TICHÝ ČEKAJÍCÍ

Naprostým tichem se ozývá pouze tlukot lidských srdcí. 
Jen občas prázdnotu prořízne,
jakoby tichou mlčenlivostí posílený,
neznámý hlas, 
neznámého člověka,
z neznáma. 
Všichni tu sedí mlčky, 
se zrakem upřeným do neznáma, 
všichni jsouce naprosté originály svých já, 
zcela odlišných eg 
a přitom si vzájemně tak blízcí, 
tak nevědomě blízcí, 
že kdyby ve stejnou chvíli došlo k tomuto poznání, 
všichni by se asi samou radostí umačkali. 
Ale to se nestane. 
Zase dál bude každý hledět skrz toho druhého a myslet na svůj svět. 
Snad je to tak i lepší, 
protože když si uvědomím, že v onom zmíněném případě, 
bych se s lidmi musel setkávat téměř dvacet čtyři hodin denně, 
spíše by mě to dohnalo k šílenství, 
než k pocitu spokojenosti.
Tak tedy, 
ať to raději zůstane tak, jak to je, 
a já budu dál opět oním tichým čekajícím 
na pomalou smrt.