Lavička v parku

Proč jsou lidé tak zvláštní? Většina z nich jen touží po moci, touží ublížit, zničit. Jen čekají na projevení slabosti. Třeba jen chvilinka slabosti a..zaútočí. Zaryjí své ostré nehty do zad a budou se smát křiku a pláči. Ale proč? Proč to tak je? Proč se přátelé opouští jen proto, že jeden žárlí, že má druhý víc? Proč kluk opustí dívku kterou miloval, jen kvůli chvilkovému pobláznění z jiné? Proč je život takový? Démon sídlí v každém z nás..jen je na každém, kdy ho vypustí a nechá se jím ovládnout.

            Povím vám jeden příběh:

Těžko říci, čí ruce tu zvláštní květinu zasadily. Jedno je však více než jisté - byla to opravdu podivuhodná rostlina. Nesnášela sluneční paprsky, jako já nesnáším lež, pokrytectví a podobné lidské vlastnosti. Proto si kdysi jedny neznámé ruce pro zasazení květiny vybraly tmavé místo u lavičky.

Tato lavička stála u nás v parku. Kolik let už pamatovala? Kolik lidí se na ní podívalo a pomyslelo na to, že by lavička potřebovala opravit. Ale nikdo se k činu neměl, a tak jen osamoceně stála a pozorovala rozjařené žáky jak se opalují na slunci a jak se spolu smějí. Cítila se tak osamělá.

A pak se čísi ruce slitovaly a k Lavičce zasadily tu podivnou květinku. Hned bylo veseleji. Lavička zabraňovala slunci, aby ubližovalo Květince. A Květinka se za to na svou hodnou společnici usmívala a dělala jí společnost, po které Lavička tolik toužila.

Jednou se květinka zeptala:"Lavičko, proč jsou někteří lidé tak moc smutní? To je tolik ten svět lidí špatný a zlý?"

"Ano je.. je přesně takový jak jsi řekla. Lidé si navzájem ubližují, dělají si naschvály, lžou si a podvádí se. A to nejhorší je že se opouští..."

"Jak opouští?"

"To je těžko vysvětlitelné. Víš, Kvítí, lidé jsou hrozně sobečtí. Myslí jen na to aby bylo dobře jim a ostatní je nezajímá. Lidé jsou zlí, zapamatuj si to."

"Nemohou být zlí, vždyť se podívej, oni svedli naše cesty k sobě. A já tě už nikdy neopustím. Mám tě moc ráda! Nevěřím, že jsou tak zlí."

"Nevěříš? Víš je to složité. Ale vlastně máš pravdu, jsou zhruba dvě skupiny lidí. Ta první jsou ti sobci, co skoro nic necítí, co jim je jedno, co cítí ostatní. A ta druhá? To jsou lidé, kteří jsou považováni za blázny, za problémové lidi. Ale to vůbec není pravda! Jsou to lidé citliví. Ano, mají problémy. Ale jen se zeptej proč a uvidíš, copak ti povědí."

"To mě zajímá, co řeknou?"

"Že se jim chce zemřít - bolestí nad tím jak jsou lidé hrozní. Jak životy, které žijí jsou prázdné. Víš cítí bolest za ty, kteří ji cítit nechtějí. Přidej si k tomu pocit samoty, izolace a opuštění. Pocit nenormálnosti a ihned budeš uvažovat jinak. Pochopit tohle všechno je strašně těžké a to co jsem ti řekla nepopisuje ani třetinu pocitů téhle skupiny lidí."

"Máš pravdu... Ale nevěřím, že lidé kteří mě dali sem k tobě mohli být zlí. byl to určitě někdo z té citlivější skupinky, viď?"

Lavička ponechala otázku bez odpovědi. Nebyla si tím tak jistá. Květinka opět promluvila:

"Jak to, že vlastně tohle všechno víš?"

"No Kvítí, stojím tu už moc dlouho, vyslechla jsem tisíce rozhovorů. Viděla jsem lásku v plném květu i pádu. Dva zamilovaní sedali den co den v mém stínu. No a jednou nepřišli. Bylo mi jasné, že je zle... Druhý den sem přišel ten chlapec s úplně novou dívkou. Chvíli poseděli a pak šli dál. Když už se začalo smrákat, přišla sem uplakaná dívka. Jen ztěží jsem v ní poznala tu, co tady každý den sedávala a usmívala se... To děvče bylo tak zničené. Nic nevnímala. Jen mluvila. Nevadilo jí, že jí neodpovím, nepotěším, prostě jen mluvila. Ani netušíš jak to bylo smutné!"

"Stejně to určitě byli hodní lidé, co mě sem dali. Věřím jim."

"Tak s vírou v lidi bych to radši nepřeháněla. Ale možná pravdu, byli hodní."

Minulo jen několik měsíců a ty ruce, které sem Květinku daly, ji vyzvedly a odnesly pryč. A zídka opět osaměla.

 Lidé jsou zvláštní. Věnují ti pár chvil krásy a lásky, pak ti je vezmou a nechají ti jen melancholické vzpomínky. Ano tak to nejspíš bude. Celá podstata lidskosti tkví v tom, že lidé dávají i berou - nestejným dílem. Kdyby Lavička mohla plakat ronila by slzy bolesti, ale co mohla dělat? Nemá oči - nemá slzy. Ale to nejdůležitější má - city, a duši. Ale co jí je to platné.A tak tam stojí do dneška a snaží se z lidských rozhovorů dozvědět pravdu. Stojí poslouchá a sní své sny. Tak jako my s tím rozdílem, že MY naslouchat neumíme. Každý člověk, by si měl zkusit alespoň na chvíli být takovou Lavičkou. Hned by viděl svět z jiného úhlu. Myslím, že každý by se měl nad touto povídkou zamyslet. Vím, že nekončí Happy endem, ale život také nekončí často šťastně. Možná jsem do téhle úvahy nepřinesla žádné řešení, ale třeba ten, kdo si ji bude číst, nad ní aspoň chvíli zauvažuje, protože si myslím, že za to stojí.