Ticho

TICHO

Říká se, že v úplném tichu může člověk slyšet tlukot vlastního srdce. Ty jemné údery jsou již odedávna znakem života. Když však utichnou, nastane konec…

Všude kolem panovala černočerná tma. Muž středního věku, plavých vlasů a smutných očí se zabořil do měkkého křesla. Nemohl spát. Pocit, že jeho bytí na tomto světě je zbytečné, ho vnitřně sžíral. Nic nedokázal. Kde roste strom? Kde je vlastnoručně postavený dům? Proč v něm neskotačí děti? Proč je tak sám?
Proklínal to odporné ticho, které ho provázelo na každém kroku. Chtěl si pustit televizi, ale ta, jako by věděla o jeho splínu, odmítla se zapnout.
Celý svět ho opustil. Radost. Štěstí.
Nesnášel je. Všechno a všechny. Jak jen se mohou smát, když jemu je do pláče? Copak nevidí, kolik je toho kolem nich špatného? Jak mohou být tak slepí?
Deprese se stále prohlubovala a on nemohl najít žebřík.
Ticho ho rušilo. Proč vlastně po ulici nejezdí auta? Kam se poděla? Proč nic neslyší? Ohluchnul snad? Bohužel ne.
Věděl, že potřebuje slyšet někoho živého. Koho? Je tu sám. V tom ho osvítila šílená myšlenka. Podaří se?
Poprvé v životě se s nadšením zahloubal do ticha, plný očekávání.
Nic.
Zavřel oči. Soustředil se jako nikdy předtím. Hlavu přiblížil k hrudi.
Nic.
Co to má znamenat? Pravou rukou zajel pod košili. Dlaň se mu třásla, když se konečky prstů dotýkal pokožky.
Oči se mu rozšířily zděšením. Nic. Necítil vůbec nic. Zkusil to znovu.
Beze změny.
Co se to, ksakru, děje? Má to chápat tak, že už je mrtvý? Proč o tom neví? Proč mu to nikdo neřekl? A kdo mu zařídí pohřeb?
V hlavě mu vířilo tisíce otázek a odpověď nedostal ani na jednu. Spánek ho až do rána nepotkal.

Rozhodl se, že dnes do práce nepůjde. K čemu taky?
Zdálo se, že ho všichni považují za dokonale živého. Zřejmě se na onen svět dostane až ve chvíli, kdy se o jeho smrtí dozví někdo další.
Nechtěl podcenit situaci, proto si ještě ten den koupil urnu a sepsal závěť. Na večer si potom zajel do hor. Podívat se na západ slunce. Už dlouho to chtěl udělat, ale nikdy neměl čas.
Pověsti nelhaly. V životě nezažil nic hezčího. Tento názor však musel změnit hned následující den, ocitl se totiž v ráji, v Českém ráji.
Nikdy předtím netušil, jakou krásu dokáže stvořit příroda. O to víc ho potěšilo zjištění, že člověk nemusí vždy všechno jen ničit, ale že naopak dokáže i tvořit. Důkazem je nejen zámek Hluboká, ale i spousta dalších.
Za dva týdny procestoval ta nejhezčí místa republiky. Koupil si papouška a učil ho mluvit. Vždy se přitom nasmál, až se za břicho popadal. Nechápal, jak to všechno mohl celý život přehlížet. Kde byl? Co měl tak důležitého na práci?
Čím víc nových věcí však poznával, tím byl zachmuřelejší. Postupně si začal totiž uvědomovat, že tohle všechno je jenom přechodná fáze. Brzy to skončí. Odebere se někam do záhrobí. Bude konec. Slůvko kdy v poslední době přímo žhnulo na jazyku. Ta nejistota ho mučila. Musí vzít otěže do vlastních rukou.

Dlouhá chodba byla plná modrých kachliček, nepohodlných sedátek a nezdravě vyhlížejících lidí. Pach nemocnice se mu odjakživa protivil. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by odešel.
Zůstal.
Doba, než ho sestřička zavolala do ordinace, znamenala miliony otázek, několik nepravděpodobných teorií a hromadu strachu.
„Tak copak vám chybí?“ ptal se vysoký muž v bílém plášti.
„Jsem mrtvý,“ oznámil mu.
„Vážně? Jak k tomu došlo?“ zajímal se doktor, až přehnaně.
Ve zkratce mu všechno vysvětlil.
„Zajímavé… Nechcete?“ dával mu do ruky stetoskop.
„Ale-“
„Jen si ho nasaďte,“ skočil mu lékař do řeči. Mezitím vstal, obešel stůl. Chytil druhý konec přístroje a přiložil mu jej k hrudi.
V tom to uslyšel. Buch, buch, buch.
„Já… Nevím, jak vám mám poděkovat… Já… Děkuju… Vážně…“
Na třetí pokus našel kliku a vymotal se ven. Nemohl tomu uvěřit. Byl to sen. Ne, zázrak.
Život JE skvělý. A on JE ŽIVÝ!!!

---