi  mluvit ohledně vašeho prospěchu, máte za ním okamžitě zajít“ ozval se starý profesor a blížil se k Faustově lavici.

„Ano, pane profesore, smím odejít?“zeptal se a povstal.

„Jistě“.

Pomalým krokem vyšel z posluchárny. Bál se, protože věděl, jaký bude výsledek rozpravy s rektorem. Neviděl to růžově. Vyděšeně zaklepal na dubové dveře.

„Vstupte“!

Vešel.

„Dobrý den, pane rektore. Jmenuji se Jožko Kranitz, prý jste se mnou chtěl mluvit“ řekl  a   nejistě přešlápl.

„Ano, posaďte se, prosím. Potřebuji si s vámi vážně promluvit. Jde o vaše výsledky ve studiu“ promluvil rektor, podíval se na studenta a na chvíli se odmlčel.

„Váš profesor je můj starý přítel. Včera mě ráčil navštívit a svěřil mi své starosti o vás. Prý jste génius, nadaný a pilný žák. Jenže z neznámé příčiny v poslední době nevěnujete pozornost učení, ale něčemu jinému. Dal jsem si za úkol zjistit onu příčinu vašeho stavu. Jestli mi ji však neřeknete, budu vás muset vyloučit ze školy pro špatný prospěch. Když ale budu vědět co vás trápí, budu možná schopen vám pomoci z vašeho bezdůvodného delíria“.

S tázavým výrazem pohlédl na mlčícího studenta. .

„No, poslouchám“ pobídl ho a pohodlně se opřel v křesle.

„ Pane rektore, je mi líto, že vás zklamu, ale mě nemůžete pomoci. Já ji od vás nepotřebuji. Vyhoďte mě z univerzity, já se dokážu o sebe sám postarat. Mám už stanovený jiný cíl v mém životě a studium mne od něj akorát oddaluje.“ řekl mladík a opětoval rektorův pohled.

„Nejsem sice všemohoucí, ale myslím, že váš problém není nevyřešitelný“ usmál se na něj.

„Opakuji vám, že o vaši pomoc nestojím. S dovolením bych chtěl odejít. Čeká mě ještě důležitější práce.“ Zvýšil hlas a prudce se zdvihl. Tázavě se podíval na ledově klidného rektora.

            „To víte, že smíte odejít, ale obávám se, že už se do této školy nikdy nevrátíte. Nechci být špatný prorok“.

„Děkuji za upozornění, nashledanou.“prudce se otočil a vyběhl ze dveří.

Rektor vzhlédl ke stropu a povzdechl si: „Proč ti géniové musí být tvrdohlaví a nepochopitelní. Už asi nikdy nezjistím, co se tomu nadějnému mladíkovi honí hlavou. Bude ho škoda“.

            Faust byl velice rozčílen, před očima se mu dělala mlha, kličkoval mezi protijdoucími studenty a vrážel do nich. Na jeho záda dopadaly peprné nadávky, nevšímal si jich.  Udýchaný vtrhl do třídy a hnal se k zadní lavici, kde seděl onen vytáhlý blonďák. Nervózně ho chytil za límec a zatřásl jím.

„Potřebuju další dávku, honem“ vykřikl a pustil jeho košili.

Čahoun se nejprve lekl, ale když pochopil, jak je Faust bezmocný, a jak potřebuje jeho pomoc,trpce se usmál.

„Teď už to ale hošánku nebude zadarmo, za božskou moc se musí platit, kolik toho vlastně chceš“? zeptal se a začal si balit věci do brašny.

„Co nejvíc, kolik to bude stát“? vyjekl nervózně.

„Hlavně se uklidni, jedna šťáva za 20 marek, na ruku“odpověděl a vítězoslavně se na něj usmál. Faust neohrabaně sáhl do vnitřní kapsy u kabátu a vytáhl dvě zmačkané dvaceti markové bankovky.

„Tady a teď mi to dej“ vykřikl a natáhl nedočkavě ruku.

Čahoun se chvíli přehraboval v brašně, až konečně vytáhl papírový pytlík podobný tomu, který mu dal i předtím.

„Ber a teď zmiz, nechci mít problémy“ sykl a odstrčil Fausta od sebe.

Kolemjdoucí se na ně nechápavě dívali a vrtěli hlavou.

Faust se nenechal dlouho pobízet a zmizel v davu. Oddechl si teprve, až za sebou zabouchl domovní dveře. Unaveně se svalil na židli a vytáhl papírový pytlík. Vytáhl obě injekční stříkačky a položil je před sebe na stůl. Vyhrnul si špinavý otrhaný rukáv košile a začal pohybovat rukou nahoru a dolu. Tlusté namodralé žíly na jeho ruce  začaly vystupovat. Obě dvě jehly zajely pod kůži ve stejnou chvíli.

Točil se s ním celý svět, bylo mu špatně od žaludku.  Krev se mu pěnila v žilách, každý tep jeho srdce byl jako rána kladivem. Jeho mozek nespolupracoval a oči ho pálily. Na chvíli je zavřel. Snažil se ovládnout bolest, která prostupovala  celým tělem. Nemohl se však soustředit, cítil, že v místnosti není sám.  Podařilo se mu zvednout těžká víčka. Z úst se mu vydral vyděšený výkřik. Před ním stály čtyři obrovské postavy. Jedna plála velkým ohněm, z očí vyfukovala kouř, zatímco druhá  vypadala jako rozbouřený vodopád. Třetí monstrum bylo již známé, byl to vzdušný sluha a vedle něj postával netvor země s kamennými pěstmi. Všichni čtyři se nahněvaně nakláněli nad Faustem. Ten vyděšeně kňučel a snažil se zalézt pod svůj stůl.

                                   „Chtěje skrze naše živly velet,

                                   opovážení jest,

                                   hrozit naší mocí, ničit skelet,

                                   čeká tě boží trest.

                                   Brány pekel zvou tě k sobě,

                                   Neskryješ se jim v hrobě.

                                   Buď proklet navždy Fauste!!!!!

Hlava mu sklesla na rameno.  Ozvalo se klepání. Po chvíli ticha se ozval starý nakřáplý hlas“ „ Pane Fauste, prosím otevřete mi“. Klepání bylo naléhavější. Nenásledovala žádná odpověď. Nesmělé škubnutí klikou, slabé bouchnutí ramenem. Prudká rána, ztrouchnivělé dveře vyklouzly z pantu a se zaduněním spadly na zem. Když klesl zvířený prach, naskytl se starému profesorovi hrozný pohled. Na zemi ležel jeho milovaný student, hlava zvrácená na stranu a ruce sevřené v bolestivé grimase. „Fauste, ty nespokojený tvore, jak sis mohl myslet, že nadpozemské síly mohou být tvoje“ vzdechl stařec a shýbl se k bezvládnému tělu. Jeho svraštělé prsty něžně zatlačili oči mladého narkomana.

             V tu dobu už  trpěla Faustova duše v pekle. Za svou troufalost nemá jeho duše nikdy dojít klidu………