Loučení s minulostí

Toulat se jen tak po nocích je zvyk, kterého se nemohu zbavit už dlouhá léta. Pokaždé, když je mi smutno, když mě bolest skoro zbaví smyslů, uteču. Utíkám a nevím kam. Chci jenom cítit studený vítr ve vlasech a vidět hvězdy. Když jsem byla malá, myslela jsem si, že hvězdy jsou díry v obloze, kudy k nám prosvítá světlo.
A tohle bylo moje nebe. A naše hvězdy! Pamatuješ jak jsme spolu poprvé tančili? Bylo to právě za takové hvězdné noci. Nikdy na ten okamžik nezapomenu.
Ponořená ve vzpomínkách jsem se dostala k místu, které znám už od dětství. Je to úzká cestička lemovaná křovím, která navazuje na stezku vedoucí po břehu potoka. Nikdy mi to místo nepřipadalo kouzelnější než dnes. Ach miláčku, kdybys tu mohl být se mnou. Bolest, na kterou jsem zapomněla, se vrátila s nečekanou silou. Jdu dál a v nepravidelných rozestupech potkávám lavičky. Němé svědky každodenního života. Co ty musely vidět příběhů - škoda že nemohou vyprávět. Po tvářích mi stékají slzy. Proč vlastně? Pro něco co nemohu nikdy dostat zpět? Pro někoho, kdo mi byl přítelem i nepřítelem zároveň? Pro raněnou duši? Slyším hlasy a zastavuji se. Pár kroků přede mnou se rýsuje křoví a hned za ním tuším lavičku.
Nechci být viděna a zároveň toužím po lidské společnosti. Napínám sluch i zrak do tmy a snažím se rozpoznat víc. Vypadá to na pár milenců, kteří se snaží v noční tmě nepromarnit ani chvilku společného času. Šeptaná vyznání lásky střídají chvíle ticha. Bláznivá ujištění vzájemných citů střídají ostré výčitky malicherností. V jejich hlasech je slyšet něco, co nedokáži identifikovat. Možná touha, vášeň, napětí… Možná láska.
Otáčím se a nechávám mladý pár jejich štěstí. Cítím se ještě hůř, než když jsem na svou toulku nocí vyrazila. Ach proč jsi mě musel nechat samotnou?! Až dnes jsem poznala, co to slovo obnáší. Nikdy jsem nebyla tak sama! Sama s myšlenkami, sama se sebou uprostřed lidí, podivně od nich vyčleněná jako Pegas, o kterém se vypravuje, každý ho chce vidět, sáhnout si na něj, ale nikdo s ním nehodlá žít. Sama, cizinka se vzpomínkami a s tklivou melodií v nitru. Sama, soustředěna, zajata, omotána svou minulostí, která ze mě učinila krok za krokem, ať jsem chtěla nebo nechtěla, to, co nyní skutečně jsem, i to, zač mě mají druzí. Utopena v minulosti. Na konci pak na mě civí to jediné jisté - smrt.
A najednou už nemohu plakat. Nemám proč plakat. Svět je krutý a já to věděla už dávno. Jen jsem netušila že to může až tak bolet. Je načase rozloučit se s minulostí. Rozloučit se s dobou, kterou už nikdo nevrátí zpět. Je načase rozloučit se i s tebou miláčku. Au revoir, má lásko, zase se shledáme! Pokaždé, když se podívám na nebe, budu na tebe myslet…