Jak ze mě vyrostl hňup, IV. - Předměstský hrátky

Vyrůstal sem na předměstí. Říkám mu tak, protože okno našeho bytu v devátým patře se dívalo na celý město s předstihem. Když začínala noc a postupně se rožínaly všechny lampy Brna, mohl sem se na ně dívat jako na vánoční stromek a čekat, že nakonec mi někdo splní, co si zrovna přeju. Za každou lampu co vodhalím, že se nerožla a měla, jedno splněný přání. Matematika to byle lehká, jenže já nebyl nikdy dobrej volič, stran ani přání, prostě se mi plnily samý blbosti. Třeba, že babička mi poslala ty dobrý buchty s meruňkama a drobenkou, ty, co dneska už ani nemůžu vidět, jak sou suchý a lepí se na patro, všude vám z nich popadá to hnusý drobení bez chuti a ať je člověk zapíjí sebevíc, pachuti po nich se nezbaví ještě týden.

Auta za tmy svítila a jezdila po silnicích a já se díval na jeden úsek silnice, pořád na ten stejnej obrázek oranžovejch teček, co jezdí v řadách za sebou, jako když si dokola přehráváte nějakou scénu z filmu. Nečekal sem, že by ty tečky najednou změnily směr jízdy, jenom mě ve všem to zmatku dětství uklidňovalo, že aspoň něco má pevně daný pravidla a můžu se na to spolehnout. Mohl sem se podívat kterejkoliv večer, ty tečky tam v pohledu z devátýho patra jezdily furt stejně. Kdybych z toho okna, co sem z něho vždycky vejral, vyskočil, těm tečkám by to bylo jedno. Bylo to bezohledný tečky, jenže na ně byl spoleh.

Občas na město táhla bouřka, já se koukl a viděl velkej černej mrak, třeba se podobal vodnímu dělu, co de střílet po lidech, to dělo si jen tak proplouvalo oblohou a já furt čekal, jestli začne střílet, nebo odpochoduje bez mrknutí vočka, někam zapadne a já se budu moct jít ven prohánět s klukama. Říkali sme si, když nebude pršet, pudem na fotbal.

Vono třeba nepršelo, ale jak se už venku pár minut proháníte a začínáte bejt spokojení, že neprší, tak šlápnete do hovna a všichni kluci se vám smějou, smrdíte vod něho a teď to nemůžete nikde votřít, jak kolem hřiště je samá krátká tráva a nevíte co máte dělat, aji ten blbej míč je od hovna a nikdo do něj nechce kopat, vy ho musíte votírat do trávy a celý to prostě je blbý. Není to samozřejmě vaše chyba, že máte sdílený fotbalový hřiště a venčiště psů, ale když si chcete dobře zakopat, někdo ty hovna prostě vyšlapat musí. Pravidlo jedna říká, když dojdou hovna a chcete hrát bez neustálýho přerušování, kdy někdo někoho honí s míčem od hovna, že ho o něj otře, a nebo někdo o koho otřeli hovno kope do někoho jinýho, že ho do něj otřel, tak se spustí hroznej slejvák. Nakonec nám ale vždycky bylo jedno, jestli prší nebo ne, když to klouzalo, tak sme se jen víc vyváleli v trávě a pokopali.

Měl sem různý kamarády, ten jeden se jmenoval Piňďa. Ne proto, že by nosil moc volný kraťase a měl moc velký nářadí, ale prostě byl malej. Zkuste mu to říct, ještě dneska se s váma za to popere. Česal se jako zpěvák z Backstreeboys, nosil jeho fotku na tričku, ale řekněte mu že je teplej a on se s váma ještě dneska popere. Ony tyhle malý děcka se dycky nejvíc vztekajou. Sou děcka, co je shodíte, když běží kolem stromu, do stromu, a nic. A pak sou malý děcka, co je shodíte, když běží kolem stromu, do stromu, a oni se za váma rozběhnou a honí se s váma třeba půl hodiny, než se dohoníte a seperete se. My sme nikdy nehráli na to, že někdo je silnější, ten kdo byl víc nasupenej, toho se ostatní prostě víc báli.

A ti, co se už báli fakt hodně, tak museli utýct kolem baráku a zalízt do takovejch kříků s bílejma bobulema, co se daly sbírat a házet s něma a co praskaly a mohli je zobat jenom ptáci, do těch normálně chodili malí cigání z okolí čůrat a honit kočky, takže ste je tam občas potkali a nechápali, proč když si chcete bejt v klidu schovaní, musí kolem vás vždycky pobíhat nějakej cigán, kočka, nebo oboje. Ve křoví se dalo jenom sedět a čekat, až ostatní přestane bavit vás hledat a začnou si zase kopat, nebo až se vám z toho smradu udělá špatně a budete muset vyběhnout na vzduch.

