Skřítek

         Sotva se zaklaply dveře za posledním obyvatelem domu, vylezl Jáne ze svého úkrytu. Musel pracovat rychle, dokud je dům prázdný. Musel se pohybovat tiše, aby si sousedé ničeho nevšimli. Musel být neustále ve střehu, protože nesměl být přistižen při činu. Musel...ještě spoustu věcí, o kterých obyčejní smrtelníci jako my nemají ani zdání.

         Otevřel první šuplík, který mu padl pod ruku. Našel v něm nůžky a z poličky vytáhl nějakou učebnici. Obratně rozstříhal několik stránek, pěkně řádek po řádku. Pak vrátil vše na své místo. Ještě pokapal koberec zeleným inkoustem, schoval čísi deník tak důkladně, aby ho opravdu NIKDO nenašel a přesunul se do koupelny. Zrcadlo přímo provokovalo svou čistotou...stačilo ale jen pár otisků prstů a zubní pasta a vše bylo opět v pořádku. V obývacím pokoji rozsypal krabičku špendlíků a zpřeházel věci v poličkách, linoleum v kuchyni poprášil moučkovým cukrem, dojedl načatou tabulku čokolády a neuklidil obal. Chtěl ještě rozbít hrnek a naaranžovat ho tak, aby vypadal jako celý, ale zaslechl kroky a cinkot klíčů...Dříve než průvan stačil bouchnout dveřmi, s mrštností cirkusového akrobata zmizel zpět ve své skrýši.

         "Kolikrát vám mám říkat, že musíte na ten koberec dávat pozor!" zlobila se večer matka, když si všimla znečištění chudáka koberce.

"Vždyť jsme ho koupili teprve nedávno...Tak přiznejte se, kdo to byl?!"

Všichni se shodli na jediném jménu: JÁ NE!