Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBludná pouť
12. 04. 2006
1
0
1631
Autor
lord_Ivanhoe
těžko cokoli dodat
Kamenné náměstí dunělo tisíci kroky,
které se střádaly nekonečná staletí!
Tolik ospalých dnů, spalujících, neskutečně vyprahlých,
a prodírající se duše poutníků, odřené a polámané,
zanechaly jen stíny, které se vpily mezi dlažební kostky,
do zejících temnot. Těch neustále přítomných prostorů,
zhmotnělé tmy času, která se tak přirozeně tvoří
za všemi fyzickými předměty viditelného světa.
Nejasné předtuchy, které do podvědomí uvolňuje temnota,
kupící se léta času za skříní, kterou se nikdo neodvážil
(ani ho to nenapadlo) odsunout,
naplnily kouty reality a začaly se vkrádat i do myslí živých.
Náměstí plné pohybu, pohybu slepých ryb, narážejících jedna do druhé,
v chaotickém tanci, v bahně u dna oceánu protkaného ocelovými lany.
Upjatá matka chrání své dítě a holubí pera se jí zabodávají do žil na zápěstích,
zatímco slunce se směje, krutě a nadpřirozeně rychle se jeho čelist míhá
nad hlavami davu, a nikdo nevidí.
Zlý stařec s nenávistným obličejem plným opovržení,
se nevšímavě prodírá,
zatímco mladíkovi vtiskl do ruky otec obálku s penězi a bonboniéru,
jak ho má rád.
Mračna prolétají, proti sobě,
nikdo však nevzhlédne, nikdo neodhalí podvrh.
Smrdutý pach oleje a další existence končí,
nehybné tělo znamená jen další formulář,
a trochu odklízení,
zvony posílají svou ozvěnu do nejzapadlejších uliček,
mezi kartonové krabice se zbytky vědění,
ohavný muž se dál prodírá, mračí se a když se nikdo nedívá,
upustí trochu zrní holubům na zem...
které se střádaly nekonečná staletí!
Tolik ospalých dnů, spalujících, neskutečně vyprahlých,
a prodírající se duše poutníků, odřené a polámané,
zanechaly jen stíny, které se vpily mezi dlažební kostky,
do zejících temnot. Těch neustále přítomných prostorů,
zhmotnělé tmy času, která se tak přirozeně tvoří
za všemi fyzickými předměty viditelného světa.
Nejasné předtuchy, které do podvědomí uvolňuje temnota,
kupící se léta času za skříní, kterou se nikdo neodvážil
(ani ho to nenapadlo) odsunout,
naplnily kouty reality a začaly se vkrádat i do myslí živých.
Náměstí plné pohybu, pohybu slepých ryb, narážejících jedna do druhé,
v chaotickém tanci, v bahně u dna oceánu protkaného ocelovými lany.
Upjatá matka chrání své dítě a holubí pera se jí zabodávají do žil na zápěstích,
zatímco slunce se směje, krutě a nadpřirozeně rychle se jeho čelist míhá
nad hlavami davu, a nikdo nevidí.
Zlý stařec s nenávistným obličejem plným opovržení,
se nevšímavě prodírá,
zatímco mladíkovi vtiskl do ruky otec obálku s penězi a bonboniéru,
jak ho má rád.
Mračna prolétají, proti sobě,
nikdo však nevzhlédne, nikdo neodhalí podvrh.
Smrdutý pach oleje a další existence končí,
nehybné tělo znamená jen další formulář,
a trochu odklízení,
zvony posílají svou ozvěnu do nejzapadlejších uliček,
mezi kartonové krabice se zbytky vědění,
ohavný muž se dál prodírá, mračí se a když se nikdo nedívá,
upustí trochu zrní holubům na zem...
a teď abych řekla něco víc (to byl takovej skřek,víc jsem ze sebe nedostala)
je to pro mě hodně silný a hluboký,takový hledání...volání po smyslu...a taky obraz tohohle světa,nahlíženej pro z hodně zajímavýho pohledu...není to je plácání...-no možná plácání se v bahně světa,ale to se počítá...;)