Jenže i tohle srabství mělo svý meze, třeba jeden kluk, Šimek, byl to fakt srab. To se pozná tak, že když vám někdo řekne, že ste srab, vytáhnete hokejku a začnete ho s ní švihat až spadne do toho kříku s bílejma bobulema. Možná to tak nevypadá, ale když vás někdo švihá hokejkou, tak ste v koncích, aji kdybyste ho normálně přeprali.

Když se zrovna hrálo a nikdo nikoho nehonil, tak to ještě nic neznamenalo. Hřiště leželo mezi 3 barákama, a tak bylo docela lehký trefit něčí okno. To se pak pro změnu běželi do toho křoví schovat všichni, to všem bylo jedno jak to tam smrdí a že si tam ten malej Fero povídá s kočkama.

Ze všeho nejhorší bylo, když ste překopli zeď a hledali míč. Jak máte míč a nějaký děcka se honí a mlátí, nebo jen čekáte, až přestane ta stará baba z toho okna co ste napálili řvát, de hrát dál, ale ztratí se míč a je konec. Navíc ste ten míč museli hledat vždycky hrozně rychle, protože ti malí cigání měli kolečkový brusle, a jak někde viděli na oko bezprizorní míč, už s ním pod trikem jeli domů a náš fotbal skončil.

Na to byl expert můj další kamarád, Špirda. Měl rodiče vojáky a přísnou výchovu, musel na minutu přesně ráno udělat hlášení kdy kde bude, během dne si stanovit kontrolní časové čekpojnty a na nich se doma hlásit. Jedl pořád chleby se sádlem a byl hubenej, udělal nejvíc shybů a jako voňavku používal šťávu z česneku. Nebo jinak, tenkrát sem mu to věřil, protože ten česnek pořád žvýkal a přidával si ho do všeho jídla. Špirda, když se ztratil míč a ostatní ho hledali, cíleně mapoval zkušeným vojenským instinktem terén a pohyb cigánů. Nehledal míč, hledal rovnou ty cigány, co mohli potenciálně ukrást. Oni nemohl nic říkat, když je s ním chytil a vyliskal je, zvykli si na to.

Kromě fotbalu nás bavila ještě další dětská hra, tenis bez síťky. To se hraje tak, že máte betonový hřiště, co není nijak ohraničený, nemáte síť, přes kterou by se hrálo, a hrajete třeba jeden na jednoho nebo jeden na dva, víc se nás většinou nesešlo. Problémů ta hra měla hned několik, třeba že každej míček, co vám utekl, utekl třeba 300m daleko z kopce za hřištěm, protože prostě nebylo ničím ohraničený. V praxi se jeden hráč na toho druhýho urazil, když musel jít pro míček tak daleko, takže ho potom schválně pinkl úplně nesmyslně rovnou do dálky a ten druhej pro něj taky musel jít. Někdy nás to přestalo bavit a rovnou sme se poprali, kdo prohrál, tak buď šel pro míček, nebo když nebyl jeho, tak se urazil ještě víc a šel domů.

Další problém bylo dokazovat míče, co šly do sítě, bez sítě to kolikrát nešlo posoudit jinak, než jako vždycky rvačkou. Někdy sme se váleli po betonu a prali, někdy bouchali tenisovejma pálkama do hlavy a honili po sídlišti, jak to kdy vyšlo. S odstupem si myslím, že tenis bez síťky byl zdaleka nejblbější sport, hned po pingpongu bez síťky ve větru. Ten, kromě problémů se síťkou a tím, že pingpongovej stůl byl taky ve výběhu psů, takže ste buď šlapali, nebo vám padal míček, do hovna, měl další speciální vlastnost, jak zafoukal vítr, míček uletěl. Míčků nikdy nebylo moc, takže jak všechny uletěly, poprali ste se a šli dělat něco jinýho.

Jednou takhle přišel Špirda s hrou, co ho naučil jeho otec, plukovník, hrou na běhání. To se hrálo tak, že se přelezlo na nedalekej školní antukovej běžeckej ovál a běhalo. Třeba 3km aby ta hra měla cenu, nešlo o to kdo to uběhne první, ale jenom běhat a říkat tomu hra. Špirda byl jedinej koho to bavilo, chodil si to klidně hrávat sám. Ostatní tuhle hru raději hráli v obměně, tzv. hře na honěnou.

To se deset děcek dohodlo, že bude běhat po několika panelácích a v ulicích a honit se, ale abyste někoho mohli dohonit, museli ste ho i přeprat. To dávalo značnou nevýhodu o 3 roky mladším dětem, co ji s náma hrály, protože když na ně přišla řada, honily třeba celej den, ale nikoho nevyhonily. Kolikrát se stalo, že všichni dávno přestali hrát a šli domů, ale tyhle děcka pořád honily. Potom někoho potkali jak jde na nákup s rodičema a ten jim řekl, že už se dávno nehraje, že jim to asi zapomněl někdo říct.

Předměstský hry, na tom se prostě utvářel charakter každýho na našem předměstí